ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 13333 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Nejživější kapela na světě: Koncertní historie R.E.M.

0 Redakce 5.8.2008

Když R.E.M. dobyli Evropu, už měli za sebou dobrou dekádu hektické a plodné kariéry. Když Mňága a Žďorp zpívali “napsal jsem pro ni písničku, a ona poslouchá jen R.E.M.”, georgijský kvartet se potměšile skrýval v nahrávacím studiu. Z jediné velké šňůry, kterou za devadesátá léta podnikli, strávili většinu po nemocnicích, s kýlou, krvácením a podobnými radovánkami. A tři desky, co natočili potom, co od nich bubeník Bill Berry odjel na traktoru, zněly čím dál neživěji, až na práh mrtvolnosti. Jenže pak je polili živou vodou a R.E.M. to začalo šlapat jak zamlada. Platí to o albu Accelerate a bude to platit (věřím!) i o pražském koncertě, který odehrají 17.8. v Praze na Edenu.

Na nás nikdy nezapomenete!

R.E.M. se ale vyšvihli na bohy indie scény právě díky strhujícím koncertům na pomezí jižanské mystiky a hutného post-punku. Bez problému převálcovali všechny kapely, jimž v rodných Aténách předskakovali, a to ještě v dobách, kdy půl koncertu drhli coververze. V repertoáru tehdy měli třeba Secret Agent Man od Devo, There She Goes Again od Velvet Underground, Glorii od Vana Morrisona či Roadrunner od Jonathana Richmana a Modern Lovers. A taky první originály: tajemnou Gardening At Night a nezapomenutelnou countryovku (Don’t Go Back To) Rockville.

Už na svém třetím (!) koncertu doslova zlikvidovali místní miláčky The Brains, autory po právu zapomenutého hitu Money Changes Everything. Lehce zmatený reportér místního plátku, uhranutý “zvonivou kytarou” Petera Bucka, nešetřil chválou: “Jejich původní materiál byl ještě úžasnější než výborné covery. Přepínali z funky R&B do pulzujícího reggae tak rychle a lehce, jako by spolu hráli odedávna.” Ano, R.E.M. za sebou měli jen pár veřejných zkoušek v opuštěném kostele a dva “oficiální koncerty”, z nichž jeden předčasně ukončila policie. Půl roku nato už v Atlantě předskakovali The Police.

Neměli vizáž rockových hvězd, byli to skromní, nenápadní chlapci z lidu (a Michael Stipe úmyslně huhlal, aby nikdo nerozluštil, o čem vlastně zpívá), ale byli naprosto oddaní své muzice, i když v hladovění obráželi jižanské bary. „Chtěli jsme jim předvést něco, na co nezapomenou. Chtěli jsme, aby jim všechno ostatní přišlo nedůležité. Hráli jsme snad ve dvou stovkách barů a často na nás nepřišlo víc než třicet lidí. A vždycky jsme si říkali: Tak, tady to máte – a teď o nás běžte vyprávět svým kámošům!“ A tak koncertovali v gay barech, v narvané pizzerii v Severní Karolíně a na univerzitním bálu s tematikou “intergalaktického sexu”. “Budoucnost národa pochodovala kolem s obřími penisy z hliníkové fólie. Lidi si vyžádali čtyři přídavky a házeli na pódium kovové robertky,” vzpomínal kytarista Peter Buck. Na dno si sáhli na koncertě v klubu Zappa’s v New Yorku. Jak říká Buck: “Přišlo na nás tak šest až osm lidí. Majitel říkal, že nám dá najíst – ale dal nám bednu s Kentucky Fried Chicken, kterou předtím postavil pod díru ve stropě, takže do ní napršelo. Prodělali jsme 150 dolarů, protože jsme chlastali a mysleli, že to je zadarmo. Na parkovišti jsem se porval s nějakým skinheadem. A předtím jsme se ještě na čtyři hodiny ztratili v Brooklynu.” Jednou, v Albuquerque v Novém Mexiku, jim dokonce místní pořadatel zaplatil, aby nehráli, jelikož se bál, že mu jejich pochmurná hudba vyžene pijící zákazníky.

Ale jejich houževnatost se začala vyplácet: singl Radio Free Europe se chytil na univerzitních rádiích a R.E.M. odehráli sérii koncertů před Gang Of Four, zřejmě nejlepší post-punkovou kapelou, na kterou jste tehdy mohli narazit. Začala spanilá jízda po Spojených státech. V Minneapolis údajně Michael Stipe omylem naskočil na bicí, načež Bill Berry, Pete Buck, Michael a celá bicí souprava žuchla z půlmetrové výšky na tři zaskočené diváky, jimž se to ohromně líbilo. Podle Bucka tam sice bylo dvacet lidí, “ale každý z nich nás pozval k sobě domů na večírek”. V roce 1982, necelé dva roky po založení kapely, si je pozvali na label I.R.S., aby s nimi podepsali smlouvu na pět alb. Po nahrání prvního alba Murmur (nejlepší desky roku dle časopisu Rolling Stone) si R.E.M. odjeli šňůrku s Replacements a vzápětí opět zahřívali publikum pro The Police – mimochodem, bratr jejich bubeníka Stewarta Copelanda byl majitelem labelu I.R.S., takže já na bráchu, brácha na mě, já na R.E.M. A abyste si uměli představit, jak to R.E.M. šlapalo, když Buck ještě neměl břicho a Stipe pleš, potěšte se záznamem z televizní show Davida Lettermana, kde zahráli Radio Free Europe.

Z kostela na stadiony

První turné po Evropě nebyla nějak bombasticky úspěšná, přestože R.E.M. stoupli na jedno pódium mimo jiné s My Bloody Valentine, jednou z dalších kapel, díky nimž se osmdesátá léta dala snést. Obvykle mimochodem přidávali lidovku Sloop John B., která u nás proslula v trampském podání. Po vydání smolné desky Fables Of The Reconstruction předskakovali U2 na stadiónu v Milton Keynes nedaleko Londýna a potom, co spustili kryptickou a depresivní Feeling Gravity’s Pull, po nich angličtí gentlemani začali házet lahvovanou moč. Na druhou stranu, ani kapela se násilí neštítila – na koncertě v Ontariu zbouchali ožralého člena publika, který nehodlal přestat dorážet. Nebyli to vždycky ti hodní, citliví kluci, co vědí, že everybody hurts.

V Americe se ovšem s každou další deskou začaly rozšiřovat řady fanoušků i houfy zvědavců, co se přišli podívat, jak tedy vypadá ta nová vlna amerického rocku. Kapela reagovala různě: v Nebrasce, na podzim 1985, se Stipe postavil k hlučícímu publiku zády a odzpíval pár písní do zdi. O rok později v Kanadě zase skočil mezi diváky, aby jim byl blíž. Ale konečné rozhodnutí R.E.M. bylo jasné: po dalších dvou letech neúnavného koncertování se upsali Warnerům. Propagační mašina se rozjela naplno – na turné k Green už R.E.M. hráli v arénách pro 14 tisíc lidí a zpravidla fanouškům dopřáli tři přídavky. Konečně dostali šanci v Evropě pro někoho jiného než “pro americké vojenské posádky”, jak to popsal Peter Buck.

To už se jim ale v hlavě rodilo rozhodnutí, které o pětadvacet dřív učinili The Beatles po tom, co se přes všechno to ječení neslyšeli na pódiu. “Bývali jsme kapela, co je pořád na cestách a každých patnáct měsíců se dotrmácí do studia,” odůvodnil to tehdy Bill Berry. Zavřeli se do své dílny v Aténách a kutili. Z povzdálí vykonávali svou funkci emeritních kmotrů alternativního rocku. Napsali své největší hity – Losing My Religion, Everybody Hurts a Man On The Moon. A po očku při tom sledovali Nirvanu (Stipe se s Cobainem snadno skamarádil) a nástup grunge. Albem Monster pak uctili novou generaci alternativního rocku a nakonec se odhodlali ho pořádně koncertně oslavit monstrózním turné.

Jenže organismy R.E.M., zpohodlnělé léty ve studiu, to nezvládly. Anebo šlo o spiknutí temných sil. Každopádně, nejdřív to odnesl Bill Berry krvácením do mozku, pak Mike Mills se svou operací střev. Stipe to zakončil kýlou. Přes všechna špatná znamení se kapele podařilo na nekonečném turné nahrát většinu výborného alba New Adventures In Hi-Fi. Oblékli se do kovbojských košilí a na cestu přibrali Radiohead. Singl Bittersweet Me natočili na zvukovce v Memphisu. Electrolite na zvukovce ve Phoenixu. Zither dokonce v šatně ve Philadelphii.

Příštích pár let žili ze zásluh a rozdvojili se na solidní koncertní kapelu a unylou továrnu na rádiové hity pro znuděné řidiče. V devětadevadesátém zahráli jako jediní naživo Lotus a Daysleeper na předávání českých Gramy, tehdy ještě tragicky moderovaných Michalem Horáčkem. Nešťastně si potykali s Coldplay a jim podobnými a zdálo se, že nadobro ztratili jiskru. Na turné k smutné desce Around The Sun se začali vracet k úžasným vykopávkám, protože nové věci jim rozhodně nelichotily. Schválně, kolik z diváků na pražském koncertě v Sazka Areně v lednu 2005 asi znalo Seven Chinese Brothers?

Obrat potrvrdili v Dublinu na jaře roku 2007. Hráli jenom klenoty z osmdesátých let a nové skladby z tehdy dosud nevydaného alba Accelerate. Michael Stipe musel dokonce text West Of The Fields najít na internetu, protože už ho dávno zapomněl. Peter Buck po jednom z vystoupení vyprávěl: “Robyn Hitchcock za mnou jednou přišel a povídá: R.E.M. už nejsou kytarová kapela. A já si uvědomil, že má vlastně pravdu. A tak jsem za týden napsal šest nových písní: Jsme kytarová kapela a tady máš důkaz…” R.E.M. zářili, koncertní bubeník Bill Rieflin jako by si vzpomněl, jak do toho bušil, když ještě hrával v Ministry. Na zatím posledním řadovém koncertě, v Miláně 26. července tohoto roku, zahráli mimo jiné Drive, Electrolite, The One I Love, Orange Crush či Driver 8. Pokračování uvidíte sami, 17. srpna na Slavii. Bude to živé!

JAROSLAV ŠVELCH (foto: Warner Music)