ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 8053 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

David Bowie – muž, kterého pop kultura potřebuje

0 jsk 11.3.2013

Fanoušci britského zpěváka Davida Bowieho se dočkali. Deset let po předešlém počinu Reality vyšlo včera nové album The Next Day. Žádná revoluce se na něm sice nekoná, jeho přijetí je přesto nadšené.

Nenese nic, co bychom od na hudební scéně zásadního umělce neznali. Jde v podstatě o exkurzi do tří dekád jeho tvorby. Obsahuje skladby, které připomínají jeho novátorskou éru ze sedmdesátých let, písně upomínající přemýšlivě rockovou dráhu z osmdesátých roků i kousky svižnější a popovější z období devadesátek. To vše spojuje vlídná nálada písniček, atmosféra opravdového rockového kumštu a nadhled v textech.

„David Bowie je na odpočinku. Je otázka, jestli bude ještě někdy něco nahrávat,“ napsal před dvěma lety Paul Trynka, jeden z Britových životopisců. Zpráva od dobře informovaného muže mnohé fanoušky zranila a rozesmutněla. Mnoho z nich se domnívalo, že Bowie zalezl kamsi daleko mimo scénu a užívá si ekonomických požitků, které mu náležely za jeho úspěchy. Někteří ho dokonce přestali mít rádi.

Když už to trvalo opravdu dlouho, jeho věrní příznivci napsali otevřený dopis. Stálo v něm: „Teď, když očekáváme, že Lady Gaga vydá další popovou pozérskou srágoru, je nám potřebnější než kdy předtím.“ Možná si ani neuvědomili, jak paradoxní větu pustili do světa.

Byl to totiž právě jejich Bowie, kdo byl od sedmdesátých let považován za mistra hudební stylizace. To on dal svými kroky jasně najevo, že proměna v popovou hvězdu vyžaduje pořádnou rockovou vervu. Třicet let konstruoval a usmrcoval své umělecké postavy. Demaskoval rockové utopie a otevřel tím cestu mnoha stylům, například punku v polovině sedmdesátých let ve Velké Británii. S lehkou nadsázkou lze říct, že připravil živnou půdu i pro již zmíněnou Lady Gaga, pro Madonnu nebo Keshu.

Znějí starosvětsky, poslouchají se výborně

David Bowie žije se svou rodinou na Manhattanu a je prý spokojený. Jeho sousedé a lidé, kteří ho tam denně potkávají, ne vždy tuší, s kým mají tu čest. Je jim povědomý, ale nevědí, kam přesně toho slušného chlapíka zařadit. Bowie se totiž usadil, vzorně plní roli otce a zdánlivě působí dojmem, že se u něho na hudebním poli vůbec nic neděje. Dnes je však zřejmé, že to je jinak. Vyprávět by mohl jeho dvorní spolupracovník Tony Visconti. I ten před médii mlčel, nicméně do New Yorku loni zpravidla necestoval jen tak.

Letos 8. ledna, v den Bowieho šestašedesátých narozenin, měl premiéru videoklip i singl Where Are We Now? a umělec ohlásil vydání nového alba. Fanoušci zakopali všechny své pochybnosti a propadli v obrovskému nadšení. Přitom se jako první nabízela otázka, proč vlastně…

Vždyť poslední Bowieho opravdový celosvětový úspěch přišel v roce 1983 s vydáním kolekce Let’s Dance. Později vydané nahrávky již takový ohlas neměly, byť vůbec nebyly marné. Z trůnu Bowieho odstrkovala rostoucí dynamika popové scény a také proměnlivost devadesátých let se všemi těmi posledními generačními rockovými hvězdami, které tehdy přišly.

Dnes se ale Bowie vrací. Ne jako strůjce nové módy, ale jako persona, kterou současná pop kultura potřebuje. Na desce The Next Day, jejíž obal vtipně připomíná obal alba slavného Bowieho počinu Heroes (1977), se z hloubky své muziky usmívá jako stařec rock’n’rollu, který se nikomu nemusí z ničeho zpovídat. Jako vždy je krok za současnou avantgardou, ale několik skoků před současnou popovou a rockovou módou.

Většina písniček vyhlíží, jako by byla nahrána v sedmdesátých, případně osmdesátých letech minulého století. Znějí trochu starosvětsky, poslouchají se ale výborně. A jsou bez ambic prohnat módní trendy, dohnat současný zvuk i témata v textech. Koneckonců, proč ne?