ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 6540 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Záplava rockových autobiografií. Proč?

0 Redakce 11.11.2010

Keith Richards právě vydal své memoáry. Jednoduše nazvané Life. Už teď z toho Rolling Stone Magazine dělá kosmickou událost srovnatelnou s vydáním Sticky Fingers. Všechny rockové hvězdy vydaly nebo v nejbližší době vydají svou autobiografii. Jakoby to po krachu hudby coby prodejného zboží byl v jediný zdroj příjmu.

Jde svým způsobem o relativně nový fenomén. Autobiografie rockerů zde vždy byly, ale šlo většinou o poslední šanci ještě vzpomenout na časy slávy nebo soupis, vyrovnání se, a závěť zašlých časů slávy, před nikým oplakávanou smrtí. Když Iggy Pop na tom byl velmi špatně (ona prokletá 80. Léta) a Ivan Král už kolem slídil, tak společně se svou starou známou Anne Weher dal dohromady syrové, strašidelné a podivně slizké anekdoty zahrnující kaskadérský sex, drogy, skandály a své myšlenky ovlivněné jeho koňskou spotřebou trávy/koksu/chlastu. Kniha jménem I Need More není špatná, ale jsou to jen fragmenty vzpomínek zmrazené v čase a momentální náladě Velkého Popa. Marně ho tenkrát jeho přítel David Bowie varoval, že „autobiografii můžeš napsat jen jednou!“.

O knihách popisujících smutné putování starých zkrachovalých bluesmenů a country bardů radši nemluvit. Prostě to byla věc, kterou dáte, když už nic nezbývá. Jako zbídačený basák New York Dolls Arthur „Killer“ Kane (smutná, ale poměrně vtipná I, Doll) a jejich bubeník Jerry Nolan, který těsně před smrtí zevrubně shrnul svůj život pro noviny Village Voice.

Vždy tu byly nepovolené a o to zábavnější biografie. Mezi námi, takový Up and Down with Rolling Stones od vrchního drogového dealera Richardse – Tonyho Sancheze, opravdu stojí za přečtení. Stejně tak Mystery Train o Elvisovi. Ale proč by na tom měli vydělávat jen profesionální pisálci, novináři, zasvěcení pozorovatelé, bývalé manželky a senzace chtiví nakladatele?

S pádem hudebního průmyslu umělci začali pečlivě sledovat prodej „vedlejších produktů“ – zlatého merchandisingu. Trička, programy turné, figurky hrdinů, hrníčky s logem kapely, samolepky, plakáty, kalendáře, podepsané kytary v Hard Rock Café, trsátka atd… Autobiografie není výjimkou. Na trhu je vše. Naprosto. Od Johnnyho Cashe po Lemmyho z Motorhead, až po vždy rozkošnou Kylie Minogue. Francouzský producent a umělec Bertrand Burgalat tuhle utrousil: „Jó, dřív se kupovali knížky od generálů popisující bitvu v Ardenách. No a teď máš paměti zpěvačky jednoho hitu ze 60.let nebo její gardedámy“. Tato fráze dává smysl pokud to bereme tak, že dnešní doba není úžasná, vzrušující, výjimečná a revoluční, a tak pro nás má neodolatelný šarm a přitažlivost popisy 60s swingujícího Londýna, punkového New Yorku před tím, než se zakázalo kouření po barech, nebo beatnických jazzových sklepů 50. let. Přitom, ale vycházejí už i memoáry kapel z prokletých 80. let. Všichni členové Motley Crue, Guns N´Roses, Poison mají knihu. Stejně tak hip-hopeři a producenti new wave té doby. Děsím se vzpomínek toho tlusťocha v krátkých kalhotách z Limp Bizkit, plešatého skřeta Mobyho, upper trapáckých emo idolů z Očka a jiných DJs co terorizovali mé ztracené mládí. A to zajisté přijde.

U těchto autobiografií rockových hvězd jde o fascinaci divokým životním stylem umělců. Je pohodlnější si to číst za tepla doma, než se sám pustit do nebezpečí a vlastní kreativity a dobrodružství, které většinou končí tragickým pádem. Jako si číst strašlivé svědectví o bitvě u Stalingradu… Takže nostalgie po zajímavějších časech a bezpečnost spojená s lehkým voyeurstvím. A především mentální turismus a eskapismus. Oddechová četba na plovárnu.

A co samotné knížky? Kromě šokujících výpovědí, hrdinských eposů zvrácenosti a excesů je to skvělá platforma jak uvést věci na pravou míru vyprávějícího. Ve stylu: Já ho nezabil, byla to nehoda (Vince Neil, po té co během jeho opilého řízení zemřel bubeník Hanoi Rocks), já se nehádal – já za rozpad kapely nemůžu (všichni), všechny písně jsem napsal já a všechny holky jsem měl já (Bill Wyman ze Stones), já za to nemůžu, že se předávkoval u mě v pokoji (Slash), já na rozdíl od jiných drogy brát uměl (Keith Richards), všichni jsou idioti, já jsem jediný genius a nikdo si neváží štěstí pracovat semnou (Mark E. Smith z The Fall nebo Johnny Rotten a většina namachrovaných hip-hoperů), vypracoval jsem se svou ohromnou pílí a talentem (Sammy Davis Jr. a jeho pozoruhodná kniha, která nejspíše inspirovala Obamu k vítězství nazvaná Yes, I Can!), nejsem jenom idiot s peroxydovanou oslí hlavou z MTV, ale velmi kulturní nadsamec („diamantový“ David Lee Roth a jeho 800 stránek masturbace Crazy From The Heat), jsem dělnický kluk co jen ukousnul hlavu pár hrdličkám, jinak jsem vzorný otec (Ozzy),  já stojím za úspěchem hvězdy, kterou jsem inspirovala (bývalé milenky a manželky), nikdo mě nemá rád, všichni mi ubližují, ale hned jak se dostanu z vězení, všechny postřílím (Dee Dee Ramone) a především – není lehké být umělcem, prošel jsem si Vietnamem a milujte mě! Nemusím dodávat, že se jedná o velmi subjektivní jednosměrnou výpověď.

Když už jsem zmínil opus Keitha Richardse. Údajně byla vyžádána účast legendárního rockového novináře Nicka Kenta, aby doplnil mezery v příběhu a evokoval detaily pár zběsilých let, u kterých měl to štěstí být osobně. Kent: „Keith si velmi dobře pamatuje své dětství, i v celku 60. léta, ale jak najel na herák, tak má těžkou mlhu. Celá 70. léta si velmi těžko vybavuje. Vůbec se nedivím. Tenkrát nebyl čas a nálada psát si deníček.“ Rolling Stones. Někdy v 80. letech Mick Jagger vyinkasoval velmi tučnou zálohu, aby sepsal svoji verzi vlastního života a umělecké dráhy. Jagger při psaní zjistil, že si nic moc nepamatuje, nemá k tomu řádný odstup, a než se patlat s nějakým pisálkem, v tichosti vrátil zálohu a spravil si chuť zažalováním bulvárního novináře, který o něm spíchnul naprosto idiotský paperback. Kdo říkal, že pokud si pamatujete 60. léta, tak jste tam nebyli?

Kromě vyřizování účtů tu je literární kvalita díla. Drtivá většina hvězd použila tzv. „ghostwritera“. Nebo-li factotum, které si s hvězdou sedne, ptá se, nahrává a pak to vše přepíše a hvězda to odsouhlasí. Výsledek je většinou přímá forma. Která může být osvěžující (Zab mě, prosím) nebo únavná (Dirt o Motley Crue). Samozřejmě jsou výjimky. Dee Dee Ramone svými psychotronickými příběhy dokázal, že má nemalý spisovatelský talent. Samozvaný intelektuál Henry Rollins naopak přes všechnu snahu a upřímnou touhu a odhodlání je nudný a grafomanský. Ale používání ghostwritera není nic a priory zavrženíhodného. I velikáni literatury jako Alexandre Dumas, Gérard de Nerval, Théophile Gautier nebo Eugène Sue používali „negra“, jak se doteď ve francouzském světě knih říká. Ale je třeba si uvědomit, že jde o jakousi literaturu orálního záznamu. Takový autorizovaný rozhovor, kde odpovídající sám sobě klade otázky a spokojeně na ně odpoví.
Svojí roli zde samozřejmě hraje narcismus rockových hvězd. Kromě nafoukanosti, že jsou „spisovatelé“, zaráží, jak většina hned po vydání své autobiografie už, už, už mluví o filmovém zpracování. Většinou to je vcelku komické. Ve stylu: „Moje manželka si myslí, že by mě měl hrát Johnny Depp.

Dalším faktorem, i když s tím možná nebudete souhlasit, je, že se jaksi rockeři „naučili psát“. Ve smyslu, že více než kdy jindy jsou hvězdy v kontaktu se svými fanoušky přes blogy, své internetové stránky, myspace a twittery a jiné  ďábelské facebooky. Komunikace je přímější a osobnější. Denně si píší veřejně přístupný deníček (blog) a neváhají publikovat v novinách – jako například Duff McKagan (GN´R, Velvet Revolver a na chvilku i u Jane's Addiction) a jeho ekonomicko/sociologický/velmi intimní sloupek v Seattle Weekly (a ano Duff připravuje knihu). A to opravdu nechci rozebírat, že nejeden muzikant by rád byl i hudebním novinářem, nebo alespoň recenzentem. Ale to je na jiné a dosti zevrubné téma.

Kromě fanouškovského nadšení jsou autobiografie bohužel většinou zklamáním. Nedozvíte se nic extra navíc, co už by nebylo zmapováno jinými. Co dostanete, je v lepším případě bonmot, hlášku, vtipné okomentování notoricky známe události. Někomu to stačí a má radost, že jeho idol pravil. Ale to je asi tak všechno.

Bývalý bouřlivák, pionýr totální dekadence, démon rock´n´rollu sám, osmdesátník Jerry Lee Lewis, co v mládí kořalkou pálil své piano, když se zrovna neženil se svou čtrnáctiletou letou sestřenicí a nestřílel na svého basáka, co neuposlechl rozkaz. Jerry Lee. Který svou lékárnou předběhl Elvise, alkoholem se rovnal s Dean Martinem, a pak po pár flaškách utopil ženštinu co s ním právě pobývala, jen tak na staří oznámil, že také hodlá napsat paměti. Proč? Když definitivní kniha o Jerry Leem se jmenuje Hellfire od Nicka Toschese? Když jsem to zmínil u kafe Nickovi, jen si odfrkl: „Ach ti ghostwriteři! Asi mu zvedli alimenty. A ty daně! Časy jsou těžké pro každého…“.



TOM KOMÁREK