ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 16221 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Black Sabbath aneb ve špinavé díře II

0 Redakce 3.6.2009

Daný příběh se odehrává v druhé polovině šedesátých let, kdy se v muzice začínají dít další převratné změny. Rockové kapely se snaží zaujmout a být jiné.

Určitým způsobem to umožňovala i elektrifikace nástrojů a nikdo jiný než Jim Marshall, který zásobil většinu anglických muzikantů aparáty a kterého si oblíbil i Jimi Hendrix (Jim Marshall tvrdí, že to bylo hlavně díky tomu, že druhé jméno Hendrixe bylo Marshall). Jeho 4×12 stacky, kytarové zesilovače a kytarová komba (první kombo mu údajně pomohl navrhnout Eric Clapton – chtěl něco, co by se dalo nosit v jedné ruce a vozit v kufru auta) nabízela do té doby netušené možnosti a kapely mohly hrát více „elektricky“, potažmo tvrději. Vanila Fudge už hráli, bubnovalo se trochu jinak, Jima Page z budoucích Led Zeppelin přestávalo bavit hrát na objednávku ve studiu a Deep Purple po líbivějších začátcích natočili In Rock. Mocně třeba působili i Frank Zappa a The Mothers Of Invention. Nesmíme také zapomenout na The Kinks a Raye Daviese. Jeho riffové písničky byl do té doby docela nevídaný jev. Jejich první velký hit You Really Got Me je z roku 1964.

V této náladě se také ocitli Black Sabbath. Jak sami o sobě tvrdí, nedosahovali sice technické dokonalosti birminghamských souputníků Led Zeppelin nebo bombastičnosti The Who, ale snažili se to nahrazovat sehraností. Hráli jako jeden muž. „Geezer hraje jen jako součást kapely, a já zrovna tak. Já na ty bicí nehraju a ani sám sebe nepovažuju za bubeníka. Geezera zas považuju za básníka. V mém světě tak vystupuje. Vždycky jsem si myslel, že jediný pořádný muzikant v Black Sabbath je Tony,“ prohlašuje Bill Ward. „Když jsme psali muziku, nepřemýšlel jsem, jak zahraju bicí. Prostě jsem hrál. Maloval jsem obraz.

Řetězová reakce pokračovala. Kapela dštila hudbu, vytřásala publiku mozky z hlav na lokálních koncertech a pomalu se blížila Velkému Londýnu. „Hráli jsme hodně nahlas a vypadali jsme divně. Uvědomte si, že v té době se většina kapel pořádně umyla a nakoupila pěkné obleky. My ne. Kůže byla v oblibě a my jsme nosili kožené bundy jako Beatles v letech 61 nebo 62. Ozzy řval, ječel, já jsem čas od času hodil paličky do publika. Nebo taky buben. Nebylo to nic neobvyklého. Občas jsme se taky poprali,“ vzpomíná Bill. Není divu, že měli problém podepsat smlouvu, psal se rok 1969 a i když tyto eskapády už prováděli i The Who (třeba se jim připisuje nošení anglické vlajky na jeansové bundě), bylo to pořádně nové a divné!

Black Sabbath/Earth taky předskakovali Jethro Tull a v roce 1968 požádal Ian Anderson Tonyho Iommiho o záskok na kytaru. „Nejdřív mi to připadalo skvělý, ale nebavilo mě hrát v kapele, která má kapelníka, což byl Ianův styl práce. Ovšem když jsem se vrátil z Tull, začal jsem mít jiný styl práce. Naučili mě, že je potřeba pracovat důkladně, sebrat se a pořádně zkoušet. Někdo musí kapelu popohánět, nedá se to dělat způsobem, nějak se sejdeme a zahrajem si. Někdo musí říct sejdeme se v deset ráno a pustíme se do toho. Přiměl jsem kapelu, aby fungovala. Já a Bill Ward,“ vypráví o své zkušenosti a změně Tony.

Hrávali jsme ve velkých hospodách. Psal se rok 1968 nebo 1969. Všichni chlastali, scházeli se, hráli spolu a kecali. Tak jsme potkali Alvina Lee z Ten Years After. Alvin byl od počátku věrným příznivcem kapely a moc jí pomohl. Psal články, domlouval koncerty a kapelu uvedl. „Měli jsme Alvinovo doporučení,“ vypráví Bill. Podporu měla kapela třeba i u Iana Andersona. Když přišli po setu Sabatů Ian a Mick Anderson na pódium, prohlásili: „Tahle kapela odvádí stejně lepší práci, než kdybychom hráli my.

Bill Ward vzpomíná: „Sledoval jsem, jak se přede mnou všechno mění, co se týče reakcí publika. Do té doby bylo zvykem, že když jste na koncertě na blues, tak lidé sedí a pokyvují hlavami. Teď to vypadalo ale jinak. Děcka na koncertech křičela a začali na nás chodit lidi v řetězech a kůži. Rostlo něco nového. Rostlo to z naší hudby. Nic podobného jsem neznal, nikdo jiný tak nehrál a to jsem se tenkrát v hudbě vyznal! Hlavou se třeba začalo mlátit díky Ozzymu. Naše hudba nikoho nenechala v klidu. Kapela jela naplno.

Nikdo Sabatům za hraní moc neplatil, ale nové pracovní nasazení a intenzivní psaní nového repertoáru přineslo své plody. Poté, co byly jinde mnohokrát odmítnuti, podepsali smlouvu s firmou Vertigo.

A je to tady. Sabati mohli nahrát svoji první desku.

JACQUES

 


ČTĚTE CELÝ SERIÁL O BLACK SABBATH