ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 8895 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Dirty Pretty Things: Dobou pošpiněné krásy aneb umění je nedělat umění

0 Redakce 12.7.2008

Především z vlastní vůle se Carl Barat odřízl od poetické éry ve znamení revolty i touhy změnit písněmi svět.

Nebo se tak dnes alespoň všichni zúčastnění věrohodně tváří.
Jak to bylo u Waterloo

Bezmála celá první deska Dirty Pretty Things přes všechny své kvality trpěla jedním významným neduhem – jak se vyrovnat s minulostí a přitom už dělat zcela novou věc. Tenhle mezistupeň se ukázal být zrádnějším, než se zpočátku zdálo. Ukázal se nejdříve neškodně, v Baratových textech – ve smyslu meziřádkového vyřizování si posledních zbylých účtů, těch zdánlivě promlčených, tj. nejbolestivějších, se svým věčným kamarádem/rivalem, Petem Dohertym. Samotná duše Waterloo To Anywhere ale bohužel následovala. Vzhledem k nesporným songwriterským kvalitám Barata deska hravě překonala tehdejší „konkurenty“, tomu nejdůležitějšímu, fanoušky s obavami očekávanému srovnání s genialitou The Libertines, ale utéct nedokázala. Ba co hůř, místy dost unylou a předvídatelnou produkcí, kombinující v sobě zbytečně moc rockových stereotypů s tak trochu zbabělým přístupem „hlavně tam dát všechno, kvůli čemu jsme tam, kde jsme“, si sama naběhla. Osobně mi chybělo právě málo nepředvídatelnosti, třeba i nakonec neobohacujícího risku a hlavně víc slovy nevyjádřitelných magických okamžiků (nejlépe ještě s co možná nejpevnějším spojením s realitou – jedno z kouzel Albionu), tak nepostradatelných, chcete-li stvořit nadčasové dílo.

Jak to bylo v L.A.

Teď už je ale vše jinak, tvrdí sám Carl Barat a omlouvá všechny negativa debutu slovy:
„Bylo tak málo času mezi založením kapely a návštěvou studia… Nechci se vymlouvat, vím, že to je moje chyba. Hned potom, co jsem se ze všeho vypsal, jsem to ale potřeboval nahrát“. Teď se situace zklidnila, Dirty Pretty Things dokonce strávili nahráváním neuvěřitelných osm (!) měsíců. Odjeli do L.A., aby měli více klidu a celý proces probíhal (vůbec poprvé v historii všech ex-členů The Libertines) odděleným nahráváním, tj. nejelo se naživo a hledali se nové možnosti, jak vše co nejlépe spojit dohromady. Výsledkem je třeba to, že všechny ty „skvěle rozesrané punkové kytary“ a la The Libertines nahrazuje o dost uhlazenější přístup (a s ním podobná medvědí služba, jakou si „dopřáli“ na své třetí desce Interpol – tj. na koncertech je to ve výsledku o několik tříd lepší, než ze studia). Bubeník Gary Powell se mnou ale rozhodit nenechá: „Je to jednoduše ve všem jiné, než naše první deska. Je to ve všem lepší“. Pamatujete na obdobně smělá slova „kolegy“ Adama Ficeka? Pro ty, co se nepamatují nebo nechtějí dohledávat, raději přepíšu i sem, hodí se to. Shotter´s Nation je deska, kterou Babyshambles vždycky chtěli udělat“. Psal jsem tehdy, že „lže“, že je to spíše deska, kterou Babyshambles v danou chvíli museli udělat, že až budoucnost docení nevybroušenou nádheru Down In Albion. Garry také „lže“, ačkoliv samozřejmě ve sladké nevědomosti dobrých úmyslů. Nebo tak něčeho. Prostě kecy.

Jak to je

Ale Dirty Pretty Things, to nejsou jen 2/4 The Libertines, je tu i Anthony a Didz (ex-The Cooper Temple Clause). Anthony je relativně oukej, jeho styl hraní je hodně „americký“ a jako takový se k Baratovi moc nehodí, ale společnými problémy/zájmy si to kluci hravě vynahradí – „Poslední dobou jsem strávil až moc času zavřenej u sebe v pokoji se spoustou drog a prášků. Společnost mi dělaly jenom desky Velvet Underground a Dylana.“ Fér, každej máme svý démony, ne všichni je vyháníme tak stylově. Za to Didz je předvídatelnější, než Adam Ficek a to je co říct. Image východoněmeckého pornoherce a nevydařená kariéra stand-up komika v zádech tomu taky nepřidá. A co teprve když začne mluvit do songů (doslova). Takže Dirty Pretty Things, to nejsou jen 2/4 The Libertines, ale koho to zajímá…

Jak to bylo romantické

Aspoň že ten Carl pořád nedá dopustit na starou školu – od filmů ke knihám, včetně životního stylu. Pořád je dandym – tyhle věci nemění, jako saka od Johna Richmonda. Zvládl se ctí přežít a překonat nejintenzivnější a nejnebezpečnější etapu svého života. Co na tom, že v jistém velmi důležitém směru nejspíš nikdy nepřekonanou… (v rámci míry ztotožnění se na úrovni umělec vs. fanoušek). Hlavně totiž zvládl přese všechny změny zůstat věrný svým ideálům, zůstat libertinem. Mohli bychom si tak donekonečna něco vyčítat a bylo by to naprosto logické, ale… co já, kterej konkrétně to libertinovství vzal za špatnej konec, mám co povídat. Nicméně trochu bych toho povědět ještě měl… Tak tedy, Romance At Short Notice v sobě má uvědomění, že o těch nejkrásnějších věcech se vám buď zdálo nebo jste je vyčetli z knížek – nikdy se skutečně nestaly. A naopak v sobě nemá moc navíc. Nadneseně řečeno, s hudbou to nemá nic společného. To většina zásadních desek, ale tohle není jedna z nich, vy to (snad) víte, já to vím, není důvod si něco nalhávat. Je to ta nejdepresivnější deska, která nechce být depresivní, jakou kdy kdo za dlouhou dobu udělal. Depresivní v tom smyslu, že z toho zhola nic nevytěžíte – katarze nepřijde, přijde maximálně další nové ráno, další restart osobnosti, další potenciální nový začátek … Přijde mi, že Barat by to celkem s chutí skoncoval… ale nějak není pro co/koho, tak umíněně pokračuje dál. A tak co se pro jiné obyčejně vystihuje slovy „z posledních sil“, je pro něj už nějakou dobu běžnou normou. Jestli tohle není polehčující okolnost, tak už nic.

Jak to bude dál

Reunion The Libertines? Nejspíš až za pár let. A snad vůbec nejlepší by to bylo pod novým názvem… Sólovka? Možné východisko, sám Barat říká: „Stále mám pocit, že své nejlepší dílo jsem ještě nenapsal“. Pár bokovek jako The Chavs a muzikály se mi zmiňovat nechce. Nevím, vážně nevím. Celkem traumatizující co? Ale nějak to dopadne vždycky. Nebo ne? Nebo ne…?

P.S
Teď si stáhněte: Truth Begins, Plastic Hearts
Pak si nechejte zahrát na koncertě: Come Closer, Faultlines

JAKUB PEŘINA (foto: archiv kapely)