ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 21003 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Květy: Při poslechu naší písně musím mít chuť tančit

0 jsk 21.12.2012

Skupina Květy je ve své tvorbě velice plodná. Na začátku listopadu vydala album Bílé včely a přinesla na něm tucet zajímavých písniček z oblasti alternativní hudby. Zpěvák a multiinstrumentalista Martin E. Kyšperský odpověděl na následující otázky.

Bílé včely je deváté album Květů. Novinky vydáváte vždy zhruba po roce a půl, což je v dnešní době poměrně ojedinělé, a navíc jsou vaše počiny pravidelně oceňovány Akademií populární hudby v žánrových cenách vítězstvím nebo nominací. Kde se ve vás bere tolik autorské potence?

Někdo natočí pět alb za pět let, jiný za stejnou dobu jedno. Mými oblíbenými kapelami v určitém čase byli Beatles, The Doors nebo Depeche Mode, a bavíme-li se o produktivitě, tak některé z nich vydávaly i dvě desky za rok. Pokud člověk žije hudbou a věci, které jsou kolem něho, zpracovává do příběhů, které má chuť zpívat, a navíc je pro něho radost skládat a aranžovat, pak je možné vydávat jedno album za rok a půl. To je náš případ.

Co ve vašem případě znamená žít hudbou?

Když je člověk muzikant, jezdí na koncerty, chodí na zkoušky, je ochoten vydávat desky, nahrávat je, chystat obaly, točit videoklipy a všechno ho baví i přesto, že to vyžaduje čas, který mu nikdo nezaplatí. On se ale realizuje, má z toho radost i pocit zadostiučinění. To je praktický život s hudbou. Je v tom samozřejmě i poslouchání tvorby jiných hudebníků. Život s hudbou spočívá pro mě i v tom, že člověk stojí na zastávce nebo se koupe ve vaně, a hudba mu neustále zní v hlavě. Může to být rovnou písnička, většinou ale slogan či melodický nápad. Člověk si na to zvykne a muzika je jeho stálý společník.

Vznikly takhle písničky na nové album?

Prakticky ano. Všechny nejdřív vymyslím, vysním si, o čem mají být a jakou by měly mít náladu. Pak je v syrové podobě předám ostatním členům kapely, kteří se chopí aranžování. Při tomto procesu se mohou změnit, někdy i zásadně. Pokud je výsledek dobrý a všichni se na něm shodneme, je to v pořádku. Chci, aby nás hudba bavila. Přestože jsem tvůrcem většiny repertoáru, nenastolil jsem v Květech diktát jediného muže. Kdybych hrál v jiné skupině, také bych nechtěl být omezovaný nějakou super konkrétní představou.

Jak reagujete v případě, že se po zásahu ostatních členů kapely konečná verze písně vašim původním představám vzdálí?

Když se posune hodně daleko a přitom z ní mám nadále pocit síly, je to v pořádku. Jakmile se s prvotním nápadem dlouho moříme a stále to není ono, domluvíme se, že ho uložíme ke spánku. Buď se k němu vrátíme za rok, za pět let, nebo ho necháme spát navždycky.

Když se podíváte na seznam písniček na nové desce, vybaví se vám okolnosti, za kterých přišly na svět?

Určitě. Například skladba Marko Polo, která je na konci alba, vznikla už před čtyřmi lety. Tenkrát existovala v rytmu reggae. Velice se nám líbila, ale stejně rychle nás nakonec omrzela. Když jsme se k ní při přípravě nové desky vrátili, přearanžovali jsme ji tak, že v ní vynikl úder na druhou dobu. Kalkulovali jsme s tím, že na konci alba každého probere. Změnila se radikálně, přepisoval jsem i text. Naopak písnička Pole, tráva a činžáky vznikla těsně před natáčením. Doma jsem si složitým způsobem nahrál demosnímek, který jsem pak skrz naskrz převrátil naruby. Během hodiny jsem měl písničku, jíž v tu chvíli chybělo jen velmi málo k tomu, aby byla zralá k závěrečnému zpracování.

Co musí písnička mít, aby mohla být na vaší desce?

Musím ji v nahrávacím studiu poslouchat a mít při tom nadšený pocit a chuť tančit. Bez toho to nejde. Nemůžu si ji pustit a říct si, že mi tam jedno místo trochu vadí, ale ono se to ztratí. Jakmile bych už před vydáním ucítil, že je v písničce slabé místo, postupem času by ten pocit sílil. V mém případě platí, že když desku dodělávám, jsem do ní naprosto zamilovaný.

Končí ta zamilovanost s vydáním dalšího alba?

Vrací se ve fázích. Když deska vznikne, chviličku poté si ji ještě pouštím, abych si zkontroloval, jestli je všechno opravdu v pořádku. Mám z ní pořád radost. Potom mě to ale přestane bavit a nastoupí únava, se kterou už se mi ji nechce poslouchat. Když jsem pak u někoho na návštěvě a on si to album pustí, je mi to nepříjemné. Následuje dlouhá doba, která trvá léta, kdy nejsem s albem v kontaktu. A když si je pak pustím třeba po sedmi letech, bývám kolikrát překvapený z toho, co na něm je.