ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 12715 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Jana Koubková: Život za to stojí, proto se i já snažím mít chuť žít

0 jsk 6.1.2022

Jana Koubková je jazzová zpěvačka, skladatelka, textařka, spisovatelka i moderátorka. Má i mimořádný básnický talent, s jehož pomocí komentuje veřejné dění. Její veršované hlášky mají myšlenku i vtip.

Je obdivuhodné, že s léty se u vás skoro nic nemění. Hlas, autorská invence, svěžest nápadů ani temperament. Jak to děláte?

Jsem holt taková Jana Koubková. Nechtěla jsem být zpěvačkou, ale novinářkou, a když se mi to nepovedlo, novinařím i v té muzice. Všeho si všímám, vše mě zajímá. A to se prolíná i s mým hudebním názorem. Třeba i s mou životosprávou, pohybem, schopností něco zorganizovat, vymyslet. Najít si k sobě skvělé kolegy atakdále. A mohu se i pochlubit i svými posledními knížkami Koubkokvoky a Básně z jazzové dásně.

Vaši poslední dosud zveřejněnou píseň a klip Blues (ne)ohrožené seniorky zrodil covid. Měla jste s ním osobně co do činění, zaútočil i na vás?

Covid na mě zdravotně nezaútočil, ale zaútočil na mou svobodu, možnost dělat si dál svou práci, kterou mě vlastně na dlouho zakázal. A i teď je s koncertováním potíž. Prostě mě úplně vyhodil ze životního rytmu, na který jsem léta zvyklá.

Je to bilanční píseň Nebojíte se být takhle osobní a upřímná?

Známý americký jazzman Quincy Jones tvrdil, že jazz je člověk, který o sobě mluví vždycky pravdu. A já to mám nejen kvůli jazzu, ale pravda přece vítězí, ne? Hlavně si myslím, že přiznáním svých neduhů dodám sílu i jiným lidem, kteří též zažívají nepohodu. Jde především o to jít dál i s těmi neduhy. Život za to stojí, proto se i já snažím mít chuť žít.

Vaše současná Skupina Jany Koubkové je mnohá v řadě. Máte spočítáno, kolik skupin a souborů jste během své kariéry založila?

No, zase tolik jich nebylo, protože jsem si uměla vždycky najít nejen výborné muzikanty, ale zároveň i skvělé lidi, a tím pádem se všichni tak nějak různě prolínáme. Ať už to byl Horký dech s Michalem Pavlíčkem, Hot Tety, Jazz Q M. Kratochvíla, E. U. Band s Peterem Lipou, JazzHalf Sextet s Viktorem Kotrubenkem. Od vstupu do EU v r. 2004 se mnou hraje pianista Ondřej Kabrna, kolem kterého se obsazení různě střídá v Quartetu s Janem Kellerem na violoncello, Vítem Švecem na kontrabas a Janem Červenkou na bicí. A koncertujeme spolu i v Duu. Spíš je dobré podívat se na www.janakoubkova.cz na mou diskografii, kde to všechno je.

Zakládala jste také hudební festivaly a další akce. Myslíte, že v současné době, bez ohledu na pandemii, je hudebních potažmo jazzových festivalů a přehlídek dost?

Letos uplynulo čtyřicet let od mého založení 1. festivalu pro jazzové, bluesové a rockové zpěváky pod názvem Vokalíza v roce 1981. Táhla jsem to do roku 2000, ale nejdůležitější to bylo do roku 1989. Pak už všichni mohli všechno, doba se změnila, nikdo nikomu nic nezakazuje. Různé festivaly a přehlídky různě fungují, jen bohužel o tom hodně rozhodují peníze! Nemáš? Neuděláš! A také ty technické vymoženosti jako internet, YouTube, Facebook a další.

Které vaše písničky mají u publika největší, a které máte nejradši vy?

Pokud se mé písničky k publiku dostanou, úspěch mají. Jenže bohužel česká rádia, jakými jsou Radiožurnál, Dvojka a podobně, mé jméno nezajímá, protože jsem označena jako jazzová zpěvačka, a o to je nezájem. A přitom nejsem jen jazzová. Mám hodně pěknýchch písní se svými texty, ale ty si v rádiích ani neposlechnou. Jen občas na stanici Vltava. A které své skladby mám nejradši? Všechny! Ve všech je radost z muziky a společného tvoření s kolegy. Ale k jedné z prvních, ke skladbě Karmelitská, byla i s dívčím sborem, mám jakousi úctu.

Ráda střídáte styly. Ve kterém je vám nejlépe?

Pravda, vyzkoušela jsem si různé styly a v každém z nich mi bylo vždycky dobře, jinak bych je ani nezkoušela. Každý z nich se v mém projevu různě objevuje a dohromady tvoří hudbu Jany Koubkové, za kterou si stojím.

Co pro vás znamená jazz?

Jazz je parádní druh hudby, ve kterém si každý vybere, od blues přes swing, mainstream, latin, ethno, free jazzu až po fusion. A je to tak, jak říkal Miles Davis: Vždycky jsem nenáviděl škatulky. Vždycky. Nikdy jsem si nemyslel, že by pro ně mělo být v hudbě místo. Dobrá muzika je prostě dobrá muzika a je úplně jedno, kam patří.

Cítíte se být víc autorkou textů, skladatelkou nebo interpretkou?

Cítím se být tím vším dohromady. Jedno bez druhého a třetího ani nejde.

Když moderujete své rozhlasové pořady nebo veřejná vystoupení, umíte skvěle vybírat z textů jiných autorů. Musíte k tmu asi hodně číst a sledovat literaturu…

No jasně. Dobrá literatura je základ všehomíra. Dozvědět se, poznat nové názory, srovnat je s těmi svými. Teď třeba čtu Kunderův román Nevědění, který u nás nově vyšel.

Hodně jste cestovala. Která země vám utkvěla v paměti nejvíc?

Všechny země mám v paměti s velkou úctou. Třeba mám krásné vzpomínky na Ivory Coast – Pobřeží slonoviny v západní Africe, hlavně na spontánnost publika, kde jsem zpívala s hráčem na balafon Aly Keitou. Balafon neměl půltóny, takže jazzové standardy a blues nešlo bez půltónů zpívat. A přesto jsme krásně komunikovali i s publikem přes vzájemné naslouchání, usmívání a improvizování.

(foto: Emil Bratršovský)