Republic Of Two: Nedělali jsme nic cíleně, bavilo nás spolu hrát
0 Redakce 4.4.2011Republic Of Two jsou zpěváci a kytaristé Jiří Burian a Mikoláš Růžička. Loni vydali debutové album Raising The Flag a v únoru si za ně z vyhlášení cen Akademie populární hudby Anděl 2010 v Praze odnesli vítěznou sošku pro objev roku. Jak tahle kapela přišla na svět a jaké má ambice, prozradili oba hlavní protagonisté.
Mikoláši, zatímco tvůj spoluhráč Jiří je na hudební scéně dostatečně známý (hrál v Southpaw, Kapitín Demo nebo Ghostmother), ty jsi v podstatě nováček…
Růžička: Já se dlouhou dobu profiloval jen ve svém obýváku u klavíru a kytary. Pocházím z jižních Čech, kde jsem chodil do lidové školy umění. Hrál jsem na klavír a současně mě strašně bavilo kreslit. V osmnácti jsem začal studovat Akademii výtvarných umění v Praze a tam jsem potkával lidi, kteří pro mě byli umělecky zajímaví. Týkalo se to všech oblastí. Po čase jsem se stal členem divadelní skupiny Envoi, kterou vedl Jirkův brácha Jeník. Dělal jsem s ním performance a strašně mě to bavilo.
Odtud už asi byl k muzice jenom krůček…
Růžička: Přesně tak. Zjistil jsem, že mě hudba naplňuje více než malování, najednou pro mě neexistovali žádné hranice. S Jeníkem jsme začali natáčet hudbu k divadelním představením a tanečním choreografiím a také jsme začali aranžovat skladby pro jeho tátu Jana Buriana. Dělali jsme na tom i s Jirkou a já v sobě našel určitý talent pro hraní, aranžování i skládání. Odtud byl kousek k tomu pracovat s Jirkou i na druhé desce Jana Buriana Muži jsou křehcí a potom dělat společně. V té době už pro mě byl hudební svět naprosto nádherný a kreativní. Věděl jsem, že se v něm musím zastavit.
Republic Of Two je tvá první kapela?
Růžička: Vlastně ano. Obecně jsem se ale vždycky cítil být samotář. V oblasti výtvarného umění je to jasné: obrazy vznikají v intimitě ateliéru, je to takový ponor do sebe sama. Jako muzikant to mám stejné. Vyhovovalo mi, že jsem byl schopen si sám nahrát to, co jsem chtěl. Byl jsem zvyklý obejít se bez ostatních členů kapely a neměl jsem touhu v nějaké být. V Republic Of Two teď ale vidím, o co jsem přicházel.
O co přesně?
Růžička: Jirka je kreativní člověk a vnáší do mých hudebních představ svůj pohled na svět. Díky tomu se můj hudební svět rozrostl o další obrovský prostor.
Výtvarné ambice jsi odložil stranou?
Růžička: Probíhají v mé hlavě. Výtvarník tvoří pořád, teprve v poslední fázi vezme do ruky tužku nebo štětec a maluje. Některá kresba vznikne za pět minut, ale je za ní dvacet let přemýšlení a příprav. Jiná vznikne naopak za dvacet let a je za ní pět minut příprav. V tuto chvíli ale především nejsem schopen kreslit,protože veškerý čas, který mám, věnuju hudbě.
S jakými ambicemi vznikli Republic Of Two?
Burian: Nedělali jsme nic cíleně, bavilo nás spolu hrát. Jestli nám o něco šlo, tak v první řadě o to nahrát autorskou desku, na které propojíme naše dva hudební světy v jeden tak, aby do sebe co nejpřirozeněji zapadly. V šíleném množství hluku a agrese jsme chtěli nahrát něco jemného a emotivního.
Růžička: Navíc jsme se sešli v určité životní fázi, která takové hudbě přirozeně nahrávala. Nebyl v tom žádný kalkul. Já osobně jsem měl potřebu dělat hudbu právě tak, jak jsme později předvedli na albu Raising The Flag.
Jaká byla ta životní situace, o které mluvíš?
Růžička: Oba jsme za sebou měli rozchod. Já se po sedmiletém vztahu rozvedl se svou ženou. Byla to pro mě složitá fáze, zároveň ale umělecky přínosná a kreativní. Začal jsem během ní nově vnímat vztahy k lidem kolem, ke své rodině a vlastně i k sobě. To všechno mě zaválo k písním, textům a pocitům, které jsme nahráli na album. Naše písničky vznikly přirozeně, a to mi vyhovovalo a vyhovuje. Nechci mít nad skládáním kontrolu.
Burian: Já tenkrát dokonce přišel o byt, takže jsme se s Mikolášem nastěhovali k sobě a začali při té příležitosti víc tvořit. Jelikož jsme spolu dělali tátovu desku a strávili spoustu času na jeho turné, vznikala spousta nápadů. A protože jsme měli za sebou i tvorbu pro někoho jiného, dospěli jsme k závěru, že bychom mělikonečně udělat i něco pro sebe.
Kam až se lze v České republice reálně dostat s hudbou, kterou děláte?
Burian: To je těžká otázka. V žánru, který děláme, u nás moc asi nemáme konkurenci, takže nevíme. Pár lidí nám řeklo, že jsme nejblíž tomu, co tu v devadesátých letech dělali Colorfactory. Nevím, kam až to může jít. Naše hudba je dost přístupná, jenže musíme mít na paměti, že vkus v Čechách řídí především média. Naštěstí o tom tolik neuvažujeme. Obávám se, že kdybychom začali kalkulovat, mohli bychom zničit čistotu, kterou naše hudba má.
Není pro vaši kapelu trochu diskvalifikující, že nálada ve všech písničkách Republic Of Two je v podstatě neměnná?
Burian: Posluchač, který si naši kapelu oblíbí, na to bude připraven. Neočekáváme, že na nás budou chodit stejní lidé, kteří chodí na koncerty Kabátu nebo Landy.
Jaká bude vaše druhá deska?
Burian: Nechceme se nějak přehnaně vyvíjet. Chceme udržet emoce tak, jak jsou, takže počítáme s tím, že druhé album bude lehounce dál, ale zvuk bude prakticky stejný.
Růžička: Nevylučujeme ani, že se náš výraz může změnit více. Je to také otázka vývoje, nejenom toho, co si řekneme. V podstatě bychom klidně mohli říct, že se může stát cokoliv.
Jaroslav Špulák