Radiohead I: Úzkost pro masy
0 Redakce 12.8.2009Kapela, která bere neekologické cestování letadly jako nutné zlo, to nemá do Prahy z globálního hlediska daleko. Přesto sem zavítá z Oxfordu poprvé až letos, 23. srpna. Pod širým nebem vystoupí před českým publikem Radiohead, kteří si získali pověst jedné z nejdůležitějších skupin posledních dvou dekád.
Thom Yorke (kytara, vokály), Ed O´Brian (kytara, vokály), Jonny Greenwood (kytara), Colin Greenwood (baskytara) a Phil Selway (bubny) se postupně potkávali v britském univerzitním městě v průběhu osmdesátých let. Ed a bratři Jonny a Colin se narodili v Oxfordu, Phil pochází z nedalekého Abingdonu a Thom se do Oxfordu přistěhoval s rodiči ze skotského Northamptonshiru. Leader kapely se narodil s paralyzovaným levým okem, které se doktorům podařilo částečně napravit během série operací. Už v dětství se u něj projevuje nebývalá rozhodnost a bojovnost, navzdory svému malému vzrůstu se ve škole nevyhýbá rvačkám. Jak říkají jeho blízcí přátelé, představa Thoma jako úzkostlivého introverta sedícího někde v koutě je naprosto mylná. Colin ho popisuje jako „…neuvěřitelně charismatického. Když za starých časů vešel Thom do místnosti se špatnou náladou, každý to hned věděl. A to nemusel říct ani slovo.“ Už ve svých osmi letech má jasno – bude rockovou hvězdou. „Rozhodl jsem se, když jsem viděl Briana Maye poprvé v televizi,“ přiznává. Brzy se začal učit na kytaru a v hudební škole se potkal s Colinem Greenwoodem. Oběma bylo dvanáct a Thom už tehdy aktivně skládal. Například píseň National Anthem z alba Kid A vychází z riffu, který napsal v šestnácti. Thom a Colin společně zakládají punkovou kapelu TNT. V roce 1987 se k nim přidávají Ed a Phil a vzniká skupina On A Friday. Když se k nim zanedlouho připojí Colinův mladší bratr Jonny s třetí kytarou, sestava budoucích Radiohead je kompletní.
Nejdřív diplom, pak teprve hudba
Přes veškeré hudební ambice však pětice pokračuje v univerzitním studiu. Yorke získává bakalářský diplom z umění a literatury na Exeterské univerzitě. Během studií tu působí jako dj a místo honoráře mu publikum kupuje piva. Nad ránem pak sotva vidí na rotující gramofony. V Exteteru mu také vychází první vinyl, když se objevuje jako zpěvák na indie kompilaci s místní kapelou Headless Chickens. Colin, Selway a O´Brian také promují, poslední zmiňovaný studoval v Manchesteru podle vlastních slov jen kvůli tamní hudební scéně. Na Smiths samozřejmě nedá dopustit. „Každého z nás to období obrovsky ovlivnilo. Happy Mondays, Stone Roses a nakonec i Nirvana. Bylo to zajímavé přechodové období: spousta elektroniky, nezávislých kapel. A bylo dovoleno míchat to všechno dohromady,“ říká Yorke. Nejmladší Jonny opouští oxfrodskou polytechniku v prvním ročníku, když v roce 1991 kapela získává smlouvu s vydavatelstvím. Po studiích se totiž všichni opět scházejí v Oxfordu, aby se věnovali kapele na plný úvazek. Dostává jméno Radiohead podle písně z alba True Stories od Talking Heads a rychle si získává věhlas na oxfordské scéně. Jak říká Yorke: „Vždycky bylo v plánu dát se po univerzitě zase dohromady.“
První EP dostává název Drill a vychází v roce 1992. Kapela intenzivně koncertuje, během jediného roku stihne 130 vystoupení. Yorke je na pódiích nespoutaný a agresivní, dožaduje se pozornosti za každou cenu. Debutové album Pablo Honey vychází v následujícím roce a reakce recenzentů jsou smíšené. Mnozí pokládají Radiohead za kapelu s jedním hitem a prorokují brzké zapomnění. Tím hitem je singl Creep, skladba, která odkazuje na bující grunge, ale Yorkův sebetrýznivý text jasně předjímá budoucí úzkostlivou lyriku skupiny. Creep se dostává překvapivě vysokých rotací v USA během probíhajícího evropského turné. Na základě nečekaného úspěchu singlu Radiohead vyrážejí koncertovat do Spojených států, kde dělají předskokany třeba Tears for Fears. Singl Creep je koncem roku 93 v Británii znovu vydán a tentokrát se dostává do Top Ten. Skupina nadále neúnavně koncertuje, začíná se však projevovat Yorkova psychóza z hudebního a marketingového kolotoče. Po vystoupeních chodí do zákulisí lidé a ptají se po tom chlápkovi, co zpívá Creep. O takovou pozornost ale Yorke nestojí. Chce být respektován jako lidé formátu Lou Reeda nebo Neila Younga.
Dědici stadionového rocku
Radiohead si dobře uvědomují, že si po debutu vysloužili nálepku „one hit wonder“. S ambiciózním Yorkem v čele usilovně pracují na tom, aby se jí vyhnuli, a pomalu brousí vlastní zvuk. Druhá deska The Bends (1995) se sice neprodává tak dobře jako ta předchozí, kritici jsou ale vesměs nadšení. Kapele se daří se třemi kytarami vytvářet propracované a zároveň přístupné struktury, Yorke tříbí své sténání a úzkostné texty. Název alba odkazuje na dekompresní nemoc, která se objevuje u potapěčů, kteří se vynořili příliš rychle. Je to metafora pro nečekanou slávu, která kapelu potkala s písní Creep. Yorke popisuje své rozladění a kritizuje kulturu konzumu, společně s kapelou to však dokáže podat v přívětivém balení stadionového kytarového rocku. MTV a americká rádia desku zprvu ignorují, díky turné a vydařeným klipům ke skladbám Just a Fake Plastic Trees se jí však postupně dostává zasloužené pozornosti. S deskou The Bends Radiohead dozráli a dosáhli velikosti Pink Floyd nebo U2 a právě tohle album bude inspirací kapelám typu Coldplay. Nebyli by to však Radiohead, kdyby se s tím spokojili…
MARTIN VEJVODA