Vypsaná fixa: Příběh je v každé písničce
0 Redakce 13.10.2011Minulý čtvrtek se v digitální podobě objevilo na internetu ke stažení nové album pardubické Vypsané fixy. Tento týden je v prodeji i v podobě CD. Je její šesté studiové, jmenuje se Detaily a na rozdíl od předešlého Klenotu (2009) je kvarteto netočilo v Anglii, ale v českých studiích. Příběh novinky přibližuje zpěvák a kytarista Márdi.
Při letošním vystoupení na festivalu Rock for People jste zahráli skladbu, která na vaší nové desce měla být. Je tam?
Není. Myslíš určitě písničku, která má vlastně dva názvy. Buď se jí říká Benzínka, nebo Bageta, a my přesně nevěděli, který vybereme. Osobně ji mám rád, ale nakonec jsme s kapelou usoudili, že se do konceptu desky nehodí. Většinou se kvůli písničkám dost hádáme, ale v tomhle případě to bylo jasné.
Další odpad?
Dobře nahraného odpadu z našich alb už máme poměrně dost, a tak z něho třeba za rok vydáme nějaké ípíčko.
Ve tvých textech se objevují jména postav, která jsou mnohdy absolutně nečeská. Vymýšlíš je?
Některá vzniknou tak, že je někde zaslechnu, zalíbí se mi a pak je použiju. Většinu jsem si ale vymyslel.
Je ve všech textech na albu příběh?
Je v každé písničce. Mám rád, když mé texty mají alespoň tři roviny – základ a dvě odbočky. To bychom se ale museli bavit konkrétně.
Třeba Bubetka.
Spousta lidí má nějaký talisman, který mu pomáhá zvládnout tlak světa. Hlavní hrdinka téhle písničky žije na sídlišti a svým talismanem se uklidňuje. Je pro ni vlastně jistota. Naštěstí je ve své situaci dost silná.
A o čem je písnička Dohasnul?
Album Detaily spojuje koncept sídliště. Na začátku jsou skladby, jejichž příběh se odehrává ve dne, na konci jsou ty, které se dějí v noci. A Dohasnul je úplně na konci. Když se ve tři ráno člověk prochází po městě, je to úplně něco jiného, než když jím kráčí ve dne. Napadají ho totiž úplně jiné věci, přičemž mnohé bezprostředně souvisí s jeho životem. Člověk si snadno uvědomí svou smrtelnost, to, že na téhle planetě vede jeho život z bodu A do bodu B, a to je všechno. Hudba k téhle skladbě je starší. Vznikla, když jsem viděl nějaký hodně depresivní film. Myslím, že to byl Schindlerův seznam.
Je o tobě známo, že drtivou většinu nápadů na své texty si hledáš sám. Ponoukl tě ale přece jenom někdy někdo jiný?
Jednou za mnou přišel náš bubeník Pítrs a naprosto nečekaně mi řekl, že bych měl složit písničku o dvou holkách. Nikdy předtím nic takového neudělal, takže mě to dost šokovalo. Řekl jsem „OK“ a vznikl text Lujza a Telma.
V porovnání s předešlými pěti alby jste na novince trochu změnili zvuk. Jak moc to bylo řízené?
Šlo nám hlavně o to, aby to všechno drželo pohromadě, aby písničky takzvaně nešmatlaly. Při poslechu Detailů si člověk možná řekne, že nejsou tak syrové, jako byla minulá alba. Když jsme ovšem zvuk desky porovnávali se zvukem demosnímků ze zkušebny, na kterých byly stejné skladby, určitě mezi nimi nastal pozitivní posun. A boostery tam máme pořád.
Spoléhali jste na producenta Dušana Neuwertha?
Děláme s ním proto, že jsme se v minulosti vždycky shodli. Ukazuje nám možnost zvukové cesty, kterou lze využít na naší cestě. Je to věc důvěry. Náš záměr také byl vytvořit ruchy a zvuky města. Vyráběli jsme je ve studiu hraním na cokoliv. Byl tam například vysušovač vzduchu, na který jsem bubnoval paličkami. Našli jsme tam také jakési zetlelé psychochrastítko. Mělo zajímavý zvuk, a tak jsme ho do alba v určitém úseku zapustili.
Venku jste tedy žádné ruchy nenatáčeli?
Žádné. Bavilo nás, že to byla taková ruční výroba.
K tomuto albu jsi psal deník. Jaký s ním máš záměr?
Vznikal od chvíle, kdy jsme na desce začali pracovat. Zpočátku to bylo jen tak, byly to záznamy, které tak trochu reagovaly na skutečné události v našem městě a v mém životě. Hlavní postavou toho deníku je Ymo Mihai, který pracuje v San Piegu a zažívá tam spoustu věcí. Postupně mi to přišlo docela dobré, tak jsem v tom začal rozvíjet i naše písničky. Deník je na našich stránkách na blogu. Chtěl jsem ho dát i do bookletu cédéčka, ale tam se nevešel. Nafotil jsem k němu i průvodní fotky.
Odpovídá podle tebe současná pozice Vypsané fixy na české scéně úsilí a představám kapely?
Myslím, že takhle je to správně. Kapelu jsme zakládali bez jakýchkoliv ambicí, nikdo neuměl na nic hrát a představy do budoucna jsme neměli. Dneska mohu říct, že se nemusíme za nic stydět. Máme za sebou zajímavou cestu a jsem rád, že jsme schopni svou tvorbou oslovit skupinu lidí, kteří něco hledají. Je jich sice méně, než mají kapely, které jsou v kurzu, přízeň našich fanoušků je ale poměrně trvalá. Snažíme se dál rozvíjet odkaz skupin, které jsme měli rádi, tedy Priessnitz, Garáže nebo Mňágy a Žďorp. A snažíme se to dělat, jak nejlépe umíme. Jsem také rád, že v kapele jsou stále v podstatě stejní lidé, přitom jsme si stále vzácní a dokážeme se k sobě chovat jako kámoši. Doufám, že to ještě nějaký čas vydrží.
JAROSLAV ŠPULÁK