ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 5355 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Public Image Limited: Definitivně zničit rock

0 Redakce 16.2.2010

Po implozi uragánu Sex Pistols byly všechny reflektory zaměřeny na jejich tvář, mašinu na politické slogany a chaos Johnnyho Rottena. Zpěváka a textaře. Ten nelenil a vytvořil Public Image Limited. Naprosto neidentifikovatelný létající předmět kombinující avantgardní postupy, atonální a přitom výpravnou kytaru a převážně hluboké, opravdu hluboké basové linky šilhající po dubu a reggae, taneční motivy a epické přesuny „jinam“. Nedávno vyšla reedice kultovní desky Metal Box a jednorázové, ale razantní turné. Zrekapitulujme podstatné.

Sex Pistols se definitivně rozpadli v březnu 1978 po obzvláště nevydařeném koncertě v Dallasu. „Nemáte pocit, že jste byli okradení?“ lakonicky prohodil Rotten do publika. Poznámka, ale byla především mířena do vlastních řad. Kapela byla vyčerpaná nesmyslným turné, hloupě naplánovaným po amerických zapadákovech na Jihu, nezvládnutelnou kontrolou manažéra Malcoma McLarena, mediálním tlakem, heroinovými excesy Sida Viciouse a celkovým znechucením. Jakoby již zdánlivě nešlo jít dál. Následně se Sid zahrabal se svou Nancy do ještě hlubšího opiového zapomnění, kytarista Steve Jones a bubeník Paul Cook odjeli s McLarenem do Ria a Johnny Rotten se vrátil přes New York do Londýna zvažovat své nové plány.

Šéf Virgin Records Richard Branson nechce jen tak pustit hlas a tvář Pistols a uspořádá pro Rottena výlet na Jamajku pod záminkou, aby tam vyhledal lokální talenty. Rotten všude prohlašuje, že jeho nový projekt bude ohromný, ultra silný ale je zatím přísně tajný. Realita je poněkud tvrdší. Johnny nemá řádnou kapelu, žádné písně, žádné hotové texty a naprosto žádnou představu ohledně své budoucnosti. No Future v praxi. Svůj čas zatím tráví ve svém novém domě v Gunter Grove, který si koupil za zálohu od Virgin. Zde obklopen přáteli se kouří ohromné množství trávy, experimentuje se s tvrdými drogami a atmosféra se pohybuje od siláckých řečí k nenávistným výbuchům. Pomalu ale jistě se tvoří pevné jádro budoucí kapely. Na kytaru bude hrát enigmatický feťák Keith Levene, který jednu dobu hrál s The Clash. Na basu by byl ideální Jah Wobble. Ale je tu problém, Wobble (vlastním jménem John Wardle) neumí hrát na basu a jeho sláva je postavená jen na hloupých a nadmíru násilných činech spojených s punkovou scénou. Jako když bezdůvodně napadl se Sidem Viciousem novináře Nicka Kenta. Nicméně je překvapivě hudebně snaživý a jeho diletantismus má v sobě kouzlo neprobádaného a čerstvého. Společně poslouchají temnou, pomalou a hlubokou psychdelickou hudbu a jamajský dub. Plán je jasný – nesmí to připomínat Sex Pistols. A už vůbec ne sebe divočejší, konvenční rock. Postupně začínají vymýšlet rify, kousky skladeb, texty…

Je tu, ale problém s bubeníkem. Nakonec se trio rozhodne hledat přes zakódovaný inzerát v časáku Melody Marker. Už příští středu, kdy vyjde ona tiskovina, se přes telefon ozve kanadský bubeník Jim Donut Walker. Po pár zkouškách se Walker utvrdí, že neobstál , bouchne mu v kouli a začne demolovat své pečlivě nazvučené bicí. Ostatním se tento přístup velmi zalíbil a díky jeho frustraci ho angažují. Začne vysilující práce. Peníze chybí… a drogy stojí moc peněz. Skupina si nic neodpírá a časem bude legendární pro svojí konzumaci piva/trávy/koksu/speedu/heroinu před tím, než zahraje jakýkoli zvuk. Vzhledem k tomu, že finanční zdroje vysychají, Rotten se odhodlá podepsat smlouvu s Virgin. Smlouva není tak výhodná, jak si kapela původně představovala, nicméně mají totální kontrolu nad celým projektem. Během sezení je navíc Johnny informován, že jeho bývalý manažer McLaren má výsadní právo na jeho umělecké jméno Rotten. Hysterický, doběla rozžhavený zpěvák se tedy od teď vrátí ke svému původnímu jménu Lydon.

Mezi květnem a zářím skupina skládá velmi málo, ale začíná se rýsovat specifický zvuk. Jah Wobble si vymyslel zcela osobní, jedinečný zvuk a styl: málo not, hodně resonance, ohlušující hlasitost, hypnotické linky a strašidelné očekávání plížícího se nebezpečí. Takový punkový, experimentální dub. Mezitím Keith Levine tvoří podivné všetrhající arabesky plné kovu postavené na jeho kytaře Travis Bean z hliníku. Pro znalce je to vzácný model TB3000. Bubeník Jim Walker, ovlivněn Charlie Wattem vše drží pohromadě. Lydon, zatím jen vážně kýve hlavou. Kapela se představuje veřejnosti pod názvem The Carnivorous Butterflies. Naštěstí ho rychle zapomenou. V září se nastupuje do studia a problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Mění se studio, aby se nakonec všichni dohodli na Wessex Studio. O zvuk by se měl postarat zvukař – který zvěčnil The Who i jedinou desku Sex Pistols – Bill Price, ale poté, co Wobble zmlátí jeho asistenta, se Price velmi rychle poroučí. Kapele navíc dochází, že i když si dobře zajamovali, vytvořili si úchvatný zvuk, nemají co nahrávat, protože jednoduše není co. Aby toho nebylo málo, Virgin vyžaduje singl, který by mohli okamžitě hodit na trh. Kapela nakonec svolí, aby vyšla rázná, přísná kompozice Public Image. Jako strana B následuje výsměch všemu nazvaný The Cowboy Song. Singlu se dostala velká pozornost a nadšených kritik. A prodeje. I přes nepříliš nadšené reakce nahrávací společnosti se očekává celé album.

Kapela se oficiálně pojmenuje Public Image Limited, dle novely Muriel Spark. Ale především se upevní koncept celé skupiny: půjde o umělecký kolektiv, kde si každý muže dělat, co ráčí, otevřený všemu. PIL se rychle přesunou do levného studia specializující se na demo snímky a dotočí zbytek desky. Následuje šok. Album nazvané First Issue je něco nevídaného. Zde začínají všechny mutace žánru, které budou často nelogicky nazývány jako post-punk. Lydon je zde ve svém negativismu rozjetý přes všechny limity. Hudebně lze vypátrat odkazy na noise, dub, progresivní skupiny, psychedelii a atonálnost. Vřískající zpěv ztrápené kočky Johnnyho je občas silně mimo a falešný. Kytara vynalézá věci, které později bezostyšně vykrade Edge od U2 nebo třeba Smiths. O krádež basy a zdání tvrdého kontrolovaného chaosu se zase postará rádoby osvícený pošuk Jaz Coleman a jeho šašci Killing Joke.

Otvírák Theme, nenávistný vzkaz McLarenovi dává vše do perspektivy. Je tu antikatolický manifest Religion, který je na desce s hudbou a pak bez – jen jako recitace. Levene září v nejrockovějším a nejkonvenčnějším čísle Annalisa. Mimochodem tu Nirvana prakticky celou vykradla a pojmenovala svůj výtvor jako Radio Friendly Unit Shifter na jejich albu In Utero. Vrchol alba – opravdový piece de resistence – je věc jménem Fodderstompf. Vzhledem k tomu, že nebylo čím naplnit desku, pánové vytvořili disco beat, na něj nalepili bzučící syntezátory, těžkopádnou basovou linku, a Jaha Wobblea, který pořvává a směšným hláskem opakuje „We only wanted to be loved“ – jenom jsme chtěli býti milováni.

Deska vyvolá v Anglii a Evropě velký zájem a relativní komerční úspěch. Později bude odbornou kritikou i publikem oceněna jako velmi vlivná. Problémy jsou s americkou distribucí, která vyžaduje přetočení celého alba. Kapela se vydá na krátké turné mezi Paříží, Bruselem a sálem Rainbow v Londýně. Všechny koncerty začínající Theme se zvrhnou ve rvačku s a uvnitř publika očekávajícího písně od Sex Pistols. Znechucení PiL se rozhodnou koncertovat co nejméně a věnovat se především studiové práci.

V roce 1979 PiL opouští bubeník Walker, který neunesl neustálé šikanování ze strany Wobbla. Následuje celý zástup bubeníků (jednoho dokonce ve studiu zapálili) a chaotické nahrávání, během kterého kapela najde vedle ve skladu několik železných kotoučových obalů od starých filmů. Z toho se zrodí nápad novou desku nazvanou Metal Box vydat v kulaté železné škatulce, kam se vejdou 3 vynilové dvanáctipalcové desky. A při té příležitosti zničí ostatní desky, pokud si chcete artefakt dát do poličky s deskami. Tento esteticky vychytaný nápad se kapele a firmě značně podraží a dnes jsou původní kousky cennou relikvií. Lydon v tisku varuje: „Jest-li si někdo myslí, že nová deska bude jako ta minulá, tak se už zase mýlí.“ Metal Box je naprostou bombou a dnes právem brána za jednu z nejdůležitějších desek minulého století. Lze tu vystopovat prvky velkých experimentátorů jako Captain Beefheart, Can a všude přítomný dub. Výsledek je, ale natolik „jiný“, novátorský a idiosynkratický, že nemá rovného. Album je odosobnělé, paranoidní, klaustrofobické a vyčerpávající. Začíná se úvodním melancholickým Albatross. Swan Lake nebo-li Death Disco napsal zpěvák na žádost své milované matky umírající na rakovinu a vedle Memories jde o velmi efektní taneční post-punk. Levene se překonává a jde pevně za svou vizí, kde se vše láme, překrucuje, zhušťuje a vybublává na povrch. Ať je to jeho aluminiová kytara, ambientní plochy, halucinační nazvučení nebo hlukové využití syntetizátorů v Radio 4. Vskutku mistrovské dílo, které nezastárlo. Naopak stále předvídá nové a nepoznané.

Kapela jako jednotka mimo studio příliš nefunguje. Příliš negativně chaotická a nepříliš pevná ve svém směru. Následuje podivné turné po USA, orientující se na velké kluby (které zorganizovala jejich nahrávací firma) a obskurní klubíky (kde si konečně vydělají peníze). Následně je Jah Wobble vyhozen díky své koňské spotřebě drog, jeho nesnesitelným výbuchům zuřivosti a okolí ohrožující násilnictví. Oficiálně se uvádí, že opustil PiL, protože použil nahrávky kapely, přetočil je a vydal jako své sólové album. PiL dále usilovně pracují na nové desce po různých studiích. V roce 1981 vydávají singl Flowers of Romance. Jde mimo jiné o narážku na jednu skupinu v původní londýnské punkové scéně, která se nedostala dále než přes jeden koncert a obsahovala členy jako Keitha Levena, Sida Viciouse (na basu), Palmolive a Viv Albertine ze Slits. Sám Lydon to vysvětluje následovně: „Je to o lidech co předstírají, že jsou vaši přátelé, ale co opravdu chtějí, je nalákat vás na něco dobrého a pak utratit vaše peníze. Originální Flowers of Romance měli asi 40 členů. Já jim dal ono jméno.“ Celou desku Levene okomentoval jako: „Dost možná nejméně komerční věc co kdy někdo odevzdal své nahrávací firmě.“ Ne náhodou se firma zdráhala jí publikovat. A to se nakonec dostala na 11. místo v Anglické hitparádě. Flowers of Romance je podivná deska. Není tu moc kytar a pochopitelně basy. Keith Levene se orientuje na syntetizátory připomínající Pere Ubu, je tu spousta smyček, konkrétní hudby (otočené pásky piána, šumy atd..) a Lydon je ještě abstraktnější ve svých áriích. Intenzita nepovoluje v kouscích Under the House a Francis Massacre. Do toho neustálý pochodový rytmus. Minimalistické a opravdu na hraně.

Levene odjel do New Yorku, kde sám začal organizovat promo, kontakty a koncerty. Nakonec z toho byl podivný koncert známý jako „akcident Ritz“. Keitha napadl zajímavý nápad, že spojí video, projekci a koncert. Ve velkém sále Ritz nechal hrát PiL s 60-ti letým jazzovým bubeníkem, kterého potkal v baru (a v životě kapelu neslyšel a ani nezkoušel) hrát za plachtou, tak, aby byli vidět jen stíny, do toho se pouští studiové nahrávky skupiny. Na zmatené publikum navíc Lydon pokřikoval nadávky. Přímo za oponou. Následovala mohutná rvačka a kapela byla vyhozena z pódia. K velké lítosti skupiny, která věřila, že otrlí newyorčané ocení jejich avantgardní přístup. Na druhou stranu Kim Gordon ze Sonic Youth o celé akci napsala obdivný esej. PiL se rozhodnou na čas se usadit v NYC a nahrát zde novou desku. Lydon mizí do Itálie, aby ztvárnil roli sériového vraha ve filmu Copkiller. Kapela se snaží nahrávat potracenou desku s názvem Commercial Zone. Nahrávání je totální katastrofa. Levene se hádá s Lydonem ohledně mixů. Nakonec odchází. Jeho heroinová závislost tomu zřejmě nepomohla. Později vysvětluje: „Zařídil jsem turné po Japonsku, dělal jsem od rána do večera na desce, zatímco Lydon si hrál na hvězdu a točil nějaký béčkový filmy, management se rozpadal a já ho celý vedl. Nebyly žádné peníze. Desku jsem dodělal a domixoval. John to celý odmítl a že prej to předělá celý znova. Načež mě vyhodil protože jsem byl tenkrát na heroinu. No a Lydon a spol. chlastali od rána do večera, brali koks a speed a nedělali žádnou práci ve studiu. Měl jsem toho plný zuby. Navíc jsem se oženil a měl jsem opravdu jiné perspektivy.“ Johnny Lydon nelenil a v rychlosti rekrutoval kapelu z New Jersey, co přebírala šlágry po barech. S nimi se vydal na nad míru finančně úspěšné japonské turné. Poté s těmito nájemnými „factotum“ totálně předělal a dotočil pásky, co zanechal Levene. Deska vyšla pod jménem This Is What You Want… This Is What You Get. Výsledek je nic moc. Je to více popové a taneční. Chybí ono šílenství, co přesáhne horizont. Johnny Lydon dosáhl špičku hitparády s ironickou This Is Not A Love Song utahující si z jeho zaprodání se. Načež se rozhodl, že Public Image Limited bude jen on sám a nájemní hudebníci…

Nedávno Johnny Rotten nebo-li John Lydon znovu uspořádal turné PiL. Sex Pistols měli pro festivalovou sezónu nejspíše volno. V obsazení znatelně chyběli Keith Lavene a Jah Wobble. Ale zato hráli písně jen z prvních třech desek.

TOM KOMÁREK