ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 4972 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Festivalové alkoholy

0 Redakce 20.9.2013

Podzim. Pofestivalová kocovina z konzumace z přemíry dobrého z různých příčin v množstvích větších pomalu odeznívá jak divákům, tak pořadatelům. Začíná být čas na ankety, hodnocení a jiné připomínky minulého. Kdybych si mohl vybrat, zajímaly by mě výsledky ceny o nejlépe financovaný festival (koncert, agenturu…) a nejpoctivějšího prodejce vstupenek.

Po deseti letech, kdy jsem každé léto kvůli množství práce více méně probděl, si letos užívám rok povinné odstávky a pozoruji. Show Must Go On, chtělo by se volat jedním dechem. A druhým dodat – ať to stojí, co to stojí. Už si ale nejsem tak jist tím, že za primární motivací přežívání jednotlivých akcí je snaha hlavně udělat večírek. Na to se doba již příliš posunula, hudební byznys i v Česku se postupně profesionalizuje a především jsou na to pořadatelé příliš chudí. Festivalový byznys v Česku má své slabiny, přičemž tou největší není nedostatek dostupných hvězd, ale všudypřítomný nedostatek peněz.

Každé léto u nás proběhne několik desítek hudebních festivalů, jejichž primárním cílem je vytvořit zisk prodejem zážitků. Podle deklarovaných návštěvností se zájem o tyto zážitky počítá každoročně na stovky tisíc lidí. Při současných cenách jde tedy o byznys s obraty v řádu stovek miliónů korun a festivaly se tak objemově vyrovnají gigantu místního hudebního trhu, společnosti Live Nation.

Ta historicky plní na českém trhu roli dominantního samce a právě ve srovnání s ním festivaly co do obsazenosti ne úplně popadají dech a velké ryby showbyznysu se místním festivalům stále ještě, až na drobné výjimky, vyhýbají.

I letošní sezóna ukazuje u velkých akcí, snad s výjimkou festivalů orientujících se či vycházejících ze subkultur, stagnaci. Nabízí se otázka, do jaké míry jsou podmínky na trhu nastavené k tomu, aby české festivaly mohly dále růst a přiblížit se rakouské, německé, španělské nebo anglické scéně. A to i za situace, kdy si krizí procházejí všechny malé a střední festivaly v Evropě (Česko nehostí žádný festival, který by se v mezinárodním hodnocení umístil mezi velkými akcemi).

Blíže košile než kabát

Jednou z rezerv, které české festivaly mají, je výše vstupného. Jenže k tomu, aby ospravedlnily zdražování, by musely představit zajímavý program alespoň zčásti ihned při spuštění prodejů, tak jak to činí festivaly anglické či německé, a definovat tak samy sebe pro nadcházející sezónu, namísto prodeje budoucích zážitků za pomoci minulých zásluh. Tak se tomu děje nyní, kdy místní festivalová komunita nejprve zahajuje prodej a postupně odhaluje, koho na akci přiveze. Ano, i v zahraničí existují festivaly, které takto postupují. Například Glastonbury odhaluje program až poté, co se bleskově vyprodá. Nicméně je dobré dodat, že překvapení na Glastonbury mívají blíže k irské košili od U2 než ke kabátu z Teplic.

Hlavním důvodem, proč české festivaly neumí postupovat jako jejich západní kolegové, je bezesporu finanční zázemí akcí.  A to nikoli jen co se týče objemu kapitálu, který jsou schopny akumulovat, ale i jeho připravenosti a dostupnosti v době, kdy se tvoří evropské turné světových hvězd, a v neposlední řadě i ochota investovat do jedné dvou velkých kapel, jež pak z různých důvodů nemusí vystoupit, spíše než do marketingově dobře zpracovatelné drobotiny a různých lokálních bizarností. Přitom platí univerzální pravidlo, že ten, kdo něco nemá (obvykle peníze a hvězdy), něco hledá (obvykle peníze a talenty).

Paradoxně jsou to ale němečtí, rakouští nebo britští promotéři, kteří jsou při porovnání dosažitelnosti tržeb na vlastních trzích s českým postaveni do nevýhodnější situace. Příjem ze vstupenek je jim totiž zasílán až po bezproblémovém provedení akce v objemu, v jakém byla anoncována, aby byly kryté případné nároky ze strany zákazníků. Znamená to, že tito promotéři investují sto procent celkových nákladů s vidinou pěti- až desetiprocentního zisku v rozmezí asi deseti měsíců, aniž by si museli půjčovat peníze od návštěvníků své budoucí akce.

Oproti tomu místní, a to nejen festivaloví promotéři žijí v luxusu průběžně čerpaných tržeb za vybrané vstupné, jež prodejci vstupenek pořadatelům ochotně poskytují ihned po stržení své plus mínus desetiprocentní provize. Z těchto tržeb se koncert nebo festival tak nějak samofinancuje, respektive ho financují bez jakýchkoli garancí a ochrany kupující. Vliv ticketingu, tedy společností, jež se zabývají prodejem vstupenek, na úspěch akce je přitom nezanedbatelný. Někdy dokonce může ovlivnit i samotné konání či nekonání akce, jak tomu bylo v případu loňského Prague City Festivalu, kde významným způsobem asistoval jak u rozjezdu, tak i u dojezdu.

Nejištění prodejci vstupenek

Pozice prodejců vstupenek na českém trhu připomíná průtokový ohřívač peněz. Zatímco například seriózní slevové servery mají pojištění proti úpadku klienta, jehož služby nabízejí, a cestovní kanceláře mají pojištění ze zákona, u prodejců vstupenek jsem se s ničím podobným nesetkal.

V pravěkých dobách českého showbyznysu se prodejci vstupenek absenci pojištění snažili nahradit zjednáním si osobního ručení jednatelů společnosti za přijaté odvody tržeb na účty společnosti a vytvořit tím na pořadatele tlak, aby akce i v případě krize alespoň „nějak“ dopadla.

Toto řešení by ovšem předpokládalo, že prodejci vstupenek by do akce investovali vlastní peníze a čekali na jejich návratnost, což se až na výjimky neděje. Zejména proto, že prodejci vstupenek nemají zájem na tom nést rizika a jejich smluvní vztah s prodejcem tak definuje nějaká forma mandátní smlouvy, kdy jednají jménem pořadatele a na jeho účet. To znamená, že by pořadatel měl ručit prodejci vstupenek za peníze, které mu (jako prodejci) nikdy nepatřily, a proto nemůže mít žádnou váhu. A to ani v situaci, kdy prodejci vstupenek odesílají pořadatelům běžně 80 až 100 procent z vybraných tržeb.

Argument, že se ručení sjednává proto, aby pořadatel nevzal peníze z tržeb, akci neudělal a zbylo by na prodejci vracení vstupného, vzal v loňské sezóně za své. Krach Prague City Festivalu v tomto ohledu poukázal v obecné rovině na prodejce vstupenek jako někoho, kdo za žádných okolností nebude riskovat své peníze ve prospěch koncového zákazníka.

V této souvislosti je dobré si uvědomit, že kdyby prodejci vstupenek neposkytovali průběžně tržby pořadatelům a vypláceli vše až po akci, jak se to děje v některých okolních státech, tak by – soudě dle hospodářských výsledků dostupných ve sbírce listin na obchodním rejstříku – výrazná řada akcí a tuzemských pořadatelských agentur pomřela hlady. Také by ubylo obratů a na ně vázaných provizních příjmů a v neposlední řadě by to prodejce vstupenek stálo peníze za poskytnutá práva na prodej vstupenek u zdravých klientů.

Netřeba dodávat, že tam, kde je prodejce vstupenek přímo provázán s pořadatelem, může být situace, co do šance pro kupujícího dovolat se svých nároků, ještě neprůstřelnější. A nemusí jit o krach společnosti. Stačí, když se ve špatnou chvíli přežene nad festivalem bouřka a neuvidíte ani kapelu, ani peníze, protože, když začne v takovéto situaci festival postupovat podle práva a nabídne byť částečnou refundaci vstupného, aniž by byl vybaven dostatečnou pojistkou, jeho další ročník se bude jmenovat Oči pro pláč.

Postup pořadatelů v loňské sezóně ukázal velmi jasně, jak kdo případné krizové situace řeší a letošní sezóna tento trend nejen potvrdila, ale i rozšířila i na sólové koncerty – viz postoj pořadatele ke vracení vstupného u přesunu termínu konání koncertu Deep Purple ve Slavkově u Brna. A při absenci možnosti pojistit pořadatele proti úpadku, tak jak to mají ze zákona například již zmiňované cestovní kanceláře, jakoukoli změnu oproti plánu při současném stavu platí majitelé vstupenek. Možná proto se do kupování letos příliš nehrnuli.

Z miliardáře milionář

Vraťme se ke kapitálové vybavenosti festivalů. Za normální situace by se stačilo podívat na detaily do sbírky listin u obchodního rejstříku, avšak u naprosté většiny pořadatelů jsou údaje o jejich ekonomické situaci nedohledatelné, anebo to není hezké čtení. A tak se zákazník musí řídit zdravým rozumem a dedukovat z okolností, jako jsou například cenová hladina u jednodenních vstupenek, slevové akce, partnerské akce apod. Čím nižší ceny, tím větší pravděpodobnost, že ne vše funguje jak má a je zapotřebí rychle alespoň nějakých peněz na udržení věci v chodu.

Obvyklý postup při sestavování festivalu pak bude zhruba tento: nejprve se spustí prodeje, pak se něco málo ohlásí, následně se zdraží vstupné a celé kolečko jede znovu, s více sešlápnutým plynem. Proměnnou zůstávají partnerské peníze a příjmy z prodejů zboží a cateringu. Pakliže je akce dobře spočítaná, prodeje jsou dostačující a festival nepotřebuje z aktuálních tržeb nejprve dohonit loňské dluhy, nebo ho nepotká nějaká jobovka, neměl by být v ničem problém.

V opačném případě se roztáčí spirála, která může vést od redukce programu přes rušení headlinerů až ke krachu celé akce. Nutno dodat, že řada festivalů žije tak trochu v permanentním krachu, kdy pořadatel půjde třeba do vývrtky, než aby si to přiznal a poslal firmu do konkurzu. Proč tomu tak je jsem nebyl schopný za posledních 10 let pochopit. Holt jednou z dobrých cest, jak se stát v hudebním byznysu milionářem, je být před tím miliardářem.

Nedostatek prostředků u českých festivalů není samovolným jevem. Jde i o důsledek příčin, které působí na současný populární koncertní byznys destruktivně. Jde o příčiny plošné (jako jsou například vyšší odvody DPH, priority rodin ve výdajích za časů recese), lokální (třeba městské poplatky z kulturních akcí, ale i rozmary počasí) i individuální (cenová politika jednotlivých promotérů). Negativně se projevuje nedocenění a podfinacování celé oblasti showbyznysu ze všech úrovní státní správy, respektive jeho naprosté nepochopení jako významného faktoru při tvorbě HDP a pracovních míst v regionech.

V této souvislosti je vhodné zmínit porovnání s festivaly klasické hudby, jejichž rozpočty kryjí příspěvky státu, a to ať již ministerstva kultury nebo místní samosprávy, z přibližně třiceti pěti procent. Ani toto částka, pro mainstreamové festivalové promotéry z oblasti snů, ale nedosahuje příspěvků běžných ve vyspělých zemích EU. Obecně oblast populárního showbyznysu čeká na své politické objevení a pochopení, o jak širokou cílovou skupinu potencionálních voličů jde.

Něco v tomto směru naznačuje i chování zastupitelstva města Vizovic vůči festivalu Masters of Rock, pro které by bylo politickou sebevraždou o festival přijít, stejně jako chování Hradce Králové, kde první vystoupení Karla Gotta na všelidovém festivalu rockových hudeb muselo vyrazit argumenty o nepřizpůsobivosti současné mládeže i té nejzatvrzelejší zastupitelce za KSČM.

Jednoduché počty

V různých místech České republiky si význam velkých mainstreamových akcí již zastupitelé na místní úrovni uvědomují. Stejně tak si uvědomují, že podpora festivalů je přímou investicí do nich samotných se snadno spočítatelnou návratností pramenící z kulturní turistiky a marketingu.

Zatím sice neexistuje studie, která by detailně a komplexně zpracovávala situaci festivalů, ale pro zjednodušení můžeme vycházet ze studie, kterou disponuje Asociace českých hudebních festivalů sdružující promotéry z oblasti vážné hudby a jejíž závěry budou plus mínus platné i pro oblast mainstreamu.

Z ní vyplývá, že návštěvník festivalu utratí v místě jeho konání mimo festivalový areál zhruba to samé, co utratil za vstupenku na festival. Při návštěvnosti zhruba 25 tisíc lidí, jakou deklarují naše tři největší festivaly (Rock For People, Colours Of Ostrava, Masters of Rock) a průměrném vstupném řekněme 1250 Kč se jedná o příspěvek do místní ekonomiky ve výši přes 30 milionů korun u každé akce. Z nich podstatná část skončí v městské pokladně ve formě vybraných daní a poplatků, další část ve státním rozpočtu ve formě odvedeného DPH, nebo jako finanční stimul do místní ekonomiky.

Podpora festivalů není systematická a mnohdy je pro politiky absolutní novum. A tak velmi závisí i na způsobu argumentace jednotlivých pořadatelů a faktech, které radnici předloží při jednáních o vzájemné podpoře. V tomto směru většina českých pořadatelů tápe a není si plně vědoma hodnoty své práce. K tomu se musí brát v potaz, že někde převládají logika věci a čísla, jinde zase osobní vazby a vkus.

Proto má Ostrava respektovaný mezinárodní festival, na nějž plánovaně přijíždějí návštěvníci z celé republiky i okolních států a jehož součástí jsou i zdarma přístupné scény ve městě, a oproti tomu hlavní město Praha má zdarma přístupnou pouliční tancovačku, na níž se sjíždějí lidé až z dalece exotických Malešic. Náklady jsou pro obě radnice za posledních deset let obdobné. Návratnost bude v Ostravě nesrovnatelně vyšší.

Praha plná ostrovů

Situace v Praze mě ostatně vždy velmi zajímala. Je to největší trh v republice, odehrávají se tam téměř všechny zásadní koncerty, jsou tam největší haly a zázemí, které jinde není. A přece nemá svůj vlastní mezinárodně respektovaný festival. Všechny pokusy o to ho ustavit zkrachovaly nebo vyšuměly. Ať již se jednalo o E. T. Jam, první ročníky United Islands, Planet Festival či naposledy Prague City Festival. Jednou ze zásadních překážek se ukázal nezájem magistrátu o akci podobného tipu.

Při pohledu na to, o jaké akce měl magistrát zájem a finančně je v roce 2012, kdy jsem ještě byl činný, podpořil v rámci partnerství pro kulturu a cestovní ruch, zjistíme, že mezi nimi figuruje i módní přehlídka luxusního spodního prádla.

Praze se ovšem nedá upřít, že alespoň nějaké peníze do festivalové kultury pouští a je tudíž prostor pro otevřenou diskusi a tlak na zefektivnění politické práce.

Jsou ovšem i města, která proti svým festivalům předvádějí dnes již zaostalý vyhraněný postoj. Jedním takovým je Trutnov, jehož vzájemné pošťuchování s pořadateli nejstaršího festivalu v republice je všeobecně známé. Postoj, kdy radnice nepodporuje největší kulturní akci konanou na svém území a zavdává důvod nechat se od přespolních návštěvníků vnímat negativně až nepřátelsky, ve svém důsledku připravuje Trutnov a jeho obyvatele o peníze.

Zrušení městských poplatků a obdobných forem zdanění a zavedení dotačního systému či politická podpora festivalům by zásadně změnila jejich perspektivu a pomohla posunout celý byznys blíže k zavedeným akcím v EU tím, že by umožnilo vytvořit tolik potřebný investiční kapitál. Tento tlak již existuje a bude zajímavé pozorovat, jak se bude vyvíjet a jak bude který pořadatel ohebný.

Bude zajímavé sledovat, který festival (či v obecnější míře pořadatel) jako první veřejně řekne, že má dost financí předem na celý program a zajištění a nemusí proto průběžně čerpat peníze z tržeb. A který z nich to udělá a nebude při tom muset zredukovat program na desetinu, což je plus mínus objem prostředků, které mají festivaloví promotéři jistý před spuštěním prodejů?  A kdo z nich zveřejní reklamační řád, aby bylo jasné, co všechno tvoří cenu vstupenky a z jaké míry? A udělají to ve chvíli, kdy budou svůj byznys financovat z veřejných peněz?

Nenechte se současnou situací otrávit, a pakliže patříte mezi koncové zákazníky a nechcete celou tuhle legraci v případě průšvihu platit, kupujte vstupenky zásadně buď v zahraničí (ideálně v Německu, Rakousku nebo v Anglii) a vždy přes kreditní karty, které jediné vám za současné situace poskytnou jakous takous ochranu přes reklamaci neodvedených služeb. Kdyby došlo na nejhorší.

Borek Jiřík

Autor organizoval česko-německé výměny kapel a vývoz českých kapel do zahraničí. Od roku 2002 je nezávislý promotér na plný úvazek. V letech 2002 – 2010 uspořádal nejprve samostatně a následně v rámci společnosti Charm Music, jejímž polovičním vlastníkem je, koncerty Soulfly, Radihead, Faith No More, Bob Dylan, Tom Waits, Slash, Green Day a další. Uvedl ostravskou společnost High Lite Touring na mezinárodní scénu nejprve jako dodavatele techniky pro evropské turné skupiny ZZ Top a v roce 2011 a 2012 zajišťoval zvukovou aparaturu pro evropské turné skupiny Red Hot Chilli Peppers. Jeho poslední projekt trval od roku 2011 do září 2012 a byla jím společnost Punx Not Dead a na ní navázaný Prague City Festival.  

 

Tagy: