Metallica: Monstrum žije
0 Redakce 12.9.2008V pátek, 12. září 2008, byl velký den pro fanoušky tvrdé rockové hudby na celém světě. V tento den oficiálně vyšlo netrpělivě, s obavami ale i velkou nadějí očekávané nové album Metalliky Death Magnetic, první po rozchodu kapely s producentem Bobem Rockem, člověkem, který dopomohl k tomu, aby se kalifornská čtveřice stala nejpopulárnější metalovou kapelou na zeměkouli, ale s jehož jménem je spojováno rozdělení armády přívrženců skupiny na dva nesmiřitelné tábory.
Jak nebýt sám sebou
Neutichající spor mezi staršími a mladšími fanoušky Metalliky, první z nichž se k hudbě kapely dostali před vydáním její komerčně nejúspěšnější studiové desky, známé pod jménem Černé album (1991), a druzí teprve díky němu, anebo i o něco později, se táhne už zhruba patnáct let. Jestliže většina skalných příznivců ještě dokázala pochopit snahu učinit hudbu čtveřice přijatelnější pro rádia a širší publikum, a těšila se z úspěchu, který se díky tomuto kroku jejich miláčkům dostavil, posun vyloženě k popovému soundu a odvrácení se od metalu na dalších dvou albech Load a ReLoad (1997), se již tolerovat nedal. Jedna věc byla vybrousit zvuk, vsadit na chytlavé melodie, zkrátit stopáž skladeb, zjednodušit jejich strukturu na model „sloka-refrén-sloka“ a logicky přitom omezit prostor pro sóla a obecně pro instrumentální pasáže, jiná „vyměknout“ a vrhnout se na experimentování s jižanským rockem, fusion a country.
Černé album také stará garda ještě brala jako vybočení, po kterém tajně doufala v návrat do „správných koleji“. To, co po něm následovalo, ovšem už na ní působilo jako zrada, odvrácení se od původního ideálu.
Novější fanoušci situaci tak dramaticky nevnímali. Vlastně nikdy ani nedokázali plně uchopit přelom, který ve stylu Metalliky nastal vydáním stejnojmenného alba s černou obálkou. A skupinu a jejího producenta hájili argumenty o odvaze a invenčnosti. Pravda je, že nakonec i někteří zakletí příznivci ortodoxního thrashe museli připustit, že přinejmenším živě nové skladby překvapují svou nápaditostí a svěžestí.
Kupodivu tím, kdo nejvíce trpěl, byli samotní muzikanti, kteří se v té chvíli již evidentně se svým postavením na scéně a velkými nároky a očekáváními posluchačů vyrovnávali dost těžko, což si dlouhou dobu asi málokdo uvědomoval. Čím více kapel se snažilo znít jako Metallica, tím víc se samotná Metallica sobě vzdalovala. Hledala nové cesty a pokoušela se vypořádat s problémem, který v určitém okamžiku vyvstává před každou velkou kapelou: jak uchovat specifický duch své tvorby a přitom se neopakovat, nezměnit se v kopii sebe sama.
Projít vlastním očistcem
Jak moc se frustrace uvnitř skupiny stupňovaly, vyšlo najevo až kolem vydání alba St. Anger (2003). Po všech usilovných hledáních čerstvé inspirace, k jejímuž nalezení zřejmě měly dopomoct mimo jiné práce na předělávkách skladeb interpretů, kteří muzikanty nejvíc ovlivnili (pro 2CD Garage, Inc.), i zkušenosti s koncertováním se Sanfranciským symfonickým orchestrem pod dirigentskou taktovkou známého Michaela Kamena (záznam z obou společných vystoupení vyšel jako album a video na VHS i DVD pod názvem S&M), se kapela ocitla v situaci, kdy musela veřejně připustit, že ztratila směr, a naléhavě se domáhala pochopení ze strany posluchačů.
Metallica: St. Anger
Po odchodu basového kytaristy Jasona Newsteda a návratu frontmana Jamese Hetfielda z protialkoholní léčebny, skupina sebrala odvahu tvrdě čelit svým problémům. Nainstalovala kamery do svého studia HQ (hlavního štábu) v prostorách bývalé vojenské základny u San Franciska a rozhodla se pro skupinovou terapii, pro kterou si pozvala i psychologa. O tom, čím procházela a s jakými otázkami a potížemi se formace snažila vypořádat, svědčí snímek Joeho Berlingera a Bruce Sinofského s názvem Metallica: Some Kind Of Monster, který se do kin dostal rok po vydání alba St. Anger.
Film měl současně fanouškům pomoct lépe pochopit tehdy aktuální desku skupiny a vesměs v tom uspěl. Ovšem i tak oblíbit si její destruktivní sílu, absenci silných melodií a kytarových sól, a jakoby násilnou snahu znít opět surově a agresivně, dokázal jen málokdo, ať už z prvního, či druhého tábora fanoušků.
Den, který přece jen nastal
Po očistci, jakým se jevilo být St. Anger, začala Metallica slibovat návrat ke kořenům. Po všech proměnách a obdobných slibech, které doprovázely také poslední desku, posluchači přistupovali k tvrzením muzikantů jen s velkými rezervami a jakoby i ztratili zájem. Skupina přesto dokázala vystupňovat očekávání ukázkami z novinky. Stvořila speciální stránky, na kterých se objevovaly úryvky z připravovaných skladeb a záběry ze studia. Samozřejmě, kdo chtěl vidět a slyšet víc, musel si zaplatit. Ovšem i z toho mála, co čtveřice poskytla volně k poslechu, se fanouškům skutečně chtělo věřit, že deska bude návratem ke klasickému soundu z období kolem poloviny osmdesátých let.
Několik týdnů před oficiálním vydáním alba Death Magnetic se k publiku dostaly tři nové skladby. Koncertní verze první z nich – Cyanide – oběhla svět 10. srpna, hned den poté, co ji kapela zahrála v Dallasu v rámci svého vystoupení na Ozzfestu. Následovaly zveřejnění skladby My Apocalypse (jasně vypovídající o návratu k autentickému thrash metalu) k online poslechu a videoklipu k pilotnímu singlu The Day That Never Comes (provokující vzdálené asociace s klasikami Fade to Black a One).
Metallica: One
Pak přišly ukázky ze všech skladeb, a deset dní před oficiálním vydáním na síť utekla kopie celého alba, a to ve velice dobré kvalitě. Velcí nepřátelé svobodného downloadu na veřejnosti na celou situaci reagovali poměrně klidně. Koneckonců byl úspěch, že se jim detaily podařilo uchovat v tajnosti tak dlouho. Materiál byl totiž v hrubých rysech dokončen již počátkem letošního roku.
Kritické body
Od začátku září na internetových fórech probíhají vášnivé diskuse o nové desce, které se točí především kolem třech sporných bodů:
1. Vrací se kapela skutečně k soundu, kterým prorazila a který jí zajistil její specifické postavení na metalové scéně?
2. Jak zvládá Lars Ulrich rytmus nových skladeb, když na koncertech po posledních letech pravidelně zaostává za zbytkem skupiny?
3. Odpovídají pěvecké schopnosti Jamese Hetfielda povaze nového alba?
Začněme po pořádku.
1. Nečekaná agrese, dunivý sound, epičnost skladeb, chvátající kytary a mohutné bicí skutečně patří k ochranné značce klasických alb Ride the Lightning, Master of Puppets a …And Justice for All. Když slibovala návrat ke kořenům, skupina tedy skutečně věděla, o čem mluví. Styl skladeb ale přitom obecně připomíná spíše pojetí Černého alba. A jsou chvíle, kdy se sound jasně blíží k Load, Re-Load, a dokonce i k St. Anger. Celkově tak Death Magnetic vyznívá jako mix všeho, čím Metallica již byla: jako mix utvrzující kontinuitu mezi všemi jejími podobami od prvního alba Kill ´Em All (1983) až po současnost.
2. Návrat k agresivnějšímu soundu si přirozeně vyžádal po Larsovi, aby se dostal zpět do formy a našel opět svůj styl. Rytmické figury, které předvádí, sice nepatří k nejzajímavějším v jeho kariéře, ale rychlost hry je úchvatná. Otázkou je, jak se s ní muzikant vypořádá při koncertech. Mimochodem své obavy v tom směru už vyjádřil i jeho kolega z Velvet Revolver Matt Sorum (ex-Guns´n´Roses).
3. Vokály se celkově jeví jako nejslabší článek alba. Jich se také týká naprostá většina kritických komentářů k novince. Důvodů je několik. Zaprvé se zhoršuje kvalita Hetfieldova zpěvu – očividně věkem. Zadruhé má James velký problém odnaučit se to, k čemu byl veden během lekcí zpěvu, pro které se rozhodl na začátku devadesátých let. Přes veškerou zřejmou snahu, se mu bohužel nedaří vrátit se k svému původnímu chraplavému, rebelskému projevu, a tak se jeho vokály míjí s agresivitou instrumentálních partů. V důsledku toho Hetfield působí jako zmatné divoké zvíře, vypuštěné do velkoměsta, které strávilo poslední dvě desetiletí v kleci pokusy, aby bylo ochočeno.
Jednoznačná pozitiva
Když už jdeme po jednotlivých výkonech, je na místě říct, že Death Magnetic je deska, na které jednoznačně nejvíce zazářil kytarista Kirk Hammett. Celé album stojí na jeho hře, která nejen drží nahrávku pohromadě, ale je zajímavější a výraznější, než vokály. Kirk si zde mnohanásobně vynahradil prostor pro sóla, který mu byl upřen na předchozí desce. Na novince Hammett překonává sám sebe a dopracovává se k nesmírně rozmanitým kytarám, které úchvatným způsobem vrství a proplétá.
Napětí a dynamiku Death Magnetic dodatečně stupňuje výrazná a tvrdá, lehce funková basová kytara Roberta Trujilla, která po dlouhé době nebyla na albu Metalliky vytlačena do pozadí.
Pomocí nového producenta Ricka Rubina, který se v posledních letech specializuje na „rehabilitaci“ kapel, tvořených muzikanty středního věku, se Metallice podařilo vystoupit z triviálního modelu popových skladeb, preferovaného Bobem Rockem, a vrátit se k rozsáhlým kompozicím (na desce převažují skladby přesahující délku sedmi minut), jejichž struktura připomíná skladby kapely z dob před dvaceti lety, tzn. postavených na dlouhých intrech, jamech a nevázaných sólech, střídání slok a refrénů, jamech (opět) a outrech.
Rick také zajistil nahrávce adekvátní správně vybroušený, současně však tvrdý a neúprosný sound. Jako jediný nedostatek jeho produkce tak lze uvést snad jen trendové, ne zrovna opodstatněné zkreslování zvuku v některých pasážích.
Cesta do středu vlastního světa
Hudebně novinka vyvolává chvílemi pocit, že kapela převzala některý nápad ze svých prvních pěti alb. Muzikanti ovšem pokaždé dokázali dané motivy rozpracovat odlišným, originálním způsobem, a tak nezavdali důvody pro oblíbené kritické poznámky publicistů o vykrádání sebe sama.
Nechybí ani překvapení, na které si ostatně Metallica vždy potrpěla. Za největší lze označit třetí část skladby The Unforgiven, kterou se zaprvé otevírají pro kapelu netypickému nástroji – piánu, a na něj navazující smyčce, a zadruhé až na svůj název neobsahuje žádné zřetelné odkazy k předchozím dvěma skladbám stejného jména, které se v kariéře kapely vždy pyšnily statusem hitu.
Metallica: The Unforgiven
Velice potěší rozhodnutí zařadit po více než dvaceti letech na svou desku opět instrumentál – i navzdory tomu, že téměř desetiminutová kompozice Suicide and Redemption (i přes poměrné časté proměny nálady, tempa a virtuózní vyhrávky ve vůdčích melodických linkách) poněkud postrádá vášeň a naléhavost mistrovských kousků jako The Call of Ktulu, Orion, To Live is To Die, nebo Pulling Teeth.
Závěrem?
Deváté řadové album sanfranciské čtveřice zdaleka není nejlepší deskou v historii kapely, a už vůbec není deskou dokonalou. Je ale povedená a působivá. A co je nejdůležitější: Metallica na ní hraje metal a zní opět jako Metallica z oněch dávných dnů, kdy dělala hudbu, která se líbí všem jejím fanouškům. Lze tedy snad oprávněně doufat, že albem Death Magnetic kapela odstartovala svou cestu návratu k sobě.
ZLATINA JEŘÁBKOVÁ