ahead – 1220×100, 1200×100, 320×50
ahead – merici 1220×200

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 9688 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Igor Orozovič: Dojalo mě, jak teď lidé chtějí pomáhat

0 jsk 22.2.2021

Člen Činohry Národního divadla v Praze Igor Orozovič se vedle divadelního a filmového herectví věnuje hudebním projektům. Je autorem či spoluautorem všech písní Cabaretu Calembour, napsal scénickou hudbu k několika divadelním hrám. Autorsky se podílí na hudební části speciálních večerů Národního divadla Nová krev. Před časem spolupracoval s Jihočeskou filharmonií na koncertním provedení Balady pro banditu a příznivci hudebního odkazu Davida Bowieho jej mohou vídat na scéně divadla Komedie v muzikálu Lazarus. Také je občasným hostem pořadů Barování v Malostranské besedě v Praze, kde se pouští do francouzských šansonů.

Současná pandemie koronaviru přivedla Igora Orozoviče k napsání písně Hippokratova armáda, kterou chce podpořit zdravotníky v první linii a poděkovat jim. Písničku napsal už před rokem, hned v první vlně. Nyní vznikla nahrávka a videoklip.

Igore, písničku Hippokratova armáda jste složil před rokem, hned začátkem první vlny pandemie. Vlastně mnohem dříve, než vznikly jiné písně věnované tomuto tématu. Proč jste se k tématu vrátil?

Už tehdy jsem cítil, že bych rád vyjádřil poděkování lékařům za jejich práci tím, co umím. Říkal jsem si, že po té hromadě vtipných a odlehčených videí, kterých jsem také několik udělal, je čas na nějaké upřímné poděkování a zároveň poděkování s obecnější platností, protože lékařům se má děkovat stále, nejen během krize. A tak vznikla píseň Hippokratova armáda. Měla by to být taková óda na lékaře, rytíře, kteří životy chrání.

Nemělo smysl vymýšlet novou píseň, když jedna nedotažená už existovala. Zároveň jsem to bral jako možnost zapracovat na sobě a posunout se v tvorbě někam dál – takový “quest”. Napadlo mě oslovit Davida Hlaváče, což je skvělý muzikant, který spolupracuje s Bárou Polákovou. A vyplatilo se to. Byl to zážitek! To samé platí o režisérovi klipu Janu Chramostovi.

Jaká byla spolupráce s Davidem Hlaváčem?

Úžasná. David je plný entusiasmu, a když se do něčeho pustí, tak se už nepustí. A hlavně přemýšlí komplexně. To on a Bára Poláková mi říkali, ať nejsem přizdi… a natočím pořádný klip. Konzultoval se mnou i smysl a vyznění celé věci a měl spoustu nápadů. Nahrávání byla radost. David mě nechával nahrát některé klavírní části. Já nechtěl, protože on je mnohem lepší klavírista, ale David chtěl zachovat můj rukopis. To se málokdy vidí. A já miluju, když se i v umění a tvorbě spojují síly.

Z písně je nakonec duet. Jak vás napadlo nazpívat ho s Vladimírem Javorským?

Původně jsem chtěl píseň natočit s více zpěváky ve stylu We Are The World. Ale zjistil jsem, že není až tak jednoduché vybrat, kdo by to měl být. Specifická píseň si žádá specifický projev. A najednou jsem vykřikl: Vladimír Javorský. A bylo to jasné! Ta píseň si ho sama našla. Navíc mužský duet není až tak úplně běžný.

Kdo přišel na nápad přizvat Štefana Margitu?

Se Štefanem se známe z Národního divadla. Vím, že není zbytečně nafrněný a že rád spolupracuje s mladými lidmi. Bohužel nakonec nemohl přijít na natáčení klipu, tak nám aspoň zachoval stopu na zvukové stopě. Je to první audio cameo! Musíte při poslechu dávat pozor, abyste ho neprošvihli.

David Hlaváč do poslední chvíle nevěřil, že opravdu přijde! Dokonce kvůli němu uklidil svoje sklepní studio. Přitom samotné nahrání trvalo asi pět minut. Štefan Margita je absolutní profík, který si navíc umí udělat legraci i sám ze sebe.

Vyjmenujete muzikanty, kteří se na nahrávce podíleli?

Na bicí hraje špička oboru Bady Zbořil. Baskytary se ujal Martin Lehký a několika dechových nástrojů Michal Zpěvák. Zbytek nahrál David Hlaváč a něco málo na klavír i já. V písni zaznívají výrazné sbory v podání hereček Národního divadla: Terezy Vilišové, Pavlíny Štorkové, Magdalény Borové, Pavly Beretové, Veroniky Lazorčákové a divadelní lektorky a zpěvačky Zuzky Kráľové.

Jak se rodil nápad na realizaci videoklipu?

Cesta k realizaci vizuální podoby písně Hippokratova armáda byla dlouhá. Formu videoklipu jsme probírali s divadelní režisérkou Terezou Karpianus. Načrtli jsme obraz neznámého člověka, který cestou do práce potkává na ulici slavné osobnosti v nejrozličnějších povoláních. A až na konci se ukáže, že největší osobností je právě ten neznámý, protože je lékař.

Nejvíc mi pak samozřejmě pomohl režisér klipu Jan Chramosta, který základní myšlence dodal reálné kontury a připojil spoustu nápadů. Děkuji filmovému bohu za tu spolupráci! Honza je osvícený parťák se skvělým týmem spolupracovníků – bez nich by klip nevznikl.

Videoklip má i charitativní rozměr.

Poslání téhle věci není o penězích, ale o úsměvu od nás pro zdravotníky. Ovšem nejen úsměvem je člověk živ, chtěli jsme pracovníky v první linii podpořit i finančně. Nevěděl jsem jak na to. Oslovil jsem tedy kardiologa Petra Neužila ze spolku Sdružení pro srdeční rytmus a díky němu pak ředitelku Nadace Charty 77 a Konta Bariéry paní Boženu Jirků. Tihle dva lidé a tyhle dvě organizace nám pomohli celou akci rozjet. Přes veřejnou sbírku mohou teď lidé přispět na konto uvedené v titulcích klipu Hippokratova armáda, a přilepšit tak lékařům v náročných pracovních podmínkách. Na stejný účet půjde i veškerý výtěžek z poplatků a prodeje singlu. S tím nám pomáhá vydavatelství Supraphon.

Ve videoklipu se objevuje řada známých herců. Jak jste je pro věc získal?

Na celém projektu mě dojalo, jak teď lidé chtějí pomáhat. Nemluvím jen o hercích. Všechny instituce nám vycházely vstříc. Od dopravních podniků hl. m. Prahy až po nahrávací studio Faust Records, kde jsme mohli být zdarma. Přiznám se, že u některých jmen jsem měl velikou trému. Ale herci většinou nápad vítali. Jen někteří oslovení nechtěli v klipu účinkovat, protože se neradi společenskopoliticky angažují, nebo už měli rozjeté jiné projekty.

Úplně nejtěžší bylo dát do kupy harmonogram, protože jsme na to měli den a půl a na každého herce tak půl hodiny. Doteď nechápu, že se to povedlo. Má hlavní myšlenka byla, že tam nemají být za sebe, ale za různé profese, které člověk potkává na ulici, a největším překvapením bylo, že skoro každý si chtěl zahrát metaře. O tuhle roli byla taková rvačka, že by to stálo za psychologický rozbor.

Proč je zrovna Iva Janžurová pošťačka a Jiří Lábus rozváží pizzu?

Paní Ivu jsme chtěli někam na začátek, abychom na ní ukázali princip, že tam slavné osobnosti nejsou za sebe. Bohužel výrazně kostýmovaných povolání na ulici po ránu moc nepotkáte. Paní Iva už chvíli byla smířená i s rolí jeptišky, kterou jsme jí vymysleli. Pak jsme ale vrátili do hry pošťačku, abychom diváka jeptiškou moc nezmátli. U Jirky Lábuse jsme měli hodně variant. Poslíček s pizzou nám přišel efektní. A pan Svěrák samozřejmě odjíždí na sever. Nebo na jih?

Igore, jaký je váš osobní vztah k lékařům?

Má babička byla skvělá pediatrička, která pracovala ještě mnoho let i v důchodu. Maminka pracuje v Thomayerově nemocnici v Praze, která nám také vyšla vstříc při natáčení. Lékařské prostředí mě vždycky fascinovalo a mám dojem, že hodně lékařů má velmi blízko ke kultuře, proto jsem si říkal, že by jim tohle naše uchopení mohlo udělat radost. Popřát jim můžu jen to, aby celou situaci zvládli a aby se na to, co zvládli, nezapomnělo.

Komentáře