ahead – 1220×100, 1200×100, 320×50
ahead – merici 1220×200

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 58407 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Petra Janů: Úplně nejvíc mě ovlivnili Petřina s Rytířem

0 jsk 22.12.2017

Zpěvačka Petra Janů vydala na podzim nové album Blázni, na němž se vrátila k rockové hudbě. Dostala se tak obloukem ke kořenům svého pobytu na scéně. Před několika dny totiž vyšlo čtyřalbum Petra & Petřina, které nabízí čtyři její první desky, jež byly rockové. Debut Motorest vyšel v roce 1978, Exploduj o dva roky později, Já & my v roce 1981 a Ročník 50 v roce 1984. Alba jsou doplněna bonusy, biografickým textem a fotografiemi z archivu Alana Pajera, který stál za všemi původními obaly.

Jak jste se dostala k rocku?

Žila jsem v takové malé vesnici v Podkrkonoší a tam toho bigbítu moc nebylo… Takže jsem se s tím pomaličku seznamovala až po svém příchodu do Prahy. S C&K Vocalem jsem se poznala v divadle Semafor, kam jsme nastoupili v podstatě ve stejnou dobu. Do té doby jsem netušila vlastně skoro nic ani o téhle skupině, ani o rocku.

Kdy a kde jste se seznámila s kytaristou, skladatelem a producentem Otou Petřinou, který vaši hudební kariéru takříkajíc navždy poznamenal?

To bylo někdy v roce 1974 nebo 1975 a bylo to na popud textaře Zdeňka Rytíře a mého tehdejšího partnera – posléze manžela – Michala Zelenky. Oni si společně usmysleli, že tady vytvoří rockovou zpěvačku, a Michal přišel s tím, že bych to měla být já – že sedím doma a otravuju, že chci zpívat. Ota Petřina mi dovezl desky a já si je musela naposlouchat. Nazareth, Deep Purple, Suzi Quatro… Tím to celé začalo.

Kdo byl tenkrát vaší největší inspirací?

Úplně nejvíc mě ovlivnili Petřina s Rytířem. Navíc Ota naprosto přesně věděl, jak to má vypadat, takže to bylo jednoduché. Ale hodně se mi tenkrát líbila Suzi Quatro. Dokonce když byla v roce 1979 v Praze, komentovala jsem její koncert v televizi, což byla velká drzost! Ale tenkrát jsem se nebála ničeho.

Když jste odcházela z C&K Vocalu na sólovou dráhu, bylo hned od začátku jasné, že bude spojená jednoznačně s rockem?

Ano. Natočili jsme první věci a ty se okamžitě umístily v různých hitparádách. Ten nástup byl takřka triumfální. Na to konto vznikla dlouhohrající deska Motorest a stejnojmenný koncertní program. Mimochodem, deska ještě nebyla na světě a koncerty už byly vyprodané… Rytíř s Petřinou to vymysleli geniálně, když se rozhodli zaplnit díru, která na našem hudebním trhu byla.

Záhy jste se také stala rovnou druhou nejpopulárnější zpěvačkou v tomto státě podle výsledků ankety Zlatý slavík. Jak jste to prožívala?

Mně se to samozřejmě strašně líbilo. To byl můj sen, na sebe upozornit… Ale já vlastně ani neměla čas si to nějak uvědomovat. Měli jsme tenkrát pětadvacet koncertů měsíčně, jelo to jako mašina.

Zatímco desky Motorest a Exploduj! kompletně napsala autorská dvojice Ota Petřina – Zdeněk Rytíř, na dalším albu Já & my už se Rytíř nepodílel a o texty se postaralo šest různých textařů. Co se tenkrát přihodilo?

Zdenda Rytíř byl geniální textař, ale „vyšťouchat“ z něj ty texty nebyla žádná legrace. Častokrát jsem šla do studia a ještě od něj nic neměla… Bylo to poměrně vysilující, proto jsme s Otou rozšířili okruh spolupracovníků a jsem za to dodnes ráda. Protože třeba Jámy, které napsal Pavel Vrba, jsou úžasné. Nebo Pavel Kopta tam taky napsal krásné věci.

Jak se vám s Otou Petřinou spolupracovalo? Měla jste třeba časem tendenci mu jeho skladatelskou a aranžerskou činnost pro vás nějak usměrňovat a prosadit víc svůj pohled na věc?

Ota si do ničeho kecat nenechal. Říkali jsme mu Svéhlavička, protože on byl opravdu svéhlavý. Ale na druhou stranu: co dělal, vždycky mělo hlavu a patu, takže nemluvit mu do toho nebylo zase až tak složité.

A netlačil naopak někdy on vás do něčeho, co vám třeba úplně nesedělo?

Myslím, že v tomto směru to nikdy nebylo nějak akutní. Vždycky mně všechno vysvětlil tak, že to dávalo smysl. Například jsem nechtěla „kňourat“ v Blues ženských domovů č. 609 na Motorestu, ale když si tu desku poslechnu jako celek, vidím, že tam tahle píseň prostě má opodstatnění a svoje místo. A Ota to všechno viděl a slyšel už dopředu.

Lze poslední plod vaší spolupráce, tedy album Ročník 50, brát jako vaši společnou generační výpověď?

Určitě. Tak to bylo zamýšleno. Dneska už se ty velké plochy sice moc nenosí, ale upřímně se těším, až si titulní píseň po letech znovu poslechnu. Jsem zvědavá, co tomu budu říkat, jak to na mě dnes bude působit, protože v mezidobí se nejen v mém životě odehrála strašná spousta věcí.

Ke které z těch čtyř dlouhohrajících desek máte nejsilnější vztah?

Samozřejmě mám moc ráda Motorest, protože byl první. To album pro mne znamenalo obrovský boom, protože nikdo tu nic podobného do té doby neudělal. A pak se mi dodnes hrozně líbí deska Já & my. Přijde mi, že oproti těm ostatním – aniž bych je jakkoliv shazovala! – má v sobě celkově ještě něco navíc.

Po Ročníku 50 vyšla veleúspěšná deska Jedeme dál, kterou jste udělala s Petrem Jandou z Olympiku, a to byl nadlouho váš poslední kontakt se světem rocku, přerušený jen chvilkově, v roce 2000, další vaší společnou nahrávkou Jedeme dál II. Co se u vás tehdy změnilo, že jste od bigbítu na tolik let odešla?

Mezitím byly nějaké středněproudé festivaly, muzikály a tak dále. Myslím, že to byl přirozený vývoj. Ale teď jsem se k rockové muzice zase tak nějak v kruhu vrátila. A moje publikum, které stárne se mnou, to vzalo naprosto úžasně a užíváme si to spolu. Vyměnila jsem kapelu, obrátila svůj život vzhůru nohama a zjišťuju, že jsem udělala strašně dobře. Neskutečně mě to baví! Mohla jsem to už doklepat se skupinou Golem, se kterou jsem vystupovala 35 let. Jednou ráno jsem se ale vzbudila a uvědomila si, že to takhle dál nechci a potřebuju razantní změnu. „Kdo ví, jak dlouho ještě budu zpívat, tak si to těch pár let užiju!“ Přesně v té době se mi – což neberu jako náhodu, ale osud – ozval Roman Štefl s tím, že dal znovu dohromady skupinu Amsterdam, že si mě vybrali a chtějí dělat bigbít. A já si řekla: Proč ne? Vrátila jsem se na koncertech k věcem jako Motorest, Jámy, Exploduj!, …a víc mě nečekej, Nelituj, Jedeme dál a dalším. Navíc i moje letošní nové album Blázni je podle mě docela rockové.

(foto: Lenka Hatašová)

Tagged with: ,

Komentáře