Priessnitz: V obýváku se takové album natočit nedá
0 Redakce 7.3.2017Do nového roku vstoupili jeseničtí Priessnitz na vyprodaném koncertě v pražském Lucerna Music Bar, kde formace okolo Jaromíra Švejdíka zahrála v půli ledna s Tata Bojs na benefičním Koncertě (nejen) pro šumavskou divočinu č. 7. V rámci vystoupení Priessnitz potěšili fanoušky jak staršími skladbami, tak řadou novinek z loňského alba Beztíže včetně písně Daleko, k níž kapela představila videoklip. Více o samotném albu a jeho stěžejních tématech v rozhovoru se zpěvákem Jaromírem Švejdíkem a kytaristou Petrem Kružíkem.
Předem jste oznámili, že je album Beztíže vaší poslední deskou. Není to předčasné?
Švejdík: Ne. Prostě to tak cítím. Každý už žijeme jinde, stále hůře se scházíme, a než by vznikla další nahrávka, uplynulo by nejspíš tak deset let. Sám jsem kdysi říkal, že rock´n´roll už po padesátce dělat nechci – a i tu už jsem překročil. Když kapela pravidelně nefunguje, je stále těžší a stresující ji pak dávat dohromady. A třeba se za deset let už ani žádná alba nahrávat nebudou.
Kružík: Nebavili jsme se navíc o nějakém konci kapely – koncertovat pořád dál budeme. Dokud to nás i lidi bude bavit. Jen už asi cítíme, že nemáme energii se pokoušet překonávat tuhle nahrávku. A dělat další album s vědomím, že by bylo horší, než to předcházející, nemá smysl.
Priessnitz se vždy ve své tvorbě rádi hlásili a nechávali inspirovat územím Sudet, což je dnes velké téma pro řadu mladších hudebníků. Je výhodou, že máte před nimi náskok?
Švejdík: Určitě. My jsme od počátku mluvili o tom, že je pro nás důležité hledání identity, kořenů i vztahu k jesenickému kraji. Všichni, kteří jsme tam vyrůstali, hledáme své důvody, proč odtamtud neodcházet a jak zaplnit tu prázdnotu, absenci pamětníků i třeba folklóru, která tam po odsunutých Němcích zbyla. Všechny ty naše písně a příběhy jsou malé střípky, které se o to snaží. Možná i proto jsme vždy měli nejvíce posluchačů a příznivců na severu Čech, v podobně vykořeněných oblastech.
Daří se vám to nacházení kořenů?
Švejdík: Myslíme si, že ano. Na albu Beztíže je už naše identita pevně daná. Už nemáme žádné pochybnosti o tom, kam patříme a doufáme, že z těch písniček je to znát. I když sám teď žiji v Praze, tak ten kraj pro mě zůstává zásobárnou nápadů a inspirací, a projevuje se do všeho, co dělám. Pořád se cítím být Horním Slezanem a pořád je to srdeční záležitost.
Jak se to projevilo při vzniku nového alba?
Švejdík: Opět jsme ho skládali kolektivně. Petr přicházel se základními hudebními nápady a já k tomu dělal melodické linky ke zpěvu, které jsme pak všichni společně dokončovali. Vznikalo to pomalu a těžce. Texty většinou píši, až je skladba hotová, abych se vcítil do atmosféry songu. Když pracuji na komiksech, tak mám kytaru vedle stolu a pomáhá mi to relaxovat. Často mají pak ty písničky atmosféru komiksů, u kterých vznikaly.
Priessnitz kdysi začínali jako gotická, temná kapela, až teprve později se objevilo Sluníčko a optimističtější písničkové hity. Měli jste u nového alba snahu být ještě otevřenější?
Kružík: Ten vývoj je přirozený a případné posuny přicházejí spíše samy. My jsme nikdy neměli tendence plánovaně se snažit být příjemnější. Ale asi je pravda, že ten sound je postupem času průzračnější, a už jsem tentokrát neměl potřebu tam přes sebe nahrát dvacet kytar, tak jako kdysi. Chtěli jsme to album mít co nejprůraznější a v syrové podobě.
Švejdík: Pracovní název byl Hand Made. Ručně udělaná deska. Dopředu bylo jasné, že potřebujeme velké, prostorné studio, které je akusticky pro podobně plný zvuk potřeba. V obýváku se takové album natočit nedá.
Album Beztíže má obal hodně atypický. Jeho rozměr a la DVD a skutečnost, že každý kus je unikátní, byl nápad výtvarníka?
Švejdík: Vždy se snažíme tomu posluchači přidat něco navíc. Aby měl doma určitý artefakt, originál. Tak jsme to i vyprávěli Petru Babákovi. A on to pak uchopil tím až skoro punkovým způsobem, že ten obal všichni ručně počmáráme a nikdy tak nebudou dva obaly stejné. To se nám moc líbilo. I když to pak bylo náročné. Je to ale beztížný obal a všechno je možné. Nešlo o líbivost a dokonalost, ale o autenticitu, o kterou jsme se snažili i na nahrávce.