ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 8834 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Tomáš Klus: Pokud chci zpívat o nějakých problémech, musím je prožít

0 Redakce 2.4.2010

Je jedním z největších talentů české písničkářské scény. Třiadvacetiletý zpěvák Tomáš Klus, rodák z Třince, má na svém kontě dvě studiová alba (Cesta do záhu(d)by a Hlavní uzávěr splínu), schopnost poutat pozornost písněmi i názory a také odhodlání zlepšovat se. Momentálně je na koncertním turné, které se vyznačuje povětšinou plnými sály a večery přinášejícími prosluněnou bezprostřední atmosféru.

Napsal jste někdy písničku inspirovanou knihou, filmem nebo třeba divadelní hrou?

Ano, a dokonce je to velmi aktuální. Nedávno jsem napsal skladbu, která se jmenuje Racek. Vznikla s ohledem na to, že jsme na DAMU, kde studuju, odzkoušeli a odpremiérovali stejnojmennou Čechovovu hru. Hraju v ní Trigorina a strašně mě fascinuje jeho příběh a vztah s Ninou Zarečnou. Může mít  tisíc výkladů. Já si vzal jeden a napsal jsem písničku.

Druhý případ podobné písně je dva roky starý. Když se točil film Anglické jahody, oslovili mě, abych pro něj napsal tři skladby. Dvě jsem měl hotové, ale písnička Malčik vznikla až po přečtení scénáře.  

Podle čeho poznáte, že vaše je nová písnička hotová?

Konkrétně to vlastně nepoznám. Většinou jen cítím, že ze mě už k danému tématu nic nevypadne, a tak práci utnu. Neřeknu si, že mám hotovo. Spíš jsem vyčerpán a nevím, co víc říct.

Doděláváte své  písně?

Hrozně dlouho jsem to nedělal, ale v poslední době jsem se u toho přistihl. Některé písničky upravuju. Ne že bych si říkal, že se lidem nelíbí nebo na koncertech nefungují. Spíš se úpravou více postavím za myšlenku, která v písničce je. Snažím se dosáhnout toho, aby myšlenka, jež byla prvotní pobídkou k napsání skladby, byla opečovávána a všechno jí sloužilo na úkor slovních hříček a legrácek.  

Je na vašich dvou deskách skladba, kterou byste dnes už nevydal?

Není, protože každá písnička dokumentuje, jaký jsem v době jejího vzniku byl. Tak byla i zaznamenána. Kdybych si dnes myslel, že by nějaká na desce neměla být, popřel bych sám sebe. V každém období se snažím být k písničkám poctivý. Jak čas plyne, myslím, že jsem čím dál tím poctivější.  

Ve kterých svých písních jste z dnešního pohledu naivní?

Tak v polovině, hlavně v těch z první desky. Myslím si ale, že je to dobře. Když jsem je psal, bylo mi sedmnáct a všechno jsem viděl vesele. I nešťastnou lásku. Říkal jsem si, že je dobře, že mě něco takového potkalo, protože člověk přece musí trošku trpět. Snažím se ale vykličkovat ze zajetých kolejí, které jsem si vytlačil. Osekávám kudrlinky a upřednostňuju myšlenku. Když jsem pouštěl některým lidem novou písničku Racek, řekli mi, že je to krok zpátky. Jasně, melodicky v ní žádný velký nápad není, ale já cítím, že je upřímná a otevřená.  

V čem to cítíte?

Když ji zpívám, tak mě to bolí. Když jsem ji psal, promítal jsem do ní nejprve Čechovův příběh. Pak jsem se v ní ale našel tak, až mě to až vyděsilo. Nakonec jsem dospěl k radosti z toho vyděšení, protože jsem si řekl, že tohle je pravé písničkářství. Pokud chci zpívat o nějakých problémech, musím je prožít. Dotknout se duše.
Hrajete tu písničku už na svých koncertech?

Na mé druhé desce je písnička Markétce. Mám strach ji hrát, protože je to pro mě bodlinka, která vždycky píchne a zabolí. Je velmi tíživá a já ještě neumím s dramaturgií koncertu pracovat tak, jak bych si přál. Převládá u mě pocit, že na můj koncert pro nadměrnou intimitu nepatří. S Rackem je to podobné.

Přeju si, aby další deska, kterou v průběhu let natočím, byla natolik jiná, že se oddělí  a já na turné budu hrát jen intimní písničky. Neumím si představit, že bych Racka zařadil do nynějšího koncertního repertoáru. V kontrastu s jinými mými písněmi bych to nebyl já.  

Přemýšlel jste o tom, proč se lidem vaše písničky líbí?

Doufám, že je to tím, že jsou uvěřitelné. Bytostně nenávidím jakýkoliv kalkul s lidskou povahou a jsem přesvědčen, že to lidé vycítí. Nedělá mi problém si ze sebe udělat legraci, stejně jako mi nedělá problém přiznat, že je něco špatně. Ve světě nadměrných stylizací řady jiných současných interpretů je to snad pozitivní úkaz. Věřím, že jsem pro své fanoušky ten, kdo odjel s kytarou z Třince do Prahy a do sálu vstoupil tak, jako do něho vstoupili oni.  

Jak chápete termín  „písničkář“?

Označení písničkář je z mého pohledu obrovská pocta. Je pro mě úzce spjato s osudem člověka, který šel proti režimu a byl bojovníkem. Z tohoto pohledu písničkář být nemohu, protože jsem žádný boj neabsolvoval. Písničkář pro mě není jen člověk, který píše písně a interpretuje je. Je to také ztělesněný názor. Já zatím nejsem písničkář, protože se teprve učím mít názor, být o něm přesvědčen a stát si za ním. Jsem tedy spíše interpretem vlastních písní. Pohybuji se ve fázi, kdy cítím, co bych chtěl říct, věřím tomu, ale nejsem schopen to plně obhájit.  

Kdo je typickým českým písničkářem?

Musím opět říct jména, která neustále opakuju. Karel Kryl, Jarek Nohavica, Vlasta Redl nebo Vladimír Merta. To jsou svébytné bytosti, které lidem dají písně a je pak na těch lidech, jak s nimi lidé naloží a přeberou si je.

Mrzí mě ale, že spousta písničkářů, a týká se to i těch, které jsem jmenoval, rezignovala na svou pozici v momentě, kdy pár let po revoluci jejich boom polevil. Začali hrát pro úzkou skupinku lidí a s ostatními se vzájemně přestali potřebovat. Přitom mají pořád co říct. Bylo by skvělé, kdyby se to vrátilo. Myslím si totiž, že hlad po nich stále je.  

Je ústup českých písničkářů do ústraní dán jen změnou politických poměrů po roce 1989?

Nejenom tím. Lidé celkově zlenivěli. Vidím to i v divadle. Teď se u nás dělá divadlo hlavně pro radost, ne pro poučení. Ale ač je to klišé, divadlo by mělo být zrcadlem a mělo by vychovávat. Stejně tak písničkáři. Každý písničkář zraje jako víno. Toho by se mělo využít, protože silná generace písničkářů dozrála do věku „mudrců“. Teď by měla promlouvat.  

Jsou tu dnes vůbec témata pro písničkáře?

Samozřejmě. Je demokracie, tudíž můžeme říkat, co chceme. Neděláme to ale. Řekneme si to u piva nebo džusu, ale tím to končí. Diskuze je jen půlhodinovou záležitostí u večerních zpráv. Témat je strašná spousta, stačí jen mít otevřené oči.

JAROSLAV ŠPULÁK

 

Koncertní Tkanička 2010

7. 4. Praha – Švandovo divadlo (předání "Zlaté desky" za prodej alba)
 
8. 4. Bruntál – Městské divadlo
 
9. 4. Hořovice – Klub Labe  
 
14. 4. Opava – Kino Mír  
 
15. 4. Světlá nad Sázavou – Společenský dům
 
16. 4. Velké Meziříčí – Jupiter klub
 
21. 4. Bílina – Městské divadlo
 
23. 4. Děčín – Klub Garage
 
7. 5. AŠ – Klubíčko  
 
9. 5. Praha – Švandovo divadlo  
 
18. 5. Tábor – Divadlo Oskara Nedbala  
 
21. 5. Hrušovany nad Jevišovkou – Bourák club
 
9. 6. Louny – Vrchlického divadlo