ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 15017 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Vlasta Redl: Žiju s vědomím nebezpečí, že to přeženu a lidi mě začnou kamenovat

0 Redakce 25.11.2011

Písničkář Vlasta Redl vydává nové album. Je živé, jmenuje se Koncert, který se nekonal a jde o pospojované záznamy z několika vystoupení na různých místech. Redlovými spoluhráči na něm jsou Marcel Buntaj (beatbox, bicí), Marcel Gabriel (bicí), Martin Gašpar (baskytara), Matěj Morávek (kytara), Borek Nedorost (klávesy), Petr Vavřík (baskytara) a Michal Žáček (saxofony).

Ze které doby jsou nejstarší písničky na albu?
Například Město měst jsem napsal už na vojně. Bylo to s trochu jiným textem, ale základ vznikl tam. Tím pádem má nejstarší skladba dobrých třicet let.

Podle čeho jste písně vybíral?
Nebyl to jen můj výběr, mluvit do toho mohli všichni v kapele. Řekl jsem svým spoluhráčům, ať mi každý napíše deset patnáct věcí, které by rád hrál. Takhle jsem skladby na desky vybíral koneckonců pokaždé. Napsali je a na základě té ankety jsme se shodli na výběru.

Je nějaká skladba, kterou jste preferoval vy sám?

Rafajův zákon. Řekl jsem, že ho chci hrát určitě, protože v něm je tzv. tečkovaný rytmus. To je takový houpavý jazzový postup, který pro interpretaci vyžaduje dobré hudebníky. Věděl jsem, že mám kolem sebe muzikanty s výjimečným hudebním nadáním, a tak jsem toho chtěl pro desku využít.

Proto je tak jazzová?
Trochu jsme si k tomu odskočili. Jazz jsem v jednom svém životním období hodně poslouchal. Tehdy se tomu říkalo fusion, byla to éra jazz rocku a na špičce byli Chick Corea, Al DiMeola, Jan Hammer, Mahavishnu Orchestra, John McLaughlin, kterému jsme vždycky říkali „Laflin“, protože jsme nevěděli, jak se to čte. Mahavishnu je jeho přezdívka, tak mu říkají Indové. Anebo skupina Shakti. Tu jsme poslouchali s Petrem Vavříkem už na vojně, podle mě je to absolutní vrchol. Nedávno jsme si ji po třiceti letech pustili znovu a konstatovali jsme, že za posledních třicet let nikdo neudělal nic, čím by Shakti překonal. Myslím tím v instrumentální náročnosti. Vyskytli se sice Malmsteen, Vai nebo Satriani, ale neobjevila se takhle úžasná kapela.

Co vás ještě oslovovalo?
Poslouchal jsem různou muziku. Byla mezi tím spousta braku, ale i dobré věci, zejména v období art rocku nebo hard rocku. Když bigbít v šedesátých a sedmdesátých letech vznikal, byl plný nových věcí. Bylo to skvělé období. Posledních dvacet let hodně poslouchám i klasiku. Také ji studuju a strašně mě to baví. V architektuře těch skladeb je zachováno více konstrukčních prvků.

Můžete být konkrétní?
V dnešní době nemusí mít zpěvák hlas. Vezme si mikrofon a je slyšet. Jejich předchůdci ale museli „uzpívat“ i velké sály, protože jinak by nedostali angažmá. A pokud chtěl někdo zpívat jazz, musel přeřvat jazzový orchestr. Tenkrát nebyla ozvučovací technika, hlas nebylo možné zesílit. Nešlo v něm tedy jenom o barvu, šlo i o fond. Dnes už to není tak podstatné.

Existuje hudební směr, kterého jste se dosud jako posluchač nebo muzikant nedotkl a on vás přesto láká?
Skoro to vypadá, jako byste se mě ptal, co jsem ještě nezprznil…

Tak jsem to rozhodně nemyslel…
Jsou určité směry, které mě lákají. Když ale zrovna takříkajíc frčí, mám tendenci se jim vyhnout. Víte, co mi vadí na Praze?

Netuším.

Když se ve světě v hudbě něco šustne, v Praze se z toho hned udělá módní vlna. Tak to bylo v éře jazz rocku, v éře reggae a v poslední době třeba v éře keltské hudby nebo world music. To jde pak mimo mě. Nemám odpor ke stádnosti, rád třeba chodím na fotbal a nevadí mi být na pódiu před spoustou lidí nebo se procházet v nákupních centrech. Vadí mi ale, že v hudbě se v určitých dobách všichni chytají módních vln. Chybí mi v tom svoboda. Nechci dělat world music, ethno, ani keltskou hudbu, i když bych to zřejmě zvládl. Možná by mě ale bavilo vytvořit jakýsi falešný folklór. Vymyslet nějaký region, jeho dialekt a jít s tím ven. Byl by to velký humor.

V minulosti jste přišel s Tramtárií. Tohle je podobné, ne?
Máte pravdu. Zřejmě mě neustále pronásleduje snaha vymezit se, a to i územně. Možná jsem ale jen pronásledován touhou po nějaké opravdové legraci a celý život jsem před ní na útěku. Mám veselý život, ale současně žiju s vědomím nebezpečí, že to někdy přeženu a lidi mě začnou kamenovat.

To se ale zatím nestalo.
Jsem hrozně šťastný, že jsem se dožil tak vysokého věku, aniž by mě lidi ušlapali, roztrhali nebo umlátili. Nikdy jsem si nechtěl dělat legraci z někoho jiného. Vždycky jsem si chtěl utahovat jenom sám ze sebe. Na téhle branži je zábavné, že jdeme večer na pódium a diváci nám tam můžou klidně dát i přes hubu. Kdybychom jim dali příliš mnoho svobody, možná by si ji vzali. Je to náročná branže.

Jaroslav Špulák