Wolf Biermann: Milovat dokážu jen to, co smím svobodně opustit
0 Redakce 1.4.2009Básník a zpěvák Wolf Biermann se narodil roku 1936 v Hamburku. Jako syn německého komunisty zavražděného v Osvětimi emigroval v šestnácti letech do východního Berlína – „zpívat a protestovat“ – v divadle Bertolda Brechta.
Získal si oblibu jako písničkář svými satirickými texty a baladami. Postupně se ale stavěl k režimu kritičtěji, až byl v roce 1976 teatrálně zbaven východoněmeckého občanství a „odejit“ do exilu. Dodnes žije a tvoří v Hamburgu. Neúnavný Wolf Biermann bude hostem 19. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.
Co píšete první – text nebo melodii?
Když píšu verše, tak nejprve tvořím báseň a nemám na hudbu ani pomyšlení. Až když je text hotový, zeptám se ho jako bych byl cizí: „Chtěl byste k sobě i nějakou hudbu?“ A někdy zní odpověď: „Děkuji pěkně, ale mám už v sobě hudby dost.“ A někdy: „Samozřejmě, pane skladateli.“ A některým básním je to jedno, protlučou se světem tak jako tak.
Věřím v boží kolegyně z řeckých časů – v múzy. Stále se ptám – jak je možné, že zrovna mně se stalo, že píšu básně, které jsou mnohem hezčí, hlubší, lepší než já sám? Stane se to tak, že mně múzy občas něco přistrčí, co mi chybí. Kromě toho jsem přišel na něco nového! Kde to vlastně múzy berou, to, co svým oblíbencům našeptávají? Prozradil jsem to v nové básni Oblíbenec Brecht – poetická ekonomie. Múzy to kradou těm či oněm vysoce vzdělaným literátům, životně zkušeným básníkům amatérům, i umělecky zkušeným laikům a našeptávají to potom nám!
Ale múzy Vám to přece jen tak nešpitnou, musíte na tom pracovat.
Jasně, mívám desítky verzí svých básní. Ale i kdybych měl v počítači 100 verzí, pořád to může být slátanina. Hodně práce to je. Ale bez múz se nepodaří.
Říká se, že básníkův domov je jazyk.
Každý blbec, který se chce považovat za literáta, říká: „Můj domov je jazyk.“ To sedí vždycky a neřekne nic. Když mě vyhostili z NDR a ocitl jsem se s jazykem Luthera a Brechta na Západě, byl jsem v zemi, kde se mluvilo německy a já nerozuměl ani slovo.
Jak Vám tenkrát bylo?
Visel jsem ve vzduchu jako oběšenec. První kniha, kterou jsem na Západě vydal, nesla název Pozůstalost 1.
Myslel jste to ironicky?
Byla to patetická sebelítost. Čtenáři měla sdělit: Já, Wolf Biermann, jsem jako básník zemřel. Ale tak za tři, čtyři roky mi svitlo, že jsem měl ohromné štěstí. Konečně jsem vypadl z enderáckého hnoje, a to ve čtyřiceti. Řekl jsem si: To Ti neuškodí, když konečně poznáš, že nejsi jenom Východní Němec a vůbec – nejenom Němec, ale i součást plémě člověka! Existuje jen jedna maličká báseň, na které mohu toto období demonstrovat. Jmenuje se Při přílivu a odehrává se zhruba sto metrů odsud. Díval jsem se na Labe, které přitékalo z Drážďan, a mořský příliv tlačil řeku zpátky do vnitrozemí.
Chtěl jsem jako malé děcko po tomto proudu zpátky domů. Ale řekl jsem si – zůstanu. Zůstanu a můžete mi políbit prdel, vy a celé politbyro, je mi jedno, jestli mě pustíte zpátky, nebo ne.
Bylo Vám 70. Je to pro Vás problém?
Vůbec o tom nevím – možná už jsem mrtvý. Ani pro mne není problém, že to pro mne není problém.
(redakčně kráceno, celé znění rozhovoru naleznete na zde )
ŠÁRKA KRTKOVÁ
Wolf Biermann vystoupí na 19. ročníku mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha 7. – 11. června 2009 v divadle Laterna magika. Rezervace vstupenek na [email protected].