Sonar/Echo 2: Beach Boys a Apples In Stereo surfují ve vesmíru
0 Redakce 22.3.2010Na první pohled to vypadá podivně: Beach Boys prosluli bezproblémovými písničkami o surfování, teenagerských láskách a slunci, co nikdy nezapadá. Potřásli si rukama s Ronaldem (Reaganem) a Nancy, nosili havajsé košile a na pódiu se nehnuli z fleku. Co můžou mít společného se současným alternativním rockem?
I když poznávacím znakem indie rocku je zpravidla syrovost, i „kapesní symfonie“ Briana Wilsona našly svoje obdivovatele. A propos, Wilson se do historie pop music zapsal jako jeden z největších podivínů. Hudební génius a vizionář pronásledovaný paranoiou z toho, že Beatles jsou lepší, depresivní ztroskotanec, který psal ty nejveselejší písničky šedesátých let.
Tahle bipolarita z něj udělala hrdinu i pro alternativní scénu, především v devadesátých letech. Tehdy kolektiv kapel kolem labelu Elephant 6 začal vyvolávat experimentálního ducha toho nejlepšího od Beach Boys a Beatles na šumící a praskající magnetické pásky. To, co bylo v šedesátých letech vrcholem hi-fi, rázem změnili na něco lo-fi, psychotropní náznaky surrealismu dotáhli do zcela absurdních konců. Vznikly geniální desky jako Black Foliage: Animation Music, Volume One od Olivia Tremor Control nebo In An Aeroplane Over The Sea od Neutral Milk Hotel (považovaná mnoha hudebními kritiky za jedno z nejlepších alb dekády vůbec). Obě tahle alba ignorovala punk, novou vlnu a všechno, co se stalo v muzice po roce 1970, a přesto byla originální. A obě produkoval Robert Schneider, jinak lídr další kapely z okruhu Elephant 6, The Apples In Stereo. Ti právě vydávají svou sedmou desku.
Rok 1965
(Kdy si Kanaďané dali do vlajky javorový list, bojovníci za lidská práva dostali v Alabamě co proto, v britské televizi zakázali reklamy na cigarety a po velkých deštích v Plzni se protrhla hráz rybníčku Vidimáček.)
The Beach Boys – Today!
(Capitol)
Klíčová slova: falzety, bratři a bratranci, slunečníky, předměstská idyla
„Neubližuj mojí mladší sestře!“
Za největší umělecký úspěch Beach Boys se paradoxně považuje legendární ztracené album Smile, které nakonec nikdy nevyšlo (alespoň ne pod hlavičkou kapely). Na druhém místě by byly Pet Sounds – to byla ovšem deska, která, jakkoli inovativní, u amerického publika propadla. A kromě toho se o ní už napsalo dost. A proto se zaslouží připomenout Today!, album, na kterém se bezvadně spojily popová bezstarostnost a rašící umělecké ambice Briana Wilsona, hudebního mozku kapely.
Úvodní cover klasického rock’n’rollu Do You Wanna Dance už vířením tympánů předvídá velkolepé aranže pozdějších singlů. Vyčerpaný Wilson se po dalším šíleném turné rozhodl, že skončí s koncertováním a bude v zázemí připravovat nový materiál. Studio se stalo jeho domovem. Díky tomu dokázal udělat transcendentální zážitek třeba i ze zdánlivě banální taneční písničky Don’t Hurt My Little Sister. To už není jenom řemeslo, to jsou kouzla. Album se proslavilo ovšem hlavně kvůli baladám z druhé strany desky – Please Let Me Wonder a She Knows Me Too Well znějí, jak kdyby byly upletené z mořské pěny. Delikátní a vyspělý pop. Beatles se ještě měli co učit.
Rok 2010
The Apples In Stereo – Travellers In Space And Time
(Simian)
Klíčová slova: Elijah Wood, vocoder, teorie čísel, paleofuturismus
„Musíš se víc snažit vzpomenout si, jak jsi žila v budoucnosti, abys zůstala ve spojení se svým bratrem!“
Robert Schneider sice (naštěstí pro něj) nedosahuje šílenosti Briana Wilsona, ale taky to je pěkný pošuk. Vypadá trochu jako šílený matematik a trochu i JE šílený matematik. Už od univerzitních let se totiž zabývá teorií čísel a v jeho muzice se to hemží odkazy na podivné stroje z budoucnosti, nezbedné číselné řady a podobné kratochvíle. Zkuste to dát dohromady s jeho láskou k Beach Boys (své studio dokonce nazval Pet Sounds Studio). To, co vyjde, nemá daleko k paleofuturismu: vizím budoucnosti, tak jak ji viděli naši předci v minulých desetiletích. Rok 2050 očima Briana Wilsona. I když všechny melodie znějí lehce, nadýchaně a povědomě, každou chvíli zaslechnete nějaký předpotopní syntezátor nebo vocoder, abyste nezapomněli že jste „cestovatelé napříč prostorem a časem“. Schneider a spol. tentokrát šli po modernějším a elektroničtějším zvuku než dřív (nejvíc to je slyšet v písni příznačně nazvané C.P.U.). To je ve spojení s opravdu kvalitními písničkami základ pro výborné album. Několik předchozích desek bylo v tomhle spíš nevyrovnaných, ale tentokrát je mezi šestnácti (!) písnčkami minimum vaty. Pro zatvrzelé fanoušky jejich lo-fi kořenů to může být až moc promyšlená a bezelstně popová deska (navíc ji vydali na labelu Elijah Wooda alias Froda), ale ti už odpadli dávno, protože nemají rádi legraci.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI