ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 4910 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Black Sabbath aneb z vrcholu na dno

0 Redakce 22.4.2010

„Sabotáž“ není jen název alba Black Sabbath, ale také jev, který se děje uvnitř kapely. Sabati spole komunikují velmi špatně, Ozzy je podrážděný, kapela unavená a je to vidět, ba co hůř, je to i slyšet.

Prvních šest alb představuje skutečně originální zářezy. Ovšem na konci roku 1975 vydává firma bez vědomí Black Sabbath kompilační album We Sold Our Souls For Rock’n’Roll. Album obsahuje cca 70 minut „největších“ hitů. Tony Iommi tvrdí, že se o albu dozvěděli, až když byli požádáni o podpisy na autogramiádě.

V roce 1976 pak následuje sedmá regulérní deska.

No. 7 – Technical Ecstasy
Rozjezdová věc Back Street Kids má opravdu skvělý rozjezd, ale postupně mi přijde trochu upadávající. You Won`t Change Me – jsem to, co jsem, jiný nebudu a jestli s tím chcete něco dělat, tak pomáhejte, neshazujte. Celkem jasný vzkaz. You Won`t Change Me má úžasnou atmosféru. Úvodní riff je sice značně redundantní a nudný (je z něj trochu cítit pokus navázat na „staré“ fláky), ale pak je písnička vysloveně studeně krásná. Bill Ward vždycky mluvil o svém bubnování, ale nikdy nezmínil, že taky umí zpívat. It`s Alright je toho důkazem. Takový příjemný popový nápěvek s rockovým předělem uprostřed. Další trochu nepovedený úvod mi přijde v Gypsy. Je obyčejně poprockový, ale paradoxně s asi nejmelodičtější linkou, co do té doby Ozzy zpíval. Zbytek písničky je pak skvělá náladovka. Pěkný je druhý riff. Když jsem slyšel All Moving Parts (Stand Still), tak jsem se musel usmívat. Pěkně groovy písnička. Taková taneční (zaměřte se na basu) a u Sabatů dost nečekaná. Ale co, mně se líbí. Trochu mi to připomíná americké Grand Funk Railroad, tedy až na tu totální rytmickou změnu uprostřed, ta je docela sabatovská, i když v tomhle případě mi to přijde dost šroubované. Text je šílený, popravdě jsem ho moc nepochopil. Rock`N`Roll Doctor se mi až na pár momentů vůbec nelíbí. Pěkné jsou údery na kravské zvonce po refrénu, nebo co to je. Taky pěkně udělané sólo. Jak tak to tu poslouchám, mám pocit, že tuhle věc zpíval Ozzy totálně ožralej a vysmaženej. Poslechněte si výslovnost třeba v první větě druhé sloky, tam je to nejvíc markantní. Co říct k She`s Gone? Něco kacířského? Že Rottrová nazpívala lepší verzi? Ne ba ne, Sabati to taky pěkně natočili a hlavně napsali, ale ta Rottrová, ta to má lepčí. V Dirty Women je tentokrát dobrá a kompaktní první polovina. Následná část zní trochu jako sbírka vyřazených riffů, i když některé mají něco do sebe. V závěru si Tony Iommi pořádně zahrál na kytaru. A s kvákadlem! Docela ušlá věc.

Začátek alba je texty a náladou dost zádumčivý. Přijde mi to jako vzkaz (možná nechtěný), že jsou Sabati unaveni. Druhá půlka je až na kousky All Moving Parts a Dirty Women spíše o ničem.

Technicky je album obecně velmi uhlazené, obroušené a přesynťákované. Obal desky rezonuje s jejím obsahem. Námět je „přetechnizovaný“.

Technical Ecstasy bylo ve své době srovnáváno s Queen a jejich A Night At Opera. Paradoxně pro Queen album znamenalo milník v jejich kariéře, pro Black Sabbath spíše náhrobek.

Mezi vydáním Technical Estasy a Never Say Die Ozzyho po jeho odchodu nahradil na Billovo doporučení zpěvák Fleetwood Mac a Savoy Brown Dave Walker, který s kapelou zkoušel a pokusil se nanečisto nazpívat Never Say Die. Dokonce se skupina v této sestavě objevila i na koncertech a v několika televizních vystoupení. Tony se snaží na tu dobu vzpomenout: „Tenkrát jsem všechno dělal já. Byl jsem to já, kdo se ptal, jestli kluci chtějí nahrávat tam nebo tam. Zjišťoval jsem detaily a pak když to třeba nevyšlo, tak to taky házeli na mě. Když jsme se pustili do Never Say Die, problémy se vyostřili. Při jedné zkoušce Ozzy kapelu opustil. Tak jsme si přivedli Dava a napsali pár písniček s ním. Zamluvil jsem studio v Torontu a tři dny před termínem přišel Ozzy, že se chce do kapely vrátit! Odmítal ale, do prdele, zpívat cokoliv, co jsme složili s tím druhým chlápkem. Tím se věci dost zkomplikovaly. Byli jsme v Torontu, v podstatě bez písniček, uprostřed zimy a příšerně mrzlo. Snažili jsme se něco ráno složit, abychom to mohli nazkoušet a večer nahrát. Takhle zoufalé to bylo. Byli jsme jako mašiny. Prostě jsme museli napsat hudbu a nahrát desku. Jako na běžícím páse. Neměli jsme ani čas se nad těmi věcmi zamyslet a zjistit, jestli mají hlavu a patu. Zvlášť náročné bylo přijít takhle rychle na nějaké nápady a něco rozumného z nich poskládat.

A jaké měl Ozzy po Technical Ecstasy důvody ke svému odchodu? Tony: „Možná odešel kvůli napětí v kapele. Chtěl pryč, protože jsme procházeli dost úmorným obdobím. Možná chtěl, abychom odkryli karty a dali najevo, co si o tom všem myslíme. Nevím. Chovali jsme se jako pitomci. Bylo to těžké.“ Bill: „Ozzy se jednoduše nasral. Potřeboval pauzu. Ten kluk trpěl. V té době mu zemřel otec a Ozzy strašně zuřil, když to mám říct mírně. Přestal být co k čemu, nedokázal přijít a něco dělat. Nevím, jestli se mu stalo něco konkrétního, upřímně řečeno ani nevím, jestli se mu vůbec něco stalo, ale něco se přihodilo, co Ozzyho donutilo říct: Tak, a seru na to. Odcházím. Vrátil se pak do svého domu ve Staffordshiru a my jsme zůstali bez Ozzyho.

Nahrávání Never Say Die bylo na nic,“ ještě dodává Tony. „Strávili jsme v Torontu asi pět měsíců. Trvalo to hrozně dlouho a brali jsme spoustu drog. Nebo třeba to došlo tak daleko, že se kluci sebrali a šli do hospody a mě nechali ve zkušebně, abych vymyslel nějaký riff! Za dvě hodiny se vrátili a ptali se: Máš něco? No do prdele, jako bych byl stroj! Přišels na něco? Já na to: Ale jo, něco mě napadlo. Co tomu říkáte? A oni: Dobrý. Tak my už jdeme spát. Zítra to vyzkoušíme. Byli vožralí, ty vole! Často jsme přišli hrát sfetovaný a tak jsme to museli hned zabalit, protože jsme byli na kaši. Nikdo to nezvládal, každý hrál něco jiného. Tak jsme šli spát a další den to zkusili znova.

No. 8 – Never Say Die!
Never Say Die – nikdy neříkej chcípni! a nic víc, pěkná skočná věc. To k ní myslím stačí. Snad ještě jenom, že to byl od singlu Paranoid největší singlový úspěch Sabatů. Johny Blade – písnička vo hodně vostrym chlápkovi (blade – čepel), kterej směřuje k nevyhnutelnýmu konci. Bill Ward: „Na moc věcí z té doby si nevzpomínám, ale co vím jistě, je, že jsme se s Tonym ve skladbách jako Johny Blade téměř vrátili do dětství. Ten rytmus mi připomíná staré časy v klubech.“ Osobně mi Johny Blade připomíná v úvodu soundtracky francouzských filmů. Celkově mi písnička přijde z alba asi nejpodařenější (pokud nepočítám „hitovku“ Never Say Die). Junior`s Eyes – jak bylo výše řečeno, Ozzy odmítl zpívat cokoliv, co bylo složeno s Davem Walkerem. To si ovšem trochu Tony protiřečí, protože Junior`s Eyes nejspíše s Davem složená byla. Kapela je zachycena jak ji hraje s Davem v programu BBC. O Junior`s Eyes nelze říct nic špatného, patří na desce k těm lepším. Hard Road mi přijde mírně nudně monotónní, je s podivem, že byla vybrána jako druhý singl. Možná proto, že si tu sbory zazpívala celá kapela. Shock Wave je další z lepších věcí. Strukturou poměrně složitá, ale většinu času ji člověk vydrží poslouchat. Pěkná je pasáž ke konci první poloviny, kde jsou přimíchány akustické kytary. Jenom mám v textu v bookletu zpřeházené sloky. Proč to ovšem nevím. Když tak slyším Air Dance a odmyslím si Ozzy hlas, tak bych klidně mohl říct, že dle frázování, danou věc zpívá Dio. Příjemná klidnější věc s akustickými pasážemi a klavírem. Over To You mi přijde nijaká. Sabati a dechy? Poslechněte si instrumentálku Break Out a zhodnoťte si sami. Ve Swinging The Chain bych tedy Ozzyho vůbec nepoznal! A není divu. On to Ozzy totiž vůbec nezpívá. Zpěvákem je tu Bill Ward a vůbec mu to nejde špatně.

Ať by se tomu mohlo zdát z předchozích komentářů, že kapela vlastně nevěděla, co nahrála, je album celkově velmi příjemné na poslech. Na Never Say Die jsou převážně příjemně odlehčené rockové písničky. Album má na rozdíl od předchozích, hlavně prvních čtyř, pěti alb velmi čistý zvuk, který ale není extrémně sterilní a uhlazený. Je možné, že v mém případě je to dáno remasteringem nebo větším zachováním původního materiálu (nevlastním původní desky ale remasterovaná CD z devadesátých let). Je zajímavé, že se Never Say Die hudebně i zvukem podobá Heaven And Hell.

Celkem rád obě poslední alba s Ozzym poslouchám, i když mi nepřipadají nijak úžasné v porovnání s předchozími deskami. Přijdou mi prostě podivně „úchylné“, což platí hlavně pro Technical Ecstasy.

Dle předskokanů posledních turné je vidět, že se Black Sabbath stali pojmem a superhvězdami. Na turné k Technical Ecstasy jim předskakovali celkem ještě neznámí AC/DC a k Never Say Die! ještě neznámější Van Halen, kteří měli teprve první hit. Zlí jazykové tvrdí, že je obě kapely co do nasazení rozdupali. „Bylo to jejich první světové turné. Jezdili s námi osm měsíců. Předtím jsme jezdili se spoustou kapel, ale tahle se mi moc líbila. Byli skvělí,“ říká o Van Halen Tony Iommi.

K turné se váže jeden „humorný“ zážitek. Vystoupení v Nashvillu před 12 000 diváky bylo zrušeno, protože byl Ozzy pohřešován. Byla zvažována i varianta, že byl unesen. Ovšem naštěstí byl nalezen, jak spí ve špatném hotelovém pokoji.

Zajímavé je, že Tony Iommi, člověk s poměrně malým šoumenstvím, byť skladatel a muzikant neoddiskutovatelného talentu, stál většinu času klasické sestavy uprostřed, tudíž v centru pódia a Ozzy, prekurzor pravého šoumena s charismatem byl odsunut na okraj. Jedna zastávka posledního turné byla natočena a vydána na videu. Koncert je možno celý najít na Youtube.

Turné k Never Say Die! skončilo a kapela se na jedenáct měsíců zašila do luxusního prostředí Bel Air v Los Angeles a rozhodla se tam natočit další desku. Veškerá rozhodnutí ale překrucovaly drogy. Ozzy prohlašoval, že nemá žádné nápady a kapela mu podstrkovala různé náměty. Jeho obvyklou reakcí byla dle Iommiho vzpomínek frustrace. Mezitím začala dotírat firma. Chtěla další album. V té době proběhla řada velmi vážných rozhovorů o velice reálné možnosti kapelu rozpustit. Bill a Geezer si to uvědomili a přišli s tím, že jestli se něco nezmění, odejdou z kapely. Nakonec se ukázalo, že to stojí na Ozzym. Iommi tvrdí, že kapela za Ozzym přišla a prohlásila: „Jestli se nám s tebou nepodaří nic složit, najdeme si jiného zpěváka!“ „To byl v jistém smyslu Ozzyho konec,“ vypráví Iommi. „Myslím, že se potřeboval dát dohromady. Všichni jsme brali spoustu kokainu, nebo spíš spoustu všeho možného, a Ozzy podle mě hodně pil. Měli jsme zkoušet, ale nedělo se nic a bylo to pořád horší. Pak už na zkoušky jenom chodil. Budeme dneska zkoušet? Necháme to na zejtra. Tak špatně jsme na tom byli. Nedělali jsme vůbec nic. Celé to chcíplo. A pak jsme přivedli Dia, který měl úplně jiný přístup. Začal zpívat do nějakých riffů, které jsme měli a nás to úplně nadchlo, protože ty riffy najednou ožily. Měli sílu…

Definitivní konec éry. Ozzy byl pryč.

Jak se do Black Sabbath ale dostal Ronnie James Dio? Těžko říct. Někde je napsáno, že ho Sabatům dohodila Sharon Ardenová (Ozzyho budoucí manželka), jinde zase Tony tvrdí, že se dali do kupy na nějaké party a že jim to prostě sedlo, že okamžitě složili Children Of The Sea. Jedno je ale jisté, dohromady se dali a bylo to ku prospěchu věci. O tom ale příště.

JACQUES


ČTĚTE CELÝ SERIÁL O BLACK SABBATH