ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 21217 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

The Cure: 13 je šťastné číslo

0 Redakce 30.9.2008

Věříme ještě v The Cure? Jsou tu už 32, slovy třicet dva let. “Dokud na pódiu vydržím hrát tři hodiny, měl bych toho využít,” vzkazuje Robert Smith. Jejich stará alba sice dojímají další a další ročníky středoškoláků k slzám, ale jejich současnost by potřebovala pořádnou injekci nadšení a překvapení. Vyjde jim to na třináctém albu? A co od něj můžeme čekat? Zatím tu máme návnadu: čtyři singly, které počínaje letošním květnem vycházely vždy třináctého v měsíci.

Živé mauzoleum

Potíž s The Cure je, že ač jim rozcuchané vlasy dodávaly zdání svornosti a kontinuity, vždycky měli mnoho podob. Robert Smith měl dvě tváře jako římský bůh Janus: jedněmi ústy vítal a druhými zatracoval, jedněmi proklínal a druhými se vyznával z lásky. Se stejnou naléhavostí zvládal všechny polohy od existenciální tísně (bavíme se o kapele, jejíž první singl se inspiroval Cizincem od Alberta Camuse) po taškařice á la Lovecats.


The Cure: Killing An Arab

Vžilo se pro ně přízvisko “gotici”, ale Smith to odmítá: “Jsme jedineční, nepodřizujeme se jednomu žánru. Začali jsme post-punkem a vždycky jsme se k němu vraceli, ale to není všechno. Jak byste chtěli popsat kapelu, která natočila album jako Pornography a vedle toho výběr největších hitů, z nichž byly všechny po celém světě v Top 10?

Díky výbornému dvojalbu Kiss Me Kiss Me Kiss Me (1987) se Cure dostali na stadiony, což Smithe natolik sklíčilo, že následující Disintegration (1989) bylo o hodně depresivnější. A taky úspěšnější. The Cure se společně s The Smiths stali nejsenzačnějším ostrovním exportem dekády.

Nonšalantně hopsali z jednoho stylu do druhého, ať už byl zrovna v kapele kdokoli. Dávat rovnítko mezi The Cure a Roberta Smithe by ovšem byla chyba. Melodické basové linky Simona Gallupa inspirovaly desítky epigonů včetně Carlose D. z Interpol. Je tu i Porl Thompson, který se vyznamenal coby mistr kytarových textur a mimo jiné i Smithův švagr. A nesmíme zapomenout na Lola Tolhursta, spoluzakladatele kapely, z něhož se v závěru jeho působení v The Cure stala nepoužitelná alkoholická troska a Smith si ho přes protesty ostatních držel v kapele v absurdní pozici nehrajícího klávesisty.

Během nahrávání Disintegration jeho angažmá skončilo. V té době taky polevily Smithovy chmury a nastoupila normalizace. Klasické období The Cure končí rozpačitým albem Wish (1992), které mám přes všechny výhrady rád, protože bylo “moje první”.
Ačkoli nikdy nebyli její součástí, forma The Cure vyšuměla spolu s alternativní rockovou revolucí. Následující léta byla ve znamení matoucích personálních motanic a průměrných alb. Na ironickém Wild Mood Swings (1996) Smith setřásl kocovinu z britské klubové scény devadesátých let, Bloodflowers (2000) se marně snažily vzkřísit ducha “gotické trilogie” z počátku osmdesátých let. Spokojeně ženatý Robert sice celou dobu ze svého domu v hrabství Sussex bystře sledoval novou britskou muziku (pochvaloval si především Cooper Temple Clause a Mogwai), s Cure se ale pořád vracel proti proudu času.
Nu-metalový producent Ross Robinson se pokusil kapelu vyburcovat k výjimečnému výkonu na eponymní desce z roku 2004. Chtěl celé album nahrát naživo, což Smithe, který byl zvyklý nahrát své party a předat štafetu, vyvádělo z míry. Taky po zpěvákovi chtěl, aby ostatním členům “vysvětlil”, o čem písničky jsou. “Proč bych měl sakra něco vysvětlovat? Takový skandál,” říkal si tehdy Smith, ale nakonec se podvolil. Čekalo se, že výsledkem kulturního šoku bude album buď brilantní, nebo zoufalé. Nakonec však bylo jenom “další”.


Když se ostříhám nakrátko a obuju těžký boty, vypadám jako násilník.
Jdu do trafiky a lidi si myslí, že ji chci vykrást.

– Robert Smith na téma “Proč si udržuju gotickou image”


Kdo je tu emo?

The Cure jsou pořád daleko víc než encyklopedické heslo, zvlášť pro bledé chlapce a děvčata s patkami. Dřív “goths”, teď “emo”, ale v podstatě jde o totéž. Už Deftones kdysi skládali pocty The Cure; jedni z nejúspěšnějších emo výtržníků, My Chemical Romance, se k odkazu Cure a The Smiths otevřeně hlásí. (Mimochodem, úspěch rivalů z The Smiths jejich jmenovec Robert připisuje spiknutí zlotřilých novinářů.)

Jestliže v Británii ztratili smlouvu s velkým labelem, v Americe a ve východní Evropě pořád hrají v těch největších arénách. Robert Smith si svoji pozici emo gurua užívá, a nechal si dokonce od zpěváka My Chemical Romance zremixovat jednu z písniček na zbrusu nové EP Hypnagogic States. Téhož privilegia se dostalo členům Fall Out Boy (!). A proslýchá se i o možné spolupráci s hvězdičkou Ashlee Simpson. “Normálně se v těchhle kruzích nepohybuju, ale vzal jsem neteře a synovce na muzikál Chicago a ona tam zrovna vystupovala. Víte, já jsem teď strašně otevřený člověk,” hájí se Smith.

Otevřenost má však své meze. Během další restrukturalizace kapelu opustili dlouholetí parťáci Perry Bamonte a Roger O’Donnell. Smith to vysvětluje bez obalu: “Jsem hlavní tvůrčí silou The Cure – když ostatní budou chtít dělat to, co já, bude to šťastná kapela, a když ne, bude nešťastná.” A dodává: “Někdo to bohužel bere jenom jako dobrý flek. Rád pak věcmi zamíchám, protože pro mě The Cure nejsou zaměstnání, je to prostředek sebevyjádření, a tak by to mělo být.” Zato se už potřetí vrátil Porl Thompson a nové album má být proto daleko víc založené na souhře kytar: “Na co hledat nového klávesáka, když mám Porla?


The Cure: Just Like Heaven

Plány na album č. 13 byly od začátku velkolepé. Trvalo to opět čtyři roky, než byl Smith spokojený s texty: “Je těžké najít něco, na čem mi záleží natolik, abych o tom zpíval. Nebudu přece nahrávat desku jenom proto, že mám kapelu.” Poté, co je Robinsonova americká masáž nezabila a posílila, se Smith s Gallupem, Thompsonem a relativně čerstvým bubeníkem Jasonem Cooperem rozhodli znovu nahrávat naživo. Tentokrát bez dem, rovnou načisto, pod dohledem popového producenta Keitha Uddina. Vzniklo třiatřicet písní, a proto se zprvu uvažovalo o dvojalbu. Z toho sešlo a kapela nakonec vybrala “ty veselejší” skladby, s tím, že ty “temné” si schová napříště.

Rozhodnutí vydat čtyři fyzické singly před vydáním desky můžeme považovat buď za naprostý anachronismus, nebo bystrý marketingový tah. Médii proletěla zpráva, že všechny čtyři se najednou objevily v žebříčku dvaceti nejprodávanějších singlů. Kolik se jich asi prodalo, nechme stranou. Důležitější je, jak zní. Freakshow je břitký funkrock s takřka pyrotechnickými kytarovými sóly, The Perfect Boy zasněně pokukuje po Just Like Heaven, The Only One pro změnu po Friday I’m In Love. Nejzajímavější je Sleep When I’m Dead s post-punkovým rytmem pulzujícím v orientálním oparu. Srovnání s Kiss Me Kiss Me Kiss Me není od věci.

Mezitím se The Cure vydali na turné a splnili ono předsevzetí, že tři hodiny jsou ideální dávka Cure. Recenzenti se shodli na tom, že na tloustnoucího Smithe není zrovna pěkný pohled (“tímhle že si někdy holky vylepovaly pokojíčky?”), ale že na svoje dílo může být poprávu hrdý. A hrdý, to on je. Otázkou zůstává, jestli se jeho album číslo třináct dostane do sebraných spisů, nebo zůstane zapomenutým patníkem na cestě. Možnosti tu jsou.

JAROSLAV ŠVELCH (foto: Universal Music)