ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 27100 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

The Wavemen: Nezbytná lenost básníka

0 Redakce 10.5.2009

Troufám si tvrdit, že The Wavemen budou budit velmi rozmanité reakce. Výrazná osobnost amerického zpěváka a básníka Luciena Zella vyloženě provokuje k utvoření názoru. Mohou vás okouzlit rockovými baladami a folkovým písničkářstvím, nebo strhnout hymnickými melodiemi. Budou se o vás ucházet oduševnělou poezií a silným hlasem. Možná ale budete totéž interpretovat jako naivně patetickou svobodomyslnost. Zvláštní kouzlo této kapely je každopádně nutné okusit naživo.

Tváří v tvář dvěma zcela odlišným pólům kapely se mi odkrývá část tajemství osobité tvorby The Wavemen. Lucien vzletně hovoří o svém projektu a v jeho slovech se odpověď na položenou otázku mnohdy ztrácí jako příběh v lyrické básni. Naproti němu hudební mozek kapely, kytarista a producent Honza Horáček, frontmana věcně a výstižně doplňuje.

Wavemen je velmi těžko zařaditelná kapela. Je založená na Lucienově poezii, má blízko k rocku a folku a její předností jsou velmi silné melodické písně. Našli byste dvě nebo tři slova, kterými by se dala kapela popsat?

Honza Horáček: V zásadě vycházíme z kytarové rockové hudby. Každý je ale ovlivněn trochu jinými hudebními kořeny a my je všechny promícháváme.
Lucien Zell: Začal bych tou poezií. Na ní The Wavemen stojí. Próza je jako utržená květina, je krásná, ale brzy uschne. Poezie je spíš jako semínko, jednoho dne vyroste, má v sobě nesmírné tajemství. Naše hudba je hodně o poezii a o překračování hranic. Folkové tradice, jazzové tradice, z toho všeho jako bychom tkali koberec. Lidé pak naše semínko nechají klíčit v srdci a každému vyroste něco jiného.

Ty jsi, Luciene, dříve vedl kapelu s názvem The Wavemen i v jiném složení, je tento projekt vázán na Prahu, nebo existovala i v jiných částech světa?

L: Kdysi jsem kráčel Stockholmem ve velice chmurné náladě, poslouchal Doors a plakal. Při cestování po Evropě mi právě tehdy došlo, jak dalekou cestu mám před sebou, než dosáhnu nějakého cíle, jako se to povedlo právě Jimu Morrisonovi. Třeba založit kapelu, která bude mít sílu něco sdělit. Prošel jsem Evropu, Blízký Východ, Rusko a nakonec jsem se usadil v Praze. První vlna Wavemen proběhla v roce 2003, ale rozbila se o pobřeží a pohltil ji oceán. Tohle je druhá, lepší a silnější vlna.

 

Jak se z tvého pohledu, Honzo, dala dohromady současná sestava?

H: Lucien přišel ke mně do studia a chtěl dotočit rozpracované písně. Když jsem je slyšel, zaujala mě hudba i texty, a navíc mě zaujalo, že skupina s tak zajímavou tvorbou byla hudebně dost v rozkladu. Po nějakém čase jsem se k sestavě přidal a s Lucienem jsme ji postupně upravili tak, aby hudebně šlapala.

Výrazným prvkem jsou Lucienovy texty. Jsou ale v angličtině. Dokáží lidé ocenit jejich kvalitu?

L: Jednou jsem seděl v kavárně, kde visela fotografie básníka Rimbauda. Nikdy jsem jeho poezii nečetl, ale věděl jsem, že je skvělá. Už kolem té fotografie byla jakási aura pravdivosti, která mě hypnotizovala. Myslím, že dobrá poezie, když se rozletí do světa, má tuhle auru bez ohledu na jazyk. Abych byl upřímný, musím ale přiznat, že jsme místní vody ještě dostatečně nevyzkoušeli. Ještě jsme nehráli pro dost lidí, ale věřím v úspěch.

Luciene, ty jsi hodně cestoval, učil ses na různých místech lokální jazyky?

L: Každý má své limity. Musím se přiznat, že nemám vlohy pro učení jazyků. Každý ale může nedostatky obrátit ve svůj prospěch. Já jsem se například narodil jen s jednou rukou. Člověka ale takové věci pohánějí kupředu. Když s někým nesdílíte jazyk, je to maska, kterou nemůžete sejmout, zároveň je to ale i maska, kterou nemůžete nasadit. Smířil jsem se proto se svou neschopností učit se cizí jazyky. Stejně jako jsem se smířil i se svou leností. T.S. Elliot kdysi řekl, že básník musí oplývat jistou „nezbytnou leností“.

Je na světě místo, kde jsi nebyl a chtěl bys ho v budoucnu vidět?

L: Takových míst je řada. Převedl bych tu otázku na jinou, která je mi často pokládána, zda se mi stýská po domově. Odpovídám, že se mi nestýská po minulosti, ale po budoucnosti. Po domovech, které jsem ještě neměl. Nejde mi o konkrétní místa, ale spíš o stav nebo pocit, který jsem ještě nezažil.

Dočetl jsem se, že máš děti. Jak se ti daří je vídat při tomto stylu života?

L: Ano mám tři malé děti. Ale neberu je tak docela jako své děti, spíš jako součást života, který žijeme všichni společně. Má dcera je pro mě totéž jako má sestra. Děti jsou jako sourozenci, nechci jim být autoritou, nesnáším autority. Čas, který bych s nimi mohl trávit, je bohužel jednou z obětí, které jsem musel přinést, když jsem se rozhodl nežít standardní život. Je zvláštní, kolik lidí by takový život chtělo žít. Neustále potkávám ve světě nešťastné lidi, kteří dělají věci, jež nenávidí. Ale když jim nabízím, aby vyrazili na cestu se mnou, nabízím jim, že za ně i zaplatím, nikdo to neudělá. Každý životní styl zkrátka vyžaduje bolestivé oběti. Nejsem silnější než ostatní, jen jsem asi dostatečně šílený.

Máte rozpracované album. Vydat je ale v dnešní době ve větším objemu není jednoduché. Jaké s ním máte plány?

H: Pravda je, že doba se změnila. Dřív se album natočilo, a potom se jelo turné na jeho podporu. Dnes je to naopak. Otázka je, jestli má tedy vůbec smysl vydávat desky. My si myslíme, že ano. Chceme zaznamenat naše písničky v určité fázi, aby se neztratily v moři dat. Ačkoliv se to může zdát staromódní, chceme klasické album s jasnou koncepcí, které bude mít smysl od začátku do konce. Vydávat album v Česku u nějaké společnosti je nesmysl, nejspíš je dáme i ke stažení, především jím ale podpoříme naše koncerty, které jsou zatím v pozadí.

V realizaci alba vám může pomoci i úspěch v soutěži RGM Live Space, kde jste postoupili do finálové pětadvacítky. Co pro vás jako pro zkušené muzikanty znamená taková soutěž začínajících kapel?

H: Tahle soutěž nám byla od počátku sympatická, protože po zaslání nahrávek už jde výhradně o živé hraní. To je pro nás lákavé. Na druhou stranu řeším, jak se dá hudba vůbec poměřovat v soutěži. Dnes je každopádně dost těžké prosadit kapelu na úroveň, kdy se o ní píše a ví. Náš sen je hrát, a k tomu je potřebná určitá publicita. V tom by nám soutěž mohla pomoct.

JAKUB ANDĚL


13. května 2009 – Praha, Palác Akropolis (RGM Live Space)
17. června 2009 – Praha, Klub Kaštan