ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 6480 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Black Sabbath aneb Tony & Tony a la Zeus, další dech, reunion, další reunion a tak stále dále…

0 Petr Hašek 7.8.2012

Do kapely nastoupil Tony Martin a tím se alespoň post zpěváka na dlouho stabilizoval. Další stálicí v tomto období se stal bubeník Cozy Powell, který si své jméno vydobyl třeba u Jeffa Becka nebo v Rainbow.

Utajený a skorozapřený člen Geoff Nichols se skladatelsky a klávesově podílel na všech následujících albech. Ostatní muzikanti přicházejí, odcházejí a vyměňují se.

No. 13 – The Eternal Idol
The Shining. Zajímalo by mě, jestli se Tony Martin stylizuje do Dia vědomě či nevědomě. Každopádně je The Shining nejlepší věcí desky. Ancient Warrior a Hard Life To Love mi splývají. Glory Ride má zajímavý riff, nicméně nemůžu si pomoci, už jsem ho kdesi slyšel. Asi čtyřikrát. Born To Lose, Nightmare, Scarlet Pimpernel (Červený bedrník), Lost Forever, Etenal Idol. Až na akustickou Scarlet Pimpernel všechny opět splývají. I když se Tony Martin snaží, deska je obyčejná, spíše patří k těm horším.

Bicí a basu obsluhují Eric Singer a Bob Daisley. Následně se basáci vyměňují, Laurence Cottle za Daisleyho, a za bicí na delší dobu usedá Cozy Powell.

No. 14 – Headless Cross
Úvod v podobě The Gates Of Hell přechází do nejhitovější věci desky Headless Cross. Zajímavé je kytarové sólo. Jako kdyby ho ani nehrál Iommi. Devil & Daughter pěkně šlape. Člověk tu ocení styl hraní Cozyho Powella. When Death Calls neoslní, ale je zajímavá sólem, které hraje Tonyho kamarád Brian May. Dobře zpracovaná, ale jen v intencích doby a stylu. Kill In The Spirit World, Call Of The Wild (slušné sólo na kytaru uprostřed písničky), Black Moon, Nightwing (pěkný úvod). Poslední čtyři věci, mimo Black Moon, jsou bohužel pro mě neodlišitelné od jiných věcí dalších kapel dané doby. Tony Martin výborně zpívá, kapela hraje, deska je lepší než předchozí, ale v porovnání s jinými deskami BS opět neobstojí.

Po úspěšném turné, které mělo jednu zastávku i v Budapešti a Moskvě, se kapela opět zavírá do studia. Složení stejné, až na basu. Tu nahrává Neil Murray.

No. 15 – Tyr
Anno Mundi, The Law Maker, Jerusalem, The Sabbath Stones, The Battle Of Tyr, Odin`s Court a Valhalla mě baví. Feels Good To Me mě až na sólo moc nebaví. Heaven In Black je taky dobrá.

Tyr je třetí deskou s Tony Martinem a také deskou nejlepší. Celkově je to deska vyrovnaná, Tony Martin zpívá o kousek pestřeji a deska víc šlape, i když postrádá větší zvraty a zajímavější momenty. Texty Tony Martin tématicky věnoval, jak název napovídá, hlavně Tyrovi, synu Odinovu. Desku předcházel singl s názvem Feels Good To Me, na kterém byly mimo Feels Good To Me ještě Heaven And Hell a Paranoid z koncertu v Moskvě z listopadu 1989. Dlouho jsem váhal, jestli to nezpívá Dio a do teď si nejsem jistý, jestli je to skutečně Martin. Jediné, co mne v tom utvrzuje, je fakt, že Dio Ozzyho věci flákal a tak ač nechci Tony Martinovi křivdit, stejně si neodpustím sarkastickou poznámku, že celou dekádu měli Black Sabbath za zpěváka čtyřikrát půl a jednou jednoho Dia. Obzvláště je to slyšet třeba u Shining (sama písnička je dost podobná Heaven And Hell), Headless Cross, Black Moon nebo čehokoliv z Tyru. Tony Martin je nicméně výborný zpěvák, jenom je bohužel srovnáván s jedním z nejcharakterističtějších a nejlepších zpěváků rockové historie Ronnie James Diem.

O době prvních tří desek s Tony Martinem nekoluje moc historek. Pracovalo se a pracovalo. Další období komentuje Tony Iommi: „Potom přišel Dehumanizer. Tam se sestava rozpadla a členové se rozešli. Z řady důvodů mě to mrzí. Rozpustil jsem to já, i když to nebyla špatná kapela. Zavolala mi Geezerova žena, jestli si s Geezerem nechci promluvit o návratu Ronnieho do kapely. Tak jsme to probrali a řekli jo. Vlastně ani nevím proč. Rozhodně v tom hrál roli i finanční aspekt, ale o to nám nešlo. Nejspíš jsem si říkal, že by se nám mohlo podařit znovu zachytit něco z minulosti. Změnili jsme obsazení, ale Cozy a Ronnie se nesnesli. Pořád se hádali. Pak jsme sehnali Vinnieho a nakonec desku dokončili, ale hrozně dlouho se to vleklo. Byla to dřina. Trvalo nám to strašnou dobu a mně se to nelíbilo. Chtěl jsem to mít raz dva.“ Že šlo o peníze „až v první řadě“ potvrzuje také vydání videa (The Black Sabbath Story), které klipově mapuje dosavadní kariéru Black Sabbath až k upoutávce na Dehumanizer.

No. 16 – Dehumanizer
Computer God je výrazně našláplá. After All naopak zase moc utahaná, i když se v ní vyskytuje zajímavý kousek melodie v předrefrénu. TV Crime disponuje parádním kytarovým riffem a pekelně tlačí. Úvod v Letters From Earth je takový kříženec mezi Snowblind a Heaven And Hell. Master Of Insanity – kdyby se BS obecně nepočítali mezi zakladatele většiny metalových odnoží, myslel bych si, že kopírují trochu toho „death-metalu“. Time Machine jsem si nijak zvlášť nevšiml, asi byla v pořádku, i když zpětně mi trochu připomněla Zero The Hero. Sins Of The Father opět pekelně jede a její začátek mě vyloženě zaujal. Too Late byla „too long“, ale neurazila, nezklamala a opět cosi připomněla. I je nejenom zajímavá použitím wah pedálu na začátku, ale i tím že mi nic nepřipomíná. Buried Alive je výtečně zatěžkaná. Kam se hrabe železo. O l o v o.

Dehumanizer je nápaditější, tvrdší a „modernější“ než předchozí desky. Návrat Dia i Butlera Black Sabbath prospěl, i když deska není tak vyrovnaná a má i výrazně slabší chvíle než Tyr.

Tony má poněkud opačný názor: „Dehumanizer mě stála milion dolarů, což je dost trapné. V polovině turné jsme se rozešli. Potom jsme se dali dohromady s Bobbym Rondinellim a Tony Martinem a natočili Cross Purposes.“

V roce 1992 Ozzy oznámil svůj první odchod do důchodu a pozval Black Sabbath, aby předskočili jeho kapele. Dio se naštval a prohlásil, že nic takového neudělá a odešel pár chvil před koncertem v Costa Mese. Tady naštěstí vypomohl jiný kamarád z Birminghamu, Rob Halford, a odzpíval dvě akce, včetně Costa Mesy, kde se BS opět objevili v původní sestavě s Ozzym a Billem Wardem (ten hrál poprvé od Live Aid v roce 1985). S Halfordem existuje z roku 1992 záznam.

No. 17 – Cross Purposes
I Witness. Cross Of Thorns. Psychofobia. První tři věci utekly, ani nevím jak. První mě překvapila. Druhá neurazila a třetí jsem si užil. Ta obsahuje zajímavé melodické postupy a v kombinaci s Tonyho hlasem je výborná. Virtual Death mě moc nebaví, málo nápaditá a moc se táhne. Asi chtěla být strašidelná, ale není. Immaculate Deception jsem si trochu nevšiml, splynula mi s předchozí věcí. Potom Dying For Love, následovaná Back To Eden, která je celkem dobrá. The Hand That Rocks The Cradle. Cardinal Sin vybočuje a je nepoměrně zajímavější než předchozí věci. Evil Eye celkem ujde, dobré je druhé sólo. Nejzajímavější na ní je, že ji spolu s kapelou složil Eddie Van Halen (údajně se jedná o úvodní riff). Mimo úvodního sóla pak Eddieho party přehrál Iommi. Kvůli jiné firemní příslušnosti není ani Eddie Van Halen zmíněn na desce. Druhá polovina desky trochu pokulhává za první a je značně melancholická.

Firma si vymohla, aby byla deska vydána pod hlavičkou BS, jak potvrzuje Geezer: „Cross Purposes neměla být deska Sabbath. Kdybych to předem věděl, jak to bude, možná bych na ní nedělal. Bylo to album projektu Iommi/Butler.“

Deska je trochu z jiného těsta než předešlé. Zní docela moderně. Tony Martin se mi tu skutečně líbí. Nevypravuje se do manýristických výšek a má více síly. Bobby Rondinelli za bicími hraje svižně, nemluvě o Geezerově podpoře na basu. Cross Purposes a Tyr považuju za sobě rovné desky. První jmenovanou možná za lepší.

Geezer nakonec z kapely odešel a do kapely se vrátili Cozy Powell a Neil Murray. Neil Murray to to komentuje: „Cozy a já jsme do konce roku 1993 pracovali s Brianem Mayem, ale moc práce jsme neměli a v říjnu 1994 se nás Tony zeptal, jestli nechceme hrát na dalším albu Sabbath. Ze začátku si chtěl nechat Bobbyho Rondinelliho, se kterým byl velice spokojený, ale management ho přesvědčil, aby se vrátil k osvědčené sestavě, která tvořila album Tyr. Když nad tím přemýšlím, Tony by si raději býval nechal Bobbyho…“

No. 18 – Forbidden
The Illusion Of Power. Velmi jiná a zajímavá věc. Get A Grip vlastní zajímavý úvodní riff, jinak mě moc nezaujala. Can`t Get Close Enough si cením dost vysoko. Kdosi z firmy o ní po poslechu prohlásil, že zní jako od Soundgarden, což Iommiho prý hrozně naštvalo. Shaking Off The Chains mě moc nebavila. Opakující se riff byl trochu otravný. I Won`t Cry For You taky nic moc. Guilty As Hell až na úvodní riff celkem obyčejná. Sick And Tired je duchem bluesová, nicméně na sóle v druhé půli písničky nic moc bluesového není. Takhle Iommi moc často nehraje. Rusty Angels. Výborný riff, ale mám pocit, že jsem kousek z něj už někde slyšel. V nějaké věci od Led Zeppelin, možná na Houses Of The Holy. Forbidden ujde. Kiss Of Death důstojně desku ukončuje.

Z desky je slyšet, že měla znít jinak než tomu bylo u Black Sabbath zvykem, ale výsledek skončil někde v půli cesty. Poslechněme si, co o tom říká producent desky a zároveň tehdejší kytarista Body Count Ernie C, kterého si Tony Iommi vybral jako producenta: „Chtěl jsem tu desku nahrát tak, jak kapela skutečně zněla. Oni se také chtěli posunout kupředu. Chyběla jim jenom energie. Produkovat Black Sabbath je jednoduché. Já neznám nic jiného než Body Count a tak jsem je nechal nahrávat společně, tak jak to děláme my a zabralo to. Oni nahrávají v podstatě stejně jako my. Klidně bych s nimi pracoval znovu, bylo to příjemné – až na míchání, do kterého vstoupila nahrávací společnost a začala prosazovat nesmysly. První mix zněl jako Alice In Chains nebo Nirvana. Bylo to hodně syrové. Neznělo to jako Sabbath. Jenže to firmu vyděsilo a museli jsme míchat ještě jednou. Na míchání se objevil i Brian May a říkal, že to zní dobře. Že je to živé a energické. Jenže firma trvala na desce Sabbath s monumentálním zvukem. Chtěli, abychom opakovali ohranou písničku.“

Léta jdou dál a v polovině devadesátých let hard rockové kapely zjišťují, že je několik let zájem nejenom o reedice jejich alb na CD, ale i o ně samotné. Jejich původním fanouškům odrostli děti a začali je možná pod vlivem svých rodičů opět poslouchat. Konec konců u mě tomu tak bylo. Nejdřív tátovy „kotoučáky“, poté CD, která jsem si kvůli nedostatku peněz pořizoval celá devadesátá i následující léta a nakonec i vlastní CD přehrávač, aby je bylo na čem poslouchat. Po desce Cross Purposes byli Sabbati poprvé i v Čechách.

Další léta jsou tedy ve znamení reunionů na několik způsobů.

První veliký reunion přišel v roce 1997. Nejdříve s tehdejším Ozzyho bubeníkem Mike Bordinem (Faith No More). Bill Ward se přidal po dokončení turné s vlastním projektem. V roce 1998 měl Ward infarkt a byl nahrazen Vinnie Appicem. Kapela vydala album Reunion, což je živák a dvě nové věci. Obě (Psycho Man a Selling My Soul) celkem ujdou. 2004 na Ozfestu zase za Ozzyho zaskočil Rob Halford. 2005 původní sestava zahrála v Čechách. Ozzy sice po pódiu chodil jako moje babička, ale jinak to byl pro mě velmi silný zážitek. První polovinu Ozzy nezpíval moc dobře, ale na druhou půli se už nešetřil nebo se rozezpíval a pak to opravdu stálo za to. Nejsilnější byla skladba Black Sabbath. Měla dokonalou atmosféru. Zážitek mi trochu svým křikem kazil kolega fanoušek v řadě přede mnou. Vyřvával „Ozzy vyskoč!“ a dokud Ozzy nevyskočil, tak nedal pokoj. 2005 kapela vstoupila do Britské síně slávy. 2006 pak následovala Americká síň. 2007 se opět Black Sabbath začali vyskytovat v sestavě s Diem a Appicem. Tentokrát trochu obskurně pod jménem Heaven And Hell. Kapela vydala znovu spoustu starých a tři nové věci. The Devil Cried, Shadow Of The Wind, Ear In The Wall. První dvě jsou na stejné brdo jako nové věci s Ozzy Osbournem. Třetí je odlišná a asi nejlepší. Dio bohužel v roce 2010 zemřel a rok 2011 byl zas ve znamení udobřování, rozhádávání se a vydělávání peněz dalším reunionem v původní, nejsilnější sestavě.

Jde to tvrdě, jde to ztěžka, ale jde to dál…

Jacques