Petr Janda: Nemám chuť psát do šuplíku
0 jsk 2.5.2017Zpěvák, kytarista a skladatel Petr Janda slaví 2. května pětasedmdesátiny. Nedávno vyšlo album Ještě držím pohromadě/ Best of, na prosinec chystá velký koncert se svou kapelou Olympic, která oslavuje letos pětapadesát let.
Vaše nové album je průřezem tvorbou, která vznikla mimo Olympic. Z té je asi nejznámější spolupráce s Petrou Janů. Jak na ni vzpomínáte?
To bylo samozřejmě skvělé. Udělali jsme spolu dvě její desky, kde jsem byl producent a autor. Na té první jsem dokonce měl stoprocentní zastoupení, na druhou pak napsal nějaké písničky i Ota Petřina. Ale tak velký šlágr, jako jsou na té první nejslavnější Jedeme dál nebo Není nám už sedmnáct, tam už nebyl.
Skladbu Ještě držím pohromadě, která dala vaší desce název, jste nahrál už v roce 2008. To jste asi netušil, že tak dobře držet pohromadě budete i skoro po dalších deseti letech?
To opravdu ne. Bylo to docela zvláštní. Manželka tehdy chtěla, abych ji napsal písničku. Tak jsem ji složil tenhle upřímný obraz mé tehdejší duše a tělesné schránky, to jak se cítím. Okolo toho sloganu jsem šmejdil dlouho. Jenže ona tu písničku moc nepřijala, měla zjevně představu romantické pomalé skladby, jako bylo Okno mé lásky, a nebyla příliš spokojená. Ale já tu písničku mám rád, na sólových koncertech ji často zpívám.
Aktuální deska je výběr, často i unikátních rarit. Uzavírá ji instrumentální skladba ze spolupráce s Lubošem Andrštem a Lubomírem Brabcem. Jak k tomu tehdy došlo?
To byl projekt, který jsme udělali asi před deseti lety. Říkali jsme, že spojujeme jazz, rock a klasiku. Hráli jsme všechno možné. Turné bylo velmi úspěšné, pak jsme to i nahráli.
Jen vlastní instrumentální album jste nikdy mít nechtěl?
Hodně jsem o tom přemýšlel. Původně jsem byl houslista, tak jsem si říkal, že bych si vybral některé věty z houslových koncertů, které jsem hrával, a nahrál je na kytaru. Ale nějak jsem nakonec k tomu neměl sílu.
Baví vás pořád psát písničky?
Baví. Ale píšu je až tehdy, když je čas. Do šuplíku chuť psát nemám.
Podobné výběry pro vás vždy sestavuje váš skalní příznivec Oldřich Zámostný. A bylo tomu tak i tentokrát. Zasahoval jste mu nějak do jeho výběru?
Já jsem ho o to přímo požádal. Na rozdíl ode mě má fenomenální paměť, já bych určitě na něco zapomněl. Když – pokud to přeženu – potřebuju vědět, jaké kalhoty jsem na pódiu nosil v roce 1970, tak se ho zeptám a on mi to z hlavy řekne. Je to nepsaný předseda našeho fan klubu, pořádá různá setkání, promítá na nich různé archivy, které někde objevil nebo mu je někdo poslal, nebo pouští různé raritní nahrávky, třeba když jsme hráli v USA nebo v Austrálii. Má mou plnou důvěru a udělal to myslím výborně.
Koncertujete pořád a často, v klubech i na malých městech. Dnes už je to nezvyklé, všechny velké kapely už dělají jen pár koncertů ročně, malá turné po halách a stadionech. Vás by podobný přístup nebavil?
Vždy odpovídám, že my jsme muzikantská kapela. Neděláme to, jen abychom vydělali peníze nebo abychom se mohli vychloubat, kolik na nás přišlo lidí, ale protože nás to baví a chceme si zahrát. A já sám hraju ještě i mimo Olympic, pořád s někým. Nebo i sám. Nechci se o tu radost připravovat. Někoho baví automaty, jiného malování, mě baví hrát na kytaru.
Podívejte se na některé kapely. Hrají pomalu jednou za dva roky, udělají obří koncert, přijdou tam tisíce lidí, mají tam obří aparaturu, která je stojí pomalu víc, než vyberou… Jakou z toho můžou mít radost? Vždyť musejí mít trému, že to zkazí, když tak dlouho nehráli! Já bych takhle fungovat nemohl. Já potřebuju hrát. A taky – co bych celou tu dobu dělal?