ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 9424 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Bono (U2): Komu slouží jeho dobročinnost?

0 Redakce 3.4.2009

Ponechme stranou neslanou-nemastnou novinku U2 No Line on the Horizon a zaměřme se na nekonečnou debatu, zda humanitární, dobročinné akce, které mají zachránit planetu, k něčemu seriozně vedou, anebo jen nafukují ega megalomanských, narcistních, špatně informovaných multi-milionářských rockových hvězd a politiků, kteří si přes ně vylepšují pošramocenou image.

Nestor moderní rockové žurnalistiky Dave Marsh, který je na scéně již od 60. let, a kromě jiného se úzce zajímá o propojení rockové hudby a sociálních problémů, nedávno vyrazil do boje a rozhodl se pečlivě zanalizovat dobročinné akce Bona. Marsh se nijak netají tím, že mu hudba U2 a mediální osobnost Bona není dvakrát sympatická, ať už jde o osobní, veřejný nebo umělecký kontakt. Dave Marsh vytýká Bonovi paktování se s válečnými kriminálníky jako je Tony Blair (slovy Bona: „Vážím si ho, protože dělá to, v co věří,“ – zajímavé je, že bubeník U2 Larry Mullen naopak prohlásil, že z toho má žaludeční vředy, a že Blaira považuje za regulérního válečného zločince) a George W. Bush (Bono: „Vtipný a skromný člověk“). Bono se také neváhá družit s úspěšnou hvězdou ekologických rallye Al Gorem. Připomeňme, že ten jako první hlasoval po vystřelení MX raket v obou válkách v Perzském zálivu a jeho ženuška Tippy prosazovala tvrdou cenzuru rockových a rapových desek.

Bonovy rozlišovací schopnosti jsou vůbec prapodivné. Neváhá například pět chválu na arci-reakcionáře Billyho Grahama (Bono: „Zpěvák lidského ducha“), který vášnivě přes křesťanské metafory obhajoval v roce 1966 válku ve Vietnamu, nebo republikána Jesse Helmse, brojícího proti homosexuálům, feminismu, potratům a emigrantům. Bono: „Krásný člověk, úplně bych s ním nesouhlasil, ale je třeba uznat, že věří svým názorům opravdu vášnivě.“ Osobně pochybuji, že jde o nějakou infiltraci a „situacionistické“ zničení systému zevnitř. Nato je Bono příliš mondénní, neschopný akce a bojím se, že i naivní.


Kdo je Dave Marsh

Narozen v roce 1950 v Detroitu. Spoluzakladatel kultovního rockového časopisu Creem. Hudební kritik, historik (specialista na píseň Louie, Louie), politický aktivista a spisovatel. Publikoval v časopisech Playboy, The Village Voice, Rolling Stone a desítkách dalších tiskovin. Napsal přes dvacet knih a je považován za předního specialistu na tvorbu Bruce Springsteena, se kterým již od začátku jeho kariéry úzce spolupracuje. Je silně angažovaný proti cenzuře jak ve společnosti, tak v umění. Je členem National Advisory Board of PROTECT: The National Association to Protect Children. Zorganizoval a stále vede Rock and Roll Hall of Fame v Clevelandu. Od roku 1983 řídí politicko-hudební měsíčník Rock And Rap Confidential. Jako kritik obzvláště „zazářil“ v roce 1979, když recenzoval album Jazz od Queen pro Rolling Stone Magazine a skupinu popsal jako „Dost možná první opravdovou fašistickou kapelu.“ Kromě všemožných aktivit v současnosti moderuje pořad Kick Out The Jams na radiu Sirius MX.


Pro angažovaného muže, který chce světový mír, má Bono zajímavé finanční aktivity, které se příliš s idealismem neslučují. Například vlastní nemalý podíl v ekonomickém časopise Forbes chránící zájmy těch nejbohatších (v podstatě ty, co mají na svědomí dnešní ekonomickou krizi), vyzývající k válečné síle při řešení krizí. Dle Bona u nich má podíl pro jejich „konzistentní filozofii“. Zpěvák také vlastní podíl ve firmě Pandemic/Bioware, která nedávno vydala (dle specialistů dosti chabou) videohru Mercenaries 2 simulující ozbrojenou invazi do Venezuely.

Když už jsme u peněz, nemalý skandál, vlnu pobouření a demonstraci v Irsku vyvolala informace, že U2 nehodlají danit své zisky ve své domovině a radši se usídlí ve výhodnějším Holandsku. Oficiální odpověď se tenkrát vedla ve stylu dravé globalizace: „Prostě vyděláváme po celém světě, takže si můžeme s našimi penězi dělat co chceme.“ Zajímavý krok pro někoho, který si tak silně zakládá na Irské identitě. Takže se žádá po irské vládě, aby se více finančně podporovala Afrika, ale přitom se nesmí sahat na vlastní bohatství dosahující výše, že je nelze utratit ani za dva dlouhé životy na vysoké noze. Vtipná je anekdota, když U2 hráli na inauguraci současného prezidenta USA a Bono se nechal poněkud unést: „Jaké to je vzrušení pro čtyři kluky ze severní části Dublinu Vás poctit, pane Baracku Obamo!“ Novinář Shane Hegaty z The Irish Times se ptal, kdo jsou ti čtyři hoši, vzhledem k tomu, že jen jeden člen skupiny bydlí v proletářské čtvrti severu a samotný Bono strávil většinu svého času v jižní části. Jde o to čiré pokrytectví, když si uvědomíte, že Irsko vždy bylo pro umělce daňovým rájem. Chaty rockových hvězd na irských planinách jsou toho důkazem. Kytarista U2 Edge se k tomu vyjádřil takto: „Samozřejmě, že chceme mít optimální daně. Kdo by nechtěl?

Pak je tu chvalitebný, ale bezvýsledný boj o odpuštění dluhu třetímu světu a humanitární pomoc Africe. Jak se již několikrát ozvali obyvatelé Afriky, nikdo se o Bonovu pomoc nijak zvlášť neprosil a navíc mají pocit, že Bono není dostatečně informovaný o všech souvislostech toho kontinentu. Když toto zmínil ugandský novinář Andrew Mwenda na jakési ekonomické konferenci, byl samotným Bonem velmi zle vykázán. Jakoby Bono prostě rád chodil na večírky s mocnými tohoto světa, trochu se zpropagoval a přifoukl si své ego velkého humanisty přes konejšivé řečičky. A mocní tohoto světa nejsou přece tak zlí a oškliví, protože se přece stýkají s rockovou hvězdou, ne? Jak říkala zambijská, silně anti-kapitalistická ekonomka Damnisa Moyo, která se se zpěvákem setkala: „Na party, kde se sbíraly peníze pro Afričany, nebyl v místnosti jediný Afričan kromě mě.“ Tak trochu mesiášský komplex, kdy už nerozlišujete mezi narvaným bouřícím stadionem (divadlem) a bolestnou realitou. Trochu to připomíná Bonova kámoše Sira Boba Geldofa a jeho oportunistickou šaškárnu Live Aid. Ztloustnou konta (jde o ohromnou propagaci), svědomí a vlastní důležitost hvězd a možná se trochu i pomůže. A je otázka jestli efektivně a spravedlivě. Ale to je jiná kauza.

Dave Marsh se nedávno s Bonem potkal. Na jeho otázku, na čem právě pracuje, novinář odpověděl, že píše knihu o spojení rockové hudby (a celebrit obecně) a humanitární, sociální pomoci. S tím, že pointa statě je, že toto spojení selhalo na celé čáře. Bono tomu samozřejmě vášnivě odporoval. Sám se nabídl, že by to chtělo veřejnou debatu. Marsh navrhl dialog ve své rádiové show. Bono souhlasil, ale vše na poslední chvíli odvolal. Marsh se může jen domnívat, proč to a předesílá, že s Bonem by jakýkoliv „souboj“ stejně prohrál, protože publikum je vždy na straně milované hvězdy. Nešlo o osobní útok. Jen debatu a dialog. Snad příště. V každém případě je Bonovi opravdu co vyčítat. Osobně se domnívám (a osobně mi to potvrdil přítel a autor biografie Bona Michka Assayas), že Bono je upřímně přesvědčen, že dělá dobrou věc, ale jeho akce jsou rychlejší než sáhodlouhá, komplexní analýza problému a řešení.

Závěr nechávám na Davu Marshovi: „I přes inspiraci, kterou získala spousta lidí z toho, co Bono napsal, neexistuje sebemenší důkaz, že nesouhlasí s jediným tématem – válka, daňové azyly, emigrace – s mocnými, o kterých nás chce přesvědčit, že jsou jedinou a nejlepší nadějí lidstva.

TOM KOMÁREK