Sepultura: Země bezpráví
0 Redakce 28.1.2009„A-Lex znamená v ruštině cosi jako protizákonný,“ vysvětlujе narážku v titulu nového alba Sepultury kytarista Andreas Kisser. „Je to nádherná slovní hříčka se jménem hlavního hrdiny románu Mechanický pomeranč – a to v naprosto typickém duchu Burgesse. Nám tato dvojsmyslnost pomohla vyzdvihnout základní myšlenku celého alba, spočívající v ideji o svobodné vůli člověka a odpovědnosti, kterou se musíme naučit nést za své činy.“
Země krásných žen, samby a nekonečných pláží dlouho skrývala před světem svou odvrácenou tvář. Konec diktatury a nástup nového demokratického režimu vynesly svého času nevyhnutelně na povrch maskované bezpráví, korupce a zmatek. K dlouhým řadám umělců, u kterých počáteční euforii vystřídaly pocity zatrpklosti a zklamání, se v první polovině osmdesátých let připojila také skupina čtyř teenagerů, kteří se měli zanedlouho zasloužit o „popularizaci“ temných stránek života ve své vlasti. Po pětadvaceti letech na hudební scéně má Sepultura v merku stále stejné politické a sociální problémy – jen objektem přestal být pouze onen zdánlivý ráj idealistických dobrodruhů. Kapela postupně rozšiřovala své obrzory a současně s tím se průběžně rozrůstala i paleta výrazových prostředků a uměleckých forem v jejím modu operandi. A na posledních dvou deskách Dante XXI a čerstvě vycházející A-Lex se osvědčila v práci s velkými literárními předlohami, resp. Danteho Božskou komedií a Burgessově románu Mechanický pomeranč. Na tyto novější zkušenosti bylo namířeno i povídání s Andreasem Kisserem, z kterého se od odchodu druhého z bratrů a spoluzakladatelů Sepultury, bubeníka Igora Cavalery před dvěma roky stal plnoprávný leader skupiny.
Na rockové scéně se práce s koncepčními deskami dlouho jevila jako doména progresivních kapel. V posledních letech na příbězích stále častěji svá alba stavějí také blackmetalové skupiny. Nikdy však tato forma nebyla běžná v thrash metalu. Dá se tedy říct, že Sepultura na svých posledních dvou deskách jde vstříc zcela novým výzvám.
Rozhodně. Hledali jsme další výzvu, protože jsme chtěli vynést hudbu Sepultury na novou úroveň. Vždy jsme byly kapela, která ráda jde vstříc výzvám – nahrávali jsme s indiánskými kmeny, pracovali jsme i v Brazílii, i v zahraničí, najímáme si velkolepé producenty jako jsou Ross Robinson či Andy Wallace… A pokaždé hledáme nové podněty: něco nového, s čím bychom mohli pracovat. Pravda je, že témata, která řešíme na našich deskách se dost opakují: situace v Brazílii, politika, náboženství…reagujeme na to, co se odehrává ve světě… Po tolika letech na scéně ti nezbývá nic jiného, než se začít pídit po způsob, jak se posunout dál, jak určitou problematiku uchopit z jiného úhlu pohledu – prostě vše oživit a učinit zajímavější jak pro nás, tak i pro posluchače… Každá kapela pracuje s určitým konceptem a každé album obsahuje v sobě koncept – i když nesleduje žádný příběh. Deathmetalové a blackmetalové skupiny pracují s konceptem zla. Nemůžeš očekávat, že se na jejich deskách bude zpívat o kytičkách a o míru. (smích) Bosa nova je o lásce, o ženách, o tancích… A thrash je hodně zaměřený na politiku a na sociální problémy společnosti. Bez konceptu vlastně nemáš z čeho vycházet. Proto každý styl je postaven na určité ideji. Když vše tedy shrnu, tím, že jsme na svých posledních dvou deskách zvolili pracovat s určitými literárními díly, jsme jen přidali novou příchuť konceptu, s kterým vždy operujeme.
Čím vás zaujala zrovna díla jako Božská komedie Danta Aligieriho a Mechanický pomeranč Anthonyho Burgesse?
Těch důvodů je spousta, proto zkusím naše rozhodnutí pracovat s těmito dvěma předlohami prezentovat v obecnější rovině.
Jsme úspěšní muzikanti, cestujeme po celém světě a setkáváme se s odlišnými kulturami. Se zájmem zkoumáme, jak fungují politické systémy a náboženství v různých kulturách – jak jejich tradice a minulost ovlivňují přístup k určitým idejím ve společnosti. A vždy nám přišlo úžasné, jak dokážeme svou hudbou a svými texty oslovit zcela odlišné typy lidí, žijící navíc ve zcela odlišných podmínkách. Asi je to normální – obýváme koneckonců stejnou planetu, takže se nás nezbytně týká spousta společných problémů. Všichni jsme také jen lidmi – se svými špatnými i dobrými vlastnostmi. Nicméně časem jsme zcela vědomě začali hledat témata, která jsou aktuální všude. A přišlo nám, že tato dvě díla obsahují právě takovou problematiku: vyzdvihují skutečnost, kolik nesmyslných věcí se děje ve světě a jak pokrytecká je celá naše společnost.
Přiznám se, že pro mě bylo mnohem snadnější oblíbit si album A-Lex, nežli Dante XXI. Přijde mi emotivnější a bezprostřednější. Nevím, čím si to mám vysvětlit. Možná jsou důvody čistě praktické: už jste měli za sebou zkušenost s koncepčním albem, takže jste na jedné straně věděli, čeho se vyvarovat, a na druhé jste k práci přistupovali s větším sebevědomím, což dodalo desce větší rozmach.
Uvažuješ samozřejmě zcela logicky. Nepochybně jsme se z práce na Dante XXI poučili. Osobně bych ale fakt, že ti A-Lex přijde přístupnější připisoval spíše samotné povaze obou děl, s kterými jsme pracovali. Jde o to, k čemu tě vůbec zvolená předloha vede a co ti umožňuje.
Božská komedie je úžasná v tom, jak je komplexní a dá se interpretovat v různých rovinách. Ovšem čte se docela těžko. Je v ní spousta situací a scén, které člověk stěží pochopí bez toho, aby si prostudoval další dobové materiály. Jsou v ní odkazy k antické i k středověké historii, a pokud neodhalíš, na co vlastně Dante naráží, unikne ti hodně ze smyslu tohoto díla. Pravda je, že jsme jen na základě předlohy Božské komedie mohli udělat dvacet odlišných alb.
Mechanický pomeranč se čte mnohem snadněji – vlastně ho ani nechceš pustit z ruky, dokud ho nedočteš. (smích) Je to moderní dílo – tím pádem je pro člověka dnešní doby srozumitelnější. Ty jsi jen potvrdila má očekávání: byl jsem přesvědčen o tom, že si fanoušci k našemu novému albu vytvoří mnohem snadněji vztah – už protože většina z nich, předpokládám, zná film, který Stanley Kubrick podle této předlohy natočil – byl přece jen svého času hodně populární.
Vy jste ovšem vycházeli spíše z originální Burgessovy předlohy.
Ano, protože ve filmu se některé z aspektů románu ztrácí. Mechanický pomeranč je kniha, která má v sobě spoustu vrstev. Pojednává se v ní úplně o všem: o drogách, o násilí, o pokrytectví, o náboženství, o politice, o vztazích v rodině a s přáteli, o svobodné vůli… A Burgessovi se podařilo zachytit velice originálně a efektně souhru faktorů, určujících běh života v naši společnosti. Burgess je prostě autor s obrovskou představivostí, který umí věci podat hodně nápaditě. Bohužel ve filmu mnoho z aspektů jeho příběhu bylo přehlušeno expresivním ztvárňováním brutálních scén. Mechanický pomeranč přitom zdaleka není studií forem projevů násilí. Ano, skutečně vyzdvihuje absurditu toho, jak se lidé navzájem zabíjejí. Jenže Burgess toto téma řeší spíše v psychologické rovině… Ačkoliv se nám tedy Kubrickův film vždy velice líbil, přišlo nám smysluplnější zachytit spíše emoce, které v nás vyvolává román v celé jeho komplexnosti. Je to mnohem podnětnější dílo. Navíc všechna jeho témata, jsou typická také pro tvorbu Sepultury. Takže pro nás bylo hodně inspirativní zaměřit se na námět tohoto románu. Ze strany se takový krok může zdát omezující, ale nám ve skutečnosti otevřel nové obzory a donutil nás hledat nové pracovní postupy. Nemluvě o tom, že zrovna v tomto románu hraje hudba velmi důležitou roli – konkrétně hudba Ludvika van Beethovena, která má mimořádný vliv na hlavní postavu – je pro něho jako droga – takže jsme se museli vypořádat s tím, jak zakomponovat úryvky z jeho kompozic, a především z jeho Deváté symfonie na album, vyzkoušeli jsme spolupráci s orchestrem… Pak bylo pro nás také zajímavé do svých textů zahrnout slovíčka, která Anthony Burgess vymyslel – mám na mysli to, jak prokombinoval angličtinu s ruštinou, aby vytvořil nový slang mládeže. Je vskutku úchvatné, jak melodicky tato slova zní! Věděli jsme prostě od začátku, že nás tento projekt totálně pohltí – množstvím výzev, které před nás kladl.
Také jste evidentně pracovali s obrovským zanícením. Dočetla jsem se, že hudba k novému albu „A-lex“ vznikla v rámci pouhých dvou měsíců.
Cítili jsme obrovskou motivaci. Znali jsme velice dobře námět. Každý v kapele viděl už mnohokrát Kubrickův film. K tomu jsme si dali za úkol přečíst si také Burgessův román a hudbu jsme skládali pod vlivem svých bezprostředních dojmů z této knihy, v které každý našel mnoho ze svých vlastních pocitů. Musím říct, že tento styl a rytmus práce se skutečně osvědčily. Hodně intenzivně jsme vše prožívali. A šli jsme všichni stejným směrem.
Film jakožto druh umění, jak jsi již naznačil, zpravidla neposkytuje prostor k odhalení a rozpracování tolika aspektů, kolik může do sebe zahrnout literární dílo. Vy jste ovšem vycházeli spíše z literární předlohy Mechanický pomeranč i z dalšího důvodu – Kubrick ve svém filmu vynechal poslední kapitolu z románu. Obě díla tak vedou k docela odlišným závěrům.
Film byl natočen podle první americké edice Burgessovy knihy, a té chyběla poslední kapitola. Takže pro nás bylo jasné, že skutečnou pointu prezentuje jedině román. Máš tedy pravdu, i proto jsme se rozhodli stvořit své album podle knihy, nikoliv podle snímku Kubricka. Nesmíme zapomínat, že je to také důvod, proč se ani samotnému Burgessovi film nelíbil.
Pořád jsme se ale nedostali k odlišným závěrům, které plynou z románu a z filmu Mechanický pomeranč. V románu je konec „šťastný“: hlavní hrdina po všech peripetiích – po trestu, který si za své činy odpyká v nápravném zařízení, po tzv. „léčbě“, která ho zbavuje schopnosti svobodné volby – si své hodnoty přece jen srovná a rozhodne se pro spořádaný život. Ve filmu se z něho – z člověka, který se vzdal práva svobodné volby proto, aby si zkrátil svůj mnohaletý pobyt ve vězení – stává loutka v rukou politických manipulátorů – a to mi přijde jako neméně aktuální téma. Tento závěr se právě lidem z amerického nakladatelství zdál svého času mnohem přesvědčivější.
Jenže, co není ve filmu dost dobře zpracováno, je skutečnost, že my sami dovolujeme, aby s námi bylo manipulováno.
Pořád zvedáme oči k nebi a chceme odpovědi, zapomínáme přitom na dvě dost zásadní věci: zaprvé, že všechny odpovědi jsou ukryté v nás, a zadruhé, že celý koncept, v kterém žijeme, stvořilo lidstvo samo. Proto lidé musí být nuceni k tomu, aby si neustále kladli sami otázky, musí být konfrontování se svým vlastním vědomím a svědomím. Jenže to jde těžko. Lidé jsou neznalí, nezajímají se, nesnaží se. Ani se nepokouší pochopit své vlastní pocity. Nezkoumají, čím jsou vyvolány. Chovají se nepřirozeně, neumí být sami sebou. Necítí svou spojitost s přírodou. Věří konceptu, který tato civilizace stvořila a je velmi těžké pro ně se od něj odpoutat. Bojí se, proto je pro ně jednodušší dovolit, aby se s nimi manipulovalo. Vždy to tak bylo – kdysi jsme se báli boha, prošli jsme válkami a politickými režimy, v kterých jsme se báli vyjádřit svůj názor nahlas – a nyní žijeme ve strachu o své materiální blaho. Podívej se, jak neustále nakupujeme nové věci – nové počítače, nová auta – prostě nový odpad – jen abychom ukázali, na co všechno máme. Jsme civilizace, která jen produkuje odpad. Do stratosféry se odděluje spousta odpadu. Na měsíci je odpad. A nyní jsme se rozhodli, že zašpiníme i atmosféru Marsu. Všechno, co naše civilizace zanechá, je jen odpad! Nevidím v tom všem smysl. Jak máš ale vystoupit a říct to lidem do očí? To nejde – vždyť tě okamžitě zatratí. Musíš postupovat jako při práci s drogově závislými – a v těchto případech, se musí na prvním místě docílit to, aby si vůbec uvědomili, že mají problém. Teprve pak je možné začít hledat, v čem spočívá. Když jsi nemocný, také se musí nejdřív zjistit, jaká je diagnóza na to, aby se nasadila správná léčba.
Vnímáš umění jako prostor, který umožňuje lidem podívat se na situaci, v které se nacházejí, jakoby zvenku, a lépe tak začít chápat určité souvislosti, spatřit své vlastní místo ve světě v globálnějších souvislostech? Je to vůbec pro tebe smysl tvé práce?
Umění skutečně nabízí úžasné prostředky k tomu, jak lidi vyprovokovat, jak jimi otřást. I kdyby nepochopili, co přesně cítíš a proč to cítíš, tak si aspoň uvědomí, že něco není v pořádku a začnou se sami pídit po problému. Další věc je, že si člověk zpravidla připadá se svými pocity dost izolován, takže když mu prostřednictvím svého umění dovolíš, aby se dotknul tvých vlastních pocitů, když ho vtáhneš do svých vnitřních prožitků tvůrce, pomůžeš mu, aby si lépe začal uvědomovat své spojení s ostatními lidmi. Vlastně pomáháš mu tím, aby se dostal blíž k postatě své vlastní bytosti a vůbec k přirozenosti celého bytí – ve všech jejich vnějších i vnitřních projevech.
Právě proto, jak jsem již naznačil, jsme se poměrně rychle dostali z fáze, kdy jsme jen ventilovali své vlastní pocity, a začali jsme hledat témata, která by donutila lidi přemýšlet a přezkoušet svá přání a své volby v životě. Náš největší problém je, že dost často jednáme, aniž bychom přemýšleli o následcích. Vlastně si často ani neuvědomujeme, proč některé věci děláme A už vůbec nechceme vidět sami sebe jako součást určitého problému. Hodně pozorují lidi, a nepřestává mě zarážet, jak většina z nich se řídí představou Já jsem tady a všechny problémy jsou tam. A to je nesmysl!
Umění a média by tedy měla poskytovat prostor k diskuzím o různých idejích. Myslím si, že to je také cesta, jak přiučit lidi být víc tolerantní, být otevřenější k dalším pohledům na svět. Často třeba žijeme s určitými tradicemi, které již dávno nejsou platné. Jsem člověk, který respektuje dějiny a chápe smysl tradic. Jenže je spousta modelů z minulostí – z dob, kdy se žilo a přemýšlelo úplně jinak, nebo kdy se lidé báli mnohem víc -, které se přenesly do chování moderního člověka a vyvolávají v něm zmatek. Cítíme určitý rozpor, ale když se pokusíme jej překonat, často volíme dost křečovitý způsob. To všechno vytváří v lidech agresi. Úkolem umění a médií by mělo být pomáhat lidem se přesto všechno přenést, otevírat před nimi nové obzory a nutit je vyvíjet se. Dnes jsme v mnohem lepší pozici, než jsme bývali dřív. Díky informačním technologiím se vše dozvídáme mnohem rychleji. Je pro nás snadnější seznámit se s různými názory, dozvědět se leccos o životě na různých místech světa – ani je nemusíme nutně osobně navštívit. To samozřejmě neznamená, že by lidé neměli cestovat. Každý musí mít příležitost načas opustit místo, kde žije a poznat jiné části světa, jiné kultury – proto, aby se je naučil chápat a respektovat. Je to dost podobné tomu jako vidět zem z měsíce – co člověku přišlo obrovské, se mu najednou zdá malé. Nová perspektiva. Lidé se zpravidla mění k lepšímu, když cestují. Myslím si, že získání odlišné perspektivy bylo zásadní i pro Sepulturu. Tím, že jsme opustil hranice Brazílie, jsme získali pohled zvenku a naučili jsme se vážit si co tam máme.
Takže, když to shrnu důležité je naučit se respektovat všechny ostatní lidi a mít pochopení pro jejich pohled na svět. Nesnažit se vnucovat svůj vlastní názor. Člověk je skutečně svobodný, když dokáže najít spojení s ostatními a dokáže vidět různé cesty k řešení situací – když se nedrží jen jedné. Svoboda je, když také společnost nenutí člověka, aby se bál vyjádřit svůj názor. A to je, k čemu by umění mělo lidi vést.
Takže jste na desce A-Lex dospěli k tomu, co je smyslem celé dosavadní tvorby Sepultury poselství – donutit lidi zamyslet se nad tím, co je skutečná svoboda a co je vlastně jejím smyslem?
Dalo by se říct. Vezmi si to, že žijeme v údajné demokracii, je rok 2009, ale bojíme se mluvit. Takže vlastně nejsme svobodní – jen si na to hrajeme. A navíc svou údajnou svobodu dáváme najevo dost bizardním způsobem. Alex jе zrovna toho dokonalým příkladem: pochází z dobře situované rodiny, jeho rodiče mají pěkný dům, má svůj pěkně zařízený pokoj, má peníze – má všechno, co potřebuje – nic mu nechybí, nemá důvod se bouřit – jen potřebuje lidi provokovat a štvát. Tím, že dává najevo, že nerespektuje pravidla společnosti a nerespektuje ostatní lidi, vyjadřuje svobodu svého ducha – neřeší, jestli je to dobré nebo špatné. Ano, v chování každého z nás se občas projevují prvky násilí a vzteku – je to součást naši přirozenosti. Jenže nám bylo také dáno vědomí, které musíme využívat k tomu, abychom se s těmito stavy naučili pracovat. Člověk si musí být vědom následků svých činů a musí za své chování nést odpovědnost – což je právě další důležitý aspekt románu Mechanický pomeranč – hlavní hrdina po čase na vše, co způsobil jiným lidem, tvrdě doplatí… Svoboda by tedy měla znamenat něco úplně jiného, nežli chaos, anarchii a beztrestnost. Svoboda je odvaha o problémech mluvit – a to je něco, co bylo pro Sepulturu vždy nesmírně důležité a co ji vedlo v její práci. A dnes jsme také na svou odvahu vyslovit nahlas své postoje patřičně pyšní.
ZLATINA JEŘÁBKOVÁ