Everything Everything: Nemůžeme být prvoplánově bombastičtí a směšní
0 Redakce 16.1.2013Britská skupina Everything Everything vydala před několika hodinami své druhé studiové album Arc. Udělala na něm oproti debutu Man Alive z roku 2010 krok k větší srozumitelnosti, přesto si na něm zachovala osobitý autorský, pěvecký i aranžérský rukopis, který ji stále ponechává v pozici velké naděje. Na otázky odpovídal baskytarista formace Jeremy Pritchard.
Za své první album Man Alive jste získali nominaci na cenu Mercury Prize. Věřili jste, že vyhrajete?
Věřili jsme, ale nemysleli jsme, že se to stane. Už to, že jsme získali nominaci, pro nás byla velká výhra. Udělalo nám to obrovskou radost a byli jsme šťastní. V roce 2011 jsme byli nominováni na mnoho cen. Z některých jsme měli větší radost, jiné nás potěšily. Mercury Prize ale hodně respektujeme, protože je to cena, v níž jde o kvalitu nahrávky.
Nakonec tehdy zvítězila PJ Harvey s albem Let England Shake. Je vám její tvorba a hudba blízká?
Její vítězství bylo podle mě trochu politické rozhodnutí. PJ Harvey vyhrála Mercury Prize už v roce 2001. Pak ale byly útoky na Ameriku a její vítězství v médiích zapadlo. Myslím si, že podruhé vyhrála i proto, aby si vítězství konečně užila. Její deska se mi ale moc líbí. To prvenství si zasloužila. Takhle dobrá zpěvačka je na britské scéně ojedinělý úkaz.
Vaše album Man Alive vyšlo v srpnu 2010 a mělo dobré recenze. Jsou na něm skladby, které vznikaly od roku 2007, kdy jste začali jako Everything Everything hrát?
Suffragette Suffragette je jedna z prvních a je to pro nás důležitá písnička. Doteď ji na koncertech hrajeme. Zbytek písniček vznikl v roce 2009, třetinu skladeb jsme složili, když se k nám přidal kytarista Alex Robertshaw. Bylo to pár týdnů předtím, než jsme začali nahrávat.
Kdy jste měli hotovou novou desku, která oficiálně vyšla 14. ledna?
Byla hotová od léta.
Jaké je čekat půl roku, než album vyjde?
Je to příšerné, nesnášíme to. Chápeme ale, že se to tak dělá a je to nutné zlo. Myslíme si, že tentokrát ke svému albu nedostaneme od vydavatele tak velkou mezinárodní podporu, a tak se připravovala kampaň, která potřebovala čas. Byla tu ale ještě další věc, vlastně dvě. V listopadu a prosinci je v Anglii X-Factor a média se nezajímají o nic jiného. Mimo to jsme chtěli vyjít až po druhé desce kapely One Direction, u níž bylo jasné, že na sebe strhne obrovskou pozornost. I proto vydáme album až v lednu.
V čem se vaše „dvojka“ liší od debutu?
Na našem prvním albu se stává, že je v nějaké písničce moment, který na některé předešlé momenty nenavazuje. Prostě jsme do jedné skladby přidali kus písně jiné. Tentokrát jsme napsali kompletní písničky, nápady jsou vesměs čerstvé. Pochopili jsme, že v písních nemůžeme být prvoplánově bombastičtí a směšní. Dospěli jsme a chceme, aby si naši hudbu užili i jiní lidé než my.
Má vaše nová deska nějaký příběh?
Myslíme si, že ano. Není to ale nic zjevného. Vychází to spíš z toho, že ty písničky psal náš zpěvák a kytarista Jonathan Higgs v jednom čase a na jednom místě. Pro něj to je určitě ucelené album. Na desce ale rozhodně není žádné téma, které by ji dělalo koncepční.
Často se v souvislosti s vaší hudbou zmiňuje termín art rock. Posloucháte ho?
Posloucháme spoustu hudby, takže i art rock. Upřímně ale nevím, které kapely si mám za označením art rock představit. Myslím si, že skupiny britského post punku to dělaly podobně jako my. Současně, stejně jako my, chtěly znít jako černošská americká hudba, jako kapela Television. Také na naši hudbu pozitivně reagují muzikanti z kapel, které byly populární v osmdesátých letech, třeba z Human League.
Šárka Hellerová