Vypsaná fixa: Anglánský finty
0 Redakce 9.9.2009Přišli jsme na jednání a řekli: „Zdar, chtěli bychom natočit desku v Londýně a bude to stát milion.“ Chlapík vyplnil tabulku, vyjel mu předpokládanej prodej a rozloučil se s náma. Tak ji děláme na vlastní pěst.
Vypsaná fixa je zvláštní kult. V předvečer vydání páté řadové desky sedíme v kavárně s textařem a frontmanem Márdim a ohlížíme se za patnácti lety existence kapely. On občas zvážní a zauvažuje, jak dlouho ještě může kapela vydržet na vrcholu. O několik minut později ale zase vesele vzpomíná a s lehkou melancholií vypráví o neopakovatelných punkových začátcích.
Se stejným zaujetím popisuje i poslední zážitky z Londýna, kde Fixa nahrávala aktuální desku Klenot. Ta vychází 9.9. 2009 v 9 hodin ráno: „Samý devítky jsou dobrej fór, už Egypťani v tom jeli. Lidi co rozumněj‘ numerologii říkaj‘, že je to dobrý datum,“ říká Márdi. Jeho zvláštní aura někdy svítí dětinským nadšením, jindy těká a ztrácí se mimo položené otázky, neustále si ale zachovává tajemný a lehce temný nádech outsiderství. Přesně ten, který v textech Vypsané fixy okouzlil celou generaci.
O zvuk nové desky se staral britský zvukař a producent Guy Fixsen, který dříve pracoval s Pixies. To je až neuvěřitelné uzavření kruhu. Jak jste se setkali se zvukařem vašich zásadních vzorů?
S tím přišel Moucha (Jan P. Muchow – jeden z producentů desky). Chtěli jsme zkusit nahrávat v Anglii, abychom získali pro desku ty anglánský finty. Hledali jsme s Dušanem Neuwerthem někoho místního, a Moucha, kterej má v Anglii pár kontaktů z doby, kdy tam pracoval, jednoho dne přišel a řek‘: Tak mám pro vás zvukaře, hádejte kdo to je, Guy Fixsen! Je to vtipný, kdybych takovou scénku viděl ve filmu, zdálo by se mi to až trapný. Ale takový náhody se stávaj‘, když jim jdeš naproti.
Co konkrétně se skrývá pod těma „anglánskýma fintama“?
Hlavně míchání a mastering. Taky bylo perfektně vyladěný studio. Někam přijdeš a prostě to tam dobře hraje. A druhej důvod byl, že už fungujem‘ dlouhou dobu a zkusit točit někde jinde byla výzva. Když jsme se vrátili do Prahy, zdála se nám zpomalená. Londýn děsně vibruje! Jenom jedeš v metru a cejtíš to. Nevýhoda ale byla, že to přišlo dost draho.
Má Londýn něco společného s atmosférou tvých domovských Pardubic?
Atmosféra Londýna mi pomohla napsat asi zatím nejvýstižnější text o Pardubicích. Na konci jedný písně je taková pasáž, která se měla původně vystřihnout. Jednou jsem do ní spatra spustil takovej rap a Dušan říká: to je zajímavý, napiš tam nějakej text. Strašně dobře se mi psalo o Pardubicích právě z takový dálky. Je z toho jedna z mejch nejoblíbenějších částí desky. Napsal jsem o místech, který už neexistujou, o kamarádech, který už jsou třeba po smrti.
Přivezli jste z Anglie zvuk, který jste si přáli?
Jo, určitě. Valilo to výborně. Deska se dokonce líbí i Pítrsovi. Ten zatím zkritizoval všechno, co jsme nahráli. Jeli bychom tam znova, kdybychom dostali možnost. Kdoví jestli budem hrát ještě za pět let, tak bych toho ještě využil.
Už nevydáváte u velké firmy, ale staráte se o vydání sami. Jak jste k tomu dospěli?
Skončila nám smlouva, tak jsme přišli na jednání a řekli jsme: Zdar, chtěli bychom natočit desku v Londýně a bude to stát milion. Oni na to: sorry, to vám nedáme. A bylo to vyřešený. Chlapík vyplnil tabulku, vyjel mu předpokládanej prodej a rozloučil se s náma (smích).
Tak jsme se rozhodli, že to uděláme na vlastní pěst. Kupodivu největší část peněz přinesl Ladis, náž bejvalej manažer. Odedávna vedl merch (pozn.: prodej suvenýrů), dával prachy stranou a nikdo se o to nestaral. Od roku 2003 už říkal, že by to mohlo bejt na novou dodávku, ale nikdo pořád nic neřešil. Nakonec měl naspořeno na velkou část toho nahrávání. Dali jsme do toho všechny rezervy, co jsme měli. Teď se o většinu věcí staráme sami a baví nás to. Každej v kapele umí něco jinýho. Pítrs udělal takovej dokument na YouTube. Jednou to přines‘ a říká: něco vám pustím! Lámali jsme se smíchem. Mejla zas umí dělat grafiku a stránky, Mejn dělá spoty a já píšu blog.
Nová deska bude ke stažení za dobrovolnou cenu, jak s nejistým ziskem případně naložíte?
Pro nás to bude částka, se kterou už jsme nepočítali. Deska stála milion, kdyby stála třetinu, dáme ji úplně zadarmo. Ale kdyby se takhle vybraly třeba dvě třetiny nákladů, mohli bychom zas příště točit v Anglii.
Vybudovali jste si pověst kapely, která neustále koncertuje a jezdí do všech koutů země. Dodnes hrajete často a všude. Zažíváte ještě někdy punkové podmínky?
Vidíš, bývalo sto šedesát koncertů ročně a loni už bylo jen osmdesát, devadesát. Máme hraní rádi a když nehrajeme, tak nám to chybí. Nejhorší období bylo, když Mejn odešel z Pardubic a my si už nemohli jednou týdně zahrát. To je jako když někdo chodí hrát basket, pak jednou nemůže a je nasranej. Tělo to prostě potřebuje.
V Čechách už to nejde, nemůžeme ve velkejch městech hrát častěji než jednou dvakrát za rok. Zkoušíme teď Slovensko. Po příjezdu jsme vždycky rozhodnutý, že už tam nejedem‘. Tam je to punk jak za starejch časů. Proběhne schůzka o tom, že „všetko budě, všeci tam prijdú, ja som ten najlepší manažer na svetě!“, a pak je to samozřejmě úplně jinak (smích)! Pítrs, ten je ale ve svým živlu. Štve ho plná Lucerna a když někde v Prievidzi odtáhneš fotbálky, v rohu postavíš bicí a hraješ čelem k pár týpkům, tak to ho baví.
Vzpomínáš na stejně punkovou fázi v Česku?
Jasně, strašně nás to bavilo. Byl úspěch, když přišlo dvacet lidí, který pařili. Dobrý bylo, že v týhle kapele to nikomu nevadilo, chápali jsme to jako jedinou správnou cestu. Nechtěli jsme chodit po rádiích a prosit, aby nás někdo zahrál. Nejtěžší je přejít z nuly na sto lidí. Pak už se to rozjede.
Ta investice se vrací. Uvědomuješ si, že pro jednu generaci znamená Fixa naprosto zásadní kult? Že veliká část punkovejch kapel šestnáctiletých studentů se hlásí ke vzoru Vypsané fixy?
Fakt? To je asi podobný, jako když my jsme měli nejoblíbenější kapely Prouza a Priessnitz. Teď jsme se dostali na druhou stranu. Je příjemný, že někdo kvůli tobě založí kapelu. Hrajem spolu patnáct let a nedávno jsme si říkali, jak je neuvěřitelný, že jsme to spolu vydrželi.
Nosí vám kapely své desky?
Občas, ale nejsem zavalenej demáčema, to ne. Většinou ty kapely chtěj, aby s námi mohli koncertovat. To je dost složitý. Navíc my, když jsme kdysi hráli s Mňágou, jsme toho po třech koncertech nechali. Řekli jsme si: radši dvacet našich, než plnej klub lidí, který sereš a nezajímáš. Myslím, že je fakt lepší si to projít sám, počkat si a najít si vlastní lidi.
Křest desky Klenot:
23. a 24. září 2009, Lucerna Music Bar, Praha
JAKUB ANDĚL
(než jsme dopili pivo, zapomněl jsem – naštěstí – vypnout diktafon)
Márdi: To je dobrej flek, tahle kavárna.
JA: Fajn místo, občas se tu konaj takový ujetý večírky amatérský poezie…
Márdi: Jo? To je dobrý, když jsem chodil do Ústí na vejšku, konaly se tam večery poezie někde u vodopádů. Bylo to dost zajímavý. Chodil tam i Baumaxa, o rok vejš. Hrozně mě překvapilo, že je to on. V Ústí mu všichni říkali Lubina, hrál v takový intelektuální kapele na basu. Pak se najednou vynořil Xavier Baumaxa a koukám: ty vole, to je Lubina!
JA: Nemáš oproti začátkům pocit, že vlastně chodíš do práce jménem Fixa?
Márdi: To ne. I když dneska je všechno úplně jinak. Na začátku to byla hlavně pařba. Projekt, na kterej by nikdo nevsadil, nakonec zabral. Vlastně jsme ho s Pítrsem založili proto, abychom pořád tolik nekalili. Mám kapelu hrozně rád. Třeba teď v létě měl Pítrs zlomenou ruku. Měli jsme dobrou náhradu, ale nejlepší moment byl, když se Pítrs vrátil. Najednou na sebe čumíme a je to tam zpátky! Třicet procent navíc!
JA: Nikdy jste nehráli bez někoho ze setavy?
Márdi: Ale jo, jednou měl Mejn zlomenou ruku a Mejla nemoh‘, takže jsme zbyli s Pítrsem dva. Kouřili jsme před zkušebnou a kolem šel Hlaváček, týpek z Pardubic. Říkáme mu, že asi budem hrát ve dvou, a on, že pojede s námi. Zapojil jsem španělku do basovýho komba, aby měla pořádnej spodek, a Hlaváček si pujčil moji kytaru. Vzal si slajd, a celou dobu na tom koncertě slajdoval, jak totální mimozemšťan. Hrál v kapele Rozmazaný děti a je to fakt blázen, ale zahráli jsme tehdy úplně super set. Hlaváček si v půlce svlík‘ tričko – on má po celým těle kérky – chodil tam a všem je ukazoval. Pak říká, sorry kluci, takle dobrej koncert jsem nezažil deset let, musel jsem si to triko svlíknout.
JA: A umíte vlastně hrát potichu?
Márdi: Jasně a baví nás to. Hráli jsme už i unplugged. Na nový desce je taky jedna křehká intimní píseň. Jeden můj kamarád říká, že španělka rozněžní i metalistu. A je to fakt.