Karel Gott: Já přece vůbec nejsem sám
0 Redakce 27.11.2013Zpěvák Karel Gott se stal o víkendu opět Českým slavíkem. Po roce vládnutí Tomáše Kluse se vrátil na trůn. Navíc má rušný podzim – vydal album coververzí Láska je nádhera, připravuje další cédéčko, zahrál si v televizním filmu, uvažuje o dalších koncertech a v pražském Bontolandu byla otevřena prodejní výstava jeho nahrávek.
Navazuje vaše album Láska je nádhera na loňský počin Dotek lásky?
Přesně tak. Vždyť na obalu vedle hlavního titulu Láska je nádhera je uvedeno Dotek lásky 2. Pracoval na něm se mnou stejný tým, dramaturg Jan Adam a hudební producenti Petr a Pavel ORM. Dal jsem si záležet na kvalitě textů. Mou ctižádostí totiž vždycky je, aby byly věrohodné, tedy také přiměřené mému věku a životním zkušenostem. Chci, aby lidé věřili tomu, co interpretuji. Aby kromě toho, že písně dobře odvedu pěvecky, z nich bylo znát, že ve mně vzbuzují emoce. Posluchač by měl cítit, že mám k tématu vztah, že je to i moje pravda. S každou písní jsem něco prožíval, poslouchal jsem ji, když mi bylo dobře. Proto jsem si je vybral. Jsou to písně, které mi v životě udělaly mnoho radosti.
Jak byste charakterizoval písničky z nové desky?
Jsou pestré, různobarevné. Jsou na ní svižné rytmické písně, ale také krásné balady, které vytvářejí úplně jinou náladu. Vždycky promýšlím repertoár tak, aby se mohl prezentovat při různých příležitostech, na velkém pódiu i v intimnějším prostředí s romantickou náladou.
Chystáte k novému albu také koncertní turné?
Počítám s tím, že v příštím roce dojde na nějaké koncerty, při kterých zazní i písně z aktuální desky. Turné zatím nechystám, i když k úspěchu minulé desky loni bezesporu přispělo. A povzbuzen kladným ohlasem u nových věcí, které to mají u publika vždycky těžké, jsem se právě odhodlal udělat dvojku Doteku lásky. Už teď přemýšlím o trojce, jež by vyšla v roce 2015. Mám několik písní, které se na druhou desku nevešly, ač jsou výborně otextované a navíc už mají i povolení k provozování, které v době vydání dvojky neměly.
Na Doteku lásky 2 jste pečlivě vybíral texty a textaře, jak to ostatně děláte vždycky. Které textaře vlastně máte nejraději?
Kromě těch, kteří žijí – jako jsou Eduard Krečmar, Miloš Skalka, Hana Sorosová, Jiřina Fikejzová – mám velmi rád i ty, kteří už odešli, ale pro mě jsou stále živí. Například Pavla Vrbu, Zdeňka Rytíře, Zdeňka Borovce. Ten napsal řadu písní pro jiné zpěváky, dnes je to už klasika popu a klasika má mnoho interpretů. Některé jeho texty jsou na mé nové desce, například písnička Půjdu za tebou, kterou zpíval kdysi dávno Milan Chladil.
Se Zdeňkem Borovcem tak vlastně spolupracuji dál, a je to krásný pocit. Když mi napsal píseň, věděl jsem, že si ponesu do studia skvost. Na nové desce je také Zdeněk Rytíř s písní Odcházím s vírou, kterou jsem v osmdesátých letech zpíval, ale dosud jsem ji nenatočil. Asi mi to tehdy někdo rozmluvil, říkali mi, že bych měl zpívat spíš kantilény, že to ode mě lidé chtějí. Ale já myslím, že si mohu dovolit nabízet i něco jiného. Je-li to ve mně, a je to upřímné, tak je skoro moje povinnost nabídnout, co chci sdělit. Pokud se to někomu nelíbí, je mi líto, nemusí mě poslouchat,
Který z vašich textařů nejlépe vyjadřoval vaše pocity?
Jmenoval bych hlavně Jiřího Štaidla, Eduarda Krečmara a Zdeňka Borovce. Se Zdeňkem jsme si vykali až do jeho posledních dnů, a byla mezi námi veliká úcta. Největšími kamarády jsme ale byli s bratry Štaidlovými. To bylo přátelství, jak má být. Všechny ty kozácké jízdy i rozhovory, které jsme prožili! A Jirka pak ty prožitky dával zpátky do mé duše svým poetickým a zároveň i mladým, klukovským jazykem, jakým dokázal psát. Proto mě nejlépe vystihl. Třeba v písničkách Ptačí nářečí, Proč ptáci zpívají, Žaluji ptákům na nebesích. Pořád tam u něj byli ti ptáci. Jednou jsem se ho zeptal: Jirko, není v tobě touha přeletět přes všechny hranice? Řekl mi ale, že ne, že básník má zůstat doma, tvořit ve svém mateřském jazyce. Prozaika lze věrně přeložit, ale básník nemůže před svou rodnou řečí utéct. Těmi ptáky ve svých textech chtěl lidi nadnášet, povznést nad pozemskou sféru. Bylo by zajímavé vědět, jak by Jirka Štaidl pro mě asi psal dnes…
Mění se s lety váš vztah k hudbě a textům?
K textům určitě. Už jsem zmínil, že si obsah velice hlídám, aby odpovídal tomu, jak dnes žiju, myslím a cítím. Říká se, že interpret by měl držet prst na tepu doby, to je pravda, ale někdy je přece jen dobré jít s tím prstem pryč. Nemám už rád texty o tom, že jsem sám, nebaví mě to zpívat. Říkám textařům: Já přece vůbec nejsem sám! A nebyl jsem sám ani v době, kdy si to o mně mnozí mysleli. V mém domě bylo vždycky hodně veselo. Co mi to pořád podsouváte?! Někdy se mě také zeptali, jestli nechci opravdu trvale sám zůstat, že mě ženské publikum chce mít samotného. Prý je to jistý příslib.
Jak jste na tom s přípravou svého nového alba?
Už máme natočenou asi polovinu. Autory jsou většinou muzikanti, kteří mají kapelu a sami zpívají. Oslovuji je, zda pro mě mají něco takříkajíc na míru. Ne to, co jim zbylo v šuplíku, ale něco opravdu speciálně pro mě. Tím jsem si nepřímo řekl o dárek k narozeninám v příštím roce. Chci mít celé album s původními písněmi. A také chci, abych mohl říct, že je to album mých kolegů a kamarádů, kteří napsali něco pro mě. To je pro mě pocta. Zatím ale víc neprozradím. Jsem pověrčivý, nechci nic říkat předem. Jakmile desku dokončíme, tak se to publikum dozví.
Jaké typy písniček se vám zatím sešly?
Bude to velmi pestré, od balady, šansonu a swingovky až k funku.
Zahrál jste si hlavní roli v televizní povídce režiséra Jana Hřebejka Škoda lásky, která bude mít premiéru 29. prosince. Měl jste z té práce radost?
Kolikrát jsem si už tiše povzdechl, že mi zase nabídli roli Karla Gotta – tedy abych hrál sebe. Ale tentokrát jsem byl spokojen, při tvorbě scénáře jsme si hodně povídali se scénáristou Petrem Jarchovským i s režisérem Hřebejkem o mých zážitcích, o fanynkách. A leccos z toho se promítlo i do filmu.
Redakce, Supraphon