ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 7500 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Je rock politicky napravo? aneb Politika rock´n´rollu

0 Redakce 9.8.2009

Hudební estét, spisovatel a novinář Nicolas Ungemuth doběla rozzuřil celou armádu zavilých fanoušků a potrefených skupin svým vtipně provokativním textem 40 nejhorších skupin rocku. K naší velké radosti se Nicolas opět rozhodl podělit se s námi o další nesmírně zajímavý materiál, který vyšel v knižním speciálu francouzského hudebního časopisu Rock et Folk, konkrétně ve speciální edici mající za téma všechny možné (a nemožné) revoluce. Tento text se zaměřuje na politickou orientaci rockových umělců, zkreslené představy publika a na hloupou politickou korektnost – témata, která se poslední dobou zase vrací. Pohodlně se usaďte a otevřete svou mysl debatě, zda politika patří do rock´n´rollu. (TK)

James Brown volil Richarda Nixona. Johnny Ramone uctíval Ronalda Regana. Johnny Hallyday podporuje Sarkozyho. Bývalá modelka a notorická groupie Carla Bruni, „fanynka The Clash“, se za něj rovnou provdala. Co to vlastně znamená být napravo? Znamená to být automaticky rasista a fašoun? Být autoritativní, krvežíznivý, silně egoistický a individualistický? A co přesně znamená být nalevo? Když se podíváte na politiky, jejich akce příliš neodpovídají všeobecným představám o jejich orientaci. Co toto zastaralé rozdělení vůbec dneska znamená? Kdo ho dneska vůbec ještě používá? Nalevo ti hodní a napravo ti zlí… V tom případě je Robert Wyatt nalevo (což je pravda) a Lou Reed napravo (což je nejspíš pravda, i když to sám neví).

Ptáme-li se, jestli je rock na pravo, automaticky předpokládáme, že je nalevo. Což není příliš bystré. Kromě pár maniaků s velmi jednoduchou agendou (za všechny například kapela Crass) se ti nejlepší většinou bouřili a rebelovali jednoduše proti blbosti. Je to nalevo? Nejspíš ne. Když Lennon napsal text k Revolution, předváděl především svůj pověstný cynismus. A když dědicové jeho práv souhlasí, aby tato píseň byla použitá na reklamu na tenisky Nike, předvádějí ukázkový ekonomický liberalismus. A Bob Dylan například vždy důsledně dbal, aby nebyl nikdy spojován s levicí.

Buranská ideologie

Upřímně řečeno, „pravicový rock“ je dost vratký koncept. Dělají Motorhead pravicový rok jen proto, že Lemmy už třicet let tvrdí, že Adolf Hitler byl velký stratég? Miossac dělá pravicový šanson jen proto, že rád čte Hussardy (literární směr 50. let, který byl v opozici proti existencialistům, Sartrovi a koketoval s monarchismem – pozn. TK)? Rock'n'roll až na pár miniaturních vyjímek nikdy nebyl napravo. Stejně tak jako nikdy nebyl trockistický nebo proudhonisticky anarchistický. Už jen ta otázka! Pravda, občas se objevilo nějaké deviantní politicky nekorektní chování. Až do Summer of Love a manifestací roku 1968 se o tom ani nepřemýšlelo. Rock byl prostě proti rodičům, proti starým hodnotám, proti squares. Kteří, obzvláště v USA, byli málokdy nalevo, ale to už je jiný problém. Ale s tím, jak se objevili bosí hippies, vyhulenci, zablešení vousáči, špinavé dlouhé vlasy, anti-vietnamští pacifisté, dezertéři, uvědomělí revolucionáři a jim podobní, nastala reakce. Od toho je onen výraz reakcionáři. Jako po Francouzské revoluci. V Americe reakcionáři pocházeli většinou z country scény. A pro jednoho osvíceného Johnnyho Cashe adorujícího Boba Dylana, kolik bylo Merle Haggardů? Tvrdohlaví Merle, který si odseděl nemálo let ve státních věznicích, se naprosto nemohl vyrovnat s tím, že květinové děti hodlají kouřit jointy v překrásných zahradách koloniální Ameriky. Ve své mytické písni Okie from Muskogee (a v řadě dalších) se s tím nepáře a zlostně odsuzuje hipíky: „My nekouříme marihuanu v Muskogee a necestujeme na LSD/My nepálíme náše povolávací rozkazy na hlavní ulici. Rádi žijeme správně a svobodně.“ V případě, že by to oni opičí lidé nepochopili, starý dobrý Merl ještě trochu přitvrdí: „Z lásky neděláme nějakej mejdan / My si nenecháváme narůst špinavý vlasy jako to dělaj hippies v San Franciscu /Tady si pořád myslíme, že kožený koně jsou boty pro muže / Tady sandály a korálky neuvidíte / Fotbal je pořád to nejdůležitější na vejšce a děti respektují svého ředitele.

S místní tradicí není radno si zahrávat. A to byla Merlova hudba zbožňována Gramem Parsonsem z The Byrds a Keithem Richardsem. Šlechetně mu promineme jeho reakční úlety jen proto, že také napsal pár velkých písní. Navíc s vlnou country rocku bude autor Mama Tried pošlapán a hudebně vykraden bandou zkokainovaných hipíků, co se namaskovali jak kovbojové z operetky. Ano, všichni ty Eagles et consores. Co hůř: lidi z jeho kraje (Johnny Cash, Willie Nelson, Kris Kristofferson a celá outlaw vlna) se s těma pochybnými týpky kamarádí a mají stejné koníčky ve formě tvrdých drog a jemných groupies. Celá tahle móda nových kovbojů ale na krátkou chvíli opět staví do popředí buranskou ideologii: „To, že bereme kokain po uncích, ještě neznamená, že budeme peace and love.“ Jako důkaz můžou posloužit Lynyrd Skynyrd a jejich Sweet Home Alabama nebo ještě dál na sever pacient Ted Nugent, který loví bizony lukem, tvrdí, že zabíjí holuby jen vysokým hlukem ze svých monstrózních zesilovačů, drtí komouše, cizince, feťáky a obhajuje NRA (National Rifle Associacion), jako kdyby mu na tom závisel jeho život…To je white trash v celé své kráse, který předvídá debilní uvažovaní Axla Rose, který obviňuje „buzny, Židy a negry“, že mohou za všechnu bídu světa.

Vraťme se ale do šedesátých let. Byrds přijímají pozvání hrát v Jižní Africe k velké lítosti Grama Parsona, který to (na doporučení svého vražedného idola Keitha Richardse) odmítá a odchází ze skupiny. Později zde naši osobní přátele z Queen mnohokrát uspořádají turné bez jakýchkoliv výčitek svědomí.

Chuť se uvolnit

V Anglii je to klidnější. Kromě provokace Briana Jonese – který si v zoufalé touze být ve středu pozornosti oblékl fašistickou uniformu (Keith Moon později půjde v jeho stopách) – tu samotný koncept pravicového rocku neexistuje. Až po roce 1968 se objeví první skinheadské hnutí. Skinheads, neboli suedeheads, neboli smoothies byli buď bývalí mods, nebo jejich mladší bratři, kteří odmítali estetiku hippies. Víme, že byli blázni do ska a především do rocksteady (tedy do černé hudby), a i když neměli absolutně co do činění s fašistickým překroucením konce sedmdesátých let, absolutně nebyli (stejně jako Hell's Angels v USA) napravo. Pravda je, že občas napadali hippies, Pákistánce a jiné. Přesto, že tato omladina nejela v míru, lásce, květinách, v žádném případě nenapomohli zjevení pravicového rocku. Už jen proto, že původní skinheads neměli vlastní skupinu. Snad kromě Slade – a tím si navíc nikdo není jistý – na pár měsíců před tím, než naskočili do glamrockového vagónu, který skinheads nenáviděli.

Po roce 1968 navíc mají všichni chuť se uvolnit. Je třeba objevit určitou lehkost. Dylan už nezpívá protest-songy a MC5 velmi rychle zapomenou na revoluci a slavné White Panthers (bílá sekce Černých panterů, které nikdo nikdy neviděl, snad jen v horách Tibetu) a naplno zpívají Chucka Berryho. Je to doba prvního revivalu rock´n´rollu a návrat k jednoduchosti.

To oznamuje přicházející glam rock, který byl skvělou přestávkou po letech psychedelismu, maoismu, všemožných teorii, gurů, nejrůznějších konin a těžké otupělosti. S Markem Bolanem, Davidem Bowiem a Bryanem Ferrym u vesla již jejich publikum (převážně sestavené ze čtrnáctiletých dětí) neriskuje, že by se ponořilo do Marxova Kapitálu. Ve stejné době legendární rockový kritik a myslitel Yves Adrien jasně hlásá, že „rock nemá být politický“. A opět měl pravdu… Protože kdo má chuť si dávat levicový, pravicový nebo středostavovský rock? Když nebereme v úvahu Street Fighting Man (a je to vůbec levicové?), umíte si představit větší opruz, než je politická píseň? Tím hůř pro fanoušky Rage Against The Machine v tričkách s jejich mučedníkem Che Guevarou.

Konečně s příchodem 70. let je čas se trochu pobavit. Hrdinové glam rocku a jejich více méně bastardi (od Kiss po New York Dolls) vedou bál do odvážných tanečků. Skini se vrátili do továren, Hell's Angels už neplní roli ochranky na koncertech a komunističtí folkaři nejsou vítáni.

Opět ale vše změní film. V šedesátých letech filmy jako Bonnie and Clyde, 2001: Vesmírná odysea nebo Mechanický pomeranč silně ovlivnily davové myšlení. V roce 1974 to je film Night Porter Liliana Cavani, který zvýrazňuje tendenci započatou už v roce 1969 s filmem Les Damnés Viscontiho a silně zasáhne ty, co ho viděli. Night Porter – neuvěřitelně nudný umělecký propadák, samovolně a vypočítavě šokující – bude mít vliv až do kreténských let nového romantismu osmdesátých let. Dokonce i Japan složí píseň nesoucí jméno filmu. Film popisuje značně konsternující příběh bývalé vězenkyně koncentračního tábora, která je sexuálním otrokem svého esesáckého kata, kterého objeví po válce jako nočního dveřníka v hotelu a znovu s ním naváže vztah. Film vyvolal skandál a stal se kultem pro bývalé fanoušky glamu, hledající nové, silné senzace. Móda se obrací k Německu a k dekadenci. Bizarně je fašismus znovu diskutován a ve Francii ve velkém vycházejí knihy, eseje a různé reedice.

Film Louise Malla Locombe Lucien, který nestranně popisuje růst idiotského vojáka, vyvolá v roce 1974 velký skandál. Jen o rok později vydá podivně tragikomickou desku Rock Around The Bunker Serge Gainsbourg. (Jde o provokativní dílo, kde Velký Serge, sám Žid, používá fašistické obrazy k vyrovnání se se zkušenostmi z 2. světové války. – pozn. TK).

Bowie, který je vždy v předvoji avantgard, vše sleduje a stěhuje se do Německa, kde ho zajímá místní hudební scéna a kde se Kraftwerk inspirují stejnou estetikou. Vzývá se dekadence třicátých let a vesele se míchá Výmar, fašistická léta a dokonce i velmi přísná a strohá image, která je v přímém kontrastu s hipísáckou módou. (Je třeba také vzpomenout filmový muzikál Kabaret z roku 1972, popisující dekadenci Výmarské republiky a nástup nacismu. Měl vliv na Lou Reeda (album Berlin), Micka Jonese či Nikkiho Suddena – pozn. TK)

V USA mezitím Židé z Blue Öyster Cult flirtují s ideologií Třetí říše a s jejím neodlučným bratrancem, černým německým okultismem („Ach Satan, wollen sie, kartoffeln essen?“). Najednou si Bowie a Iggy začnou česat vlasy dozadu, nosí obleky s vestou, přes to dlouhé kožené, černé kabáty a jezdí v starých luxusních Mercedesech. Osvětlení na jejich koncertech je postavené na jednom kuželu bílého světla, čímž se inspirovali velkými nacistickými shromážděními.

V dubnu 1976 je Bowiemu při přechodu polsko-ruské hranice zabaven kufr, který obsahovuje větší množství knih fašistické literatury. Ve Stockholmu během rozhovoru nevěřícímu novináři poví: „Myslím, že jsem nejlepší možný kandidát na funkci britského premiéra. Myslím si, že by si země zasloužila fašistického vůdce. Když se to tak vezme, tak fašismus není nic jiného než nacionalismus.

Téhož roku na mol ožralý Eric Clapton prohlásí na koncertě v Birminghamu: „Myslím, že Enoch Powel (nebezpečný šéf ultrapravice v Británii sedmdesátých let – pozn. TK) má pravdu. Měli bychom je poslat zpátky do jejich zemí. Ať ti čmoudi vypadnou. Uchovejme si bílou Anglii!“ Aby bylo ještě hůř, když se Bowie vrací do Anglie, tak je na nádraží Victoria vyfocen tiskem, jak zdraví dav z černého Mercedesu. Spousta lidí v tomto pozdravu vidí jasné hajlování. Angie Bowie – vždycky připravená říct něco pěkného o svém bývalém partnerovi – později prohlásí, že Bowie byl v té době naprosto stupidní, fascinovaný koncepty, o kterých nic nevěděl a v nezvládnutelném koktejlu míchal expresionismus, fašismus, černou magii, vuřty a koňské dávky kokainu. Nicméně má Bowie v období Station To Station, Low a Heroes velký estetický vliv na new wave a nové romantiky, kteří jsou hladoví po dekadenci, image Mitteleuropy a provokativní slogany.

Například Warsaw, jejíž jméno je inspirované písní z Low, vydává první singl, na jehož obalu se nachází bubnující Hitlerjugend. Později se přejmenují na Joy Division, což je pro změnu vypůjčený termín z jakéhosi románu popisující nucenou prostituci vězeňkyň v koncentračních táborech. Tento výraz mimochodem není potvrzen historiky a nebyl nikde jinde použit. Po sebevraždě jejich zpěváka se přejmenují na Nový řád (New Order), aniž by to někomu vadilo. Stejný nápad měl i kytarista Stooges a sběratel nacistických artefaktů Ron Asheton. Steve Strange na začátku osmdesátých let pořádá večírky Blitz a Club For Heroes, udržuje si look třicátých let a všichni si hrají na dekadenty v kůži a kravatách a tak trochu se straší. Původní angličtí punkeři, všichni obsesivní fanoušci Bowieho – obzvláště Bromley Contingent – také viděli Night Portera a také začnou nosit hákové kříže. Ale nikdo nemůže vážně obvinit Siouxsie nebo Sida Viciouse z toho, že jsou napravo a hrají nacistický rock. Jako Lemmy a jeho maltézský kříž…Ve skutečnosti tenkrát šlo o to, šokovat jakýmkoliv prostředkem a odlišit se od hippísácké masy, která začala být neuvěřitelně amorfní a paradoxně netolerantní a diktátorská. Pro ně platilo, že vše, co nebylo hippisácké, bylo fašistické, a až do osmdedátých let byl jen pouhý fakt, že máte krátké vlasy, odporný zločin a hnusná fašistická provokace. Ale upřímně o nic nejde. Obzvláště vzhledem k tomu, co se pomalu, ale jistě připravuje.

Esoterické žonglování

S rokem 1978 a příchodem populistické punkové skupiny Sham 69, vedené neobratným Jimmym Purseyem (ten by nalevo, ale zároveň těžký nacionalista, což vše ještě více zamotává), se objevuje v Anglii nová punková vlna z nejspodnějších vrstev a vzrušujíce děti primitivními, ale nebezpečně chytlavými patriotickými refrény a slogany. Děti Sham 69 se jmenují Cockney Rejects a Angelic Upstarts. I když je nelze podezřívat z pravicové orientace, jejich otevřený nacionalismus jim zajistil obzvláště nepříjemné fanoušky, se kterými se Rejects doslova rvou na koncertech. Jejich krátká kariéra bude brutálně zastavená, protože kapela není schopná díky neustálému násili na koncertech pořádat turné. Na konci sedmdesátých let se objevují noví skinheadi a jejich extrémní odnož boneheads, kteří si (oproti jejich jmenovcům z roku 1969, kteří by to neudělali za všechno zlato na světě) vyholují hlavy. Jejich filozofie je rasistická a neonacistická, adorují Oi! – nový hudební směr, který nejprve hrají nepravicové skupiny, které se ovšem postupně silně politizují. A pak přijdou Skrewdriver. Kapela začne v roce 1976 s repertoárem převzatých klasik od Rolling Stones, pak se stanou punkery a pak skinheady. Jejich šéf Ian Stuart Donaldson kapelu odhodlaně přivede k ultrapravicovým uskupením National Front a British Movement, pro které se stanou propagandistickým nástrojem.

Ve stejné době a ze stejné scény vzejde neskutečně debilní RAC (Rock Against The Communism – tenkrát sice komunismus nikoho neznepokojoval, ale šlo o odpověď na Rock Against Racism) vedená kapelami, kteří opěvují White power a jsou otevřeně neonacističtí. Donaldson se stane idolem mladých a s Nickym Cranem (který pózuje na obálce Strength Thru Oi!, který cituje fašistický slogan „Strength Through Joy“) smontuje hnutí Blood And Honour. Začínají se objevovat nové RAC skupiny – v Anglii (Brutal Attack, Celtic Warrior, Combat 18) a ve Francii (Totenkopf, Brutal Combat, Bunker 84, Evil Skin atp.) – a vydávají otřesné desky, které si samy produkují a těžce prodávají ve specializovaných obchodech, jako byl londýnský Last Resort, kde se mísí pohanská ideologie a nacionální socialismus za zvuku špatného, amatérského hardcoru.

Po smrti Iana Stuarta (dopravní nehoda) v roce 1994 se zjistilo, že v soukromý miloval špatný metal a byl gay. Stejně jako Nicky Crane, který si hrál na super zlého, ale ve skutečnosti miloval muže a zemřel na AIDS. Onen Crane, který byl zbožňován nejdrsnějšími skinheady hrál anonymně v gay porno filmech.

A dostáváme se k Psychic TV. S jejich chvastounským pošukem Genesis P-Orridge se dostáváme k druhému extrému. V industriální škole se rádo šokuje a používají dost pochybné koncepty. A jako vždycky v případě chabé představivosti se vynořují dvě staré provokace pro idioty: okultismus a fašismus. Aby se vše zamaskovalo a před novináři to lépe prošlo, radši se mluví o esoterismu a totalismu, což jsou zamlženější koncepty, do kterých se vejde všechno a nic. Genesis a jeho všelijaké skupiny (Throbbing Gristle, Psychic TV) zůstávájí více méně v lajně. Jejich potomci Death In June o hodně méně. Jejich vojenský a pohanský death folk pochází ze zmateného mozku Douglase Pearce (mimochodem také gay), který svou tribální kapelu založil v roce 1981. DIJ a paralelní projekty Sol Invectus nebo Current 93 rychle začnou kromě předvídatelných esoterických žonglování i fašistické obsese, když adoptují Totenkopf SS jako emblém skupiny. Death In June, kteří nejprve zajímali gotiky, začnou čím dál víc zajímat neonacistickou mládež, zatímco Pearce a jeho parta se prezentují ve vojenských úborech s kamufláží, s pěšinkou, válečným bubnem a písněmi o koncentračních táborech. A pak tu jsou Slovinci Laibach, kteří vytahují staré motivy (totalismus, armádní estetika, kulturní identita atd.) pravda s trochou humoru, ale bez jakékoliv geniality.

Nešťastné bloudění

Více méně ve stejné době útočí dementi ze skandinávské deathmetalové scény se stejnými nástroji (okultismus, paganismus, fašismus) a jejich výsledky jsou různé. Ve výsledku ale prodávají velmi málo desek a zůstávají na okraji. I přes výdobytky fašistického rocku RAC, industriálně gotického folku a nejkreténštějšího metalu (třeba Marduk a jejich deska Panzer Division nebo některé nešťastné přešlapy Slayer) je třeba konstatovat, že jejich pole působnosti a vliv naštěstí nebyly příliš velké.

Na druhou stranu, v americkém hip-hopu mají antisemitové z Nation of Islam Louise Farrakhana nemalý vliv na některé skupiny. Objevuje se Profesor Griff, který se prohlásí za ministra informací (ve skutečnosti je jen vulgární choreograf) jinak velmi dobrých Public Enemy. Velmi rychle je, ale osobně vyhozen Chuckem D, který se při podivných antisemitických řečech tohoto profesora cítil více než trapně. Jednu dobu několik raperů začalo používat výraz „židák“ ve svých textech, aby nakonec sami sebe při jakékoliv příležitosti oslovovali „negře“. Kolo se točí!

Nakonec ale nejde o nic víc než obvyklé procento debilů. Nic víc, nic míň. A rock'n'roll by v celé téhle šlamastice udělal lépe, kdyby pokračoval zpíváním o modrých semiškách, transvestitech, těžkých ránech, o časech, který se mění, a o zlomených srdcích. Protože by nebylo nic smutnějšího než vidět tohoto vznešeného padesátníka, jak se změní v malého zarostlého profesůrka, který by rád diktoval, co je dobré a co špatné, před tím než si zapálí dýmku.

NICOLAS UNGEMUTH, překlad: TOM KOMÁREK