ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 21975 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Primal Scream: Krásná budoucnost je dědictvím klikaté minulosti

0 Redakce 10.7.2008

Bobby Gillespie (46) miluje veškerou hudbu od dubu, garáže, punku, electra, rock´n´rollu až po krautrock a své dva syny Wolfa a Luxe. Začínal jako bubeník noisových zázraků v Jesus & Mary Chain a po té se vrhl do dalších závrativých dobrodružství s Primal Scream. Při příležitosti vydání devátého alba Beatiful Future je vhodný čas zrekapitulovat stylově klikatou dráhu skupiny. Bobby přes všechny excesy vypadá zachovale, usmívá se a rád mluví nejen o své hudbě.

Krásná hudba

Když se začaly rýsovat základy Primal Scream, Bobby ještě stále bubnoval ve stoje s nadzvukovými vlkodlaky Jesus & Mary Chain. Nebylo příliš obtížné udržet oboje? „Tenkrát byli Primal Scream jen nápad. Bylo potřeba vše udělat a napsat písničky. JAMC byli už etablovaná kapela. Snažil jsem se, jak jsem mohl, ale moje myšlenky už byly jinde…“ Bratři Reidovi uložili Bobbymu ultimátům, což vedlo k velmi přátelskému odchodu budoucího zpěváka. První oficiální album Primal Scream nazvané Sonic Flower Groove vychází v roce 1987.

Bobby vysvětluje: „Byl jsem tenkrát zcela posedlý tím, co jsem považoval za krásnou muziku. Psychedelický pop, mysteriózní rozložené akordy a nádherné melodie. Nevím, jestli jsme měli co říct, ale chtěli jsme to nějak dostat ven. Učili jsme se a já se snažil psát texty. Chtěli jsme znít jako Forever Changes od Love nebo Younger Than Yesterday od Byrds. Byli jsme hrozně zklamaní, že nám to tak skvěle nevyšlo! (Výbuch smíchu).“ Produkce se poté, co Stephen Street hodil ručník do ringu („Nebyli jsme pro něj dost dobří..“), ujal Mayo Thomson, šéf kultovních Red Krayola. Odvážný krok. „Je to dobrej člověk a dobře se s nim pracovalo. Pochopil, že jsme mladí a snažíme se imitovat naše hrdiny. Měli jsme v hlavách hrozný zmatek. Mysleli jsem na Stooges a MC5 jejich první alba byla nejlepší. Ale na druhou stranu jsme si dodávali důvěru a sebevědomí, když jsme si uvědomili, že první desky Stounů a Beatles byli z velké části složeny z převzatých písní. No, myslím, že kdybychom byli tak dobří jako The Cramps, tak by nám to bohatě stačilo! (Smích)“ Žádný závratný úspěch se nekonal. Spíše naopak. Po dvou letech vychází album Primal Scream. Více rockové a se srdceryvnými baladami. Nicméně původní kytarista Jim Beattie chybí.

Dělat rámus je radost

„Štval nás. Bál se rock´n´rollového životního stylu. Zatímco my jsme tady byli kvůli tomu. Vystřídal ho baskytarista Robert Young. To nám dodalo chuť dělat zase něco nového. Dostali jsme se k seriozním věcem. Dělat rámus je radost! A do toho přišel klávesák Martin Duffy. Pořádnej řízek a opravdový muzikant.“ Velkým zlomem pro Primal Scream bylo zcela zásadní album Screamadelica z roku 1991. Jedno z určujících alb bujícího acid-housu a velký hit pro trsající mládež co právě objevila nové horizonty porozumění a rozšířeného vědomí přes methylenedioxymethamphetamine a tenkrát revoluční elektroniku. Primals dokonale spojili electro se svými rockovými kořeny a celé to dochutili dubem a gospelem.

Bobby si velmi dobře pomatuje tento bod zlomu: „A přitom jsem na tom byli dost mizerně. Tisk nás shazoval kvůli našemu druhému albu a dokonce lidi z našeho labelu Creation nechodili na naše koncerty. Alan McGee (manažér a šéf labelu – pozn. autora) mi pořád říkal: „Všechno zastav. Nikdo nechce poslouchat tuhle hudbu.“ Ale jeden kluk z našeho týmu znal Andrewa Weatheralla, který o nás napsal celkem dobrej článek do svého magazínu Boys Own. Nechali jsme ho udělat radikální remix I´m Losing More Than I´ll Ever Have. Vyšlo to pod jménem Loaded a stal se z toho undergroundový hit. Načež jsme si postavili vlastní studio, koupil sampler a objevili tak nový způsob skládání. Už jsme nebyli limitování rockovou skupinou a pěti lidmi. Mohli jsme použít dětský sbor, pianino, automaty a začali jsme samplovat funk, jazz a reggae. Najednou bylo vše povoleno.“ Velmi zajímavý je také přinos legendárního (dnes žel zesnulého) producenta Jimmiho Millera („Ten byl nejvíc!“), který pracoval s Traffic, Rolling Stones, Steve Winwoodem, Johnny Thundersem nebo třeba s Mötorhead. Měli Bobby a spol ponětí, že vytvářejí generační dílo, který zvěční svojí dobu? „Ani náhodou. Jen jme chtěli udělat dobrou undergroundovou desku. Její úspěch nás opravdu překvapil.“

V roce 1994 jsou Primal Scream senzace. Opravdu hot skupina, jak se říká. Všichni napjatě očekávají Screamedelicu 2. Místo toho vychází Give Out But Don´t Give Up. Ďábelsky stounovská deska s hosty jako funkový kmotr George Clinton a mytický pianista Jim Dickinson, který pracoval v neméně mytickém Arden studiu v Memphisu s umělci jako Stones, Big Star, Aretha Franklin, Screamin´Jay Hawkins, Alex Chilton (album Like Flies on Sherbert !!!), Flamin´ Groovies (Teenager Head !!!) a dalšími. Opravdu nečekaná stylová zákruta. Samotné nahrávání bylo díky gargantuovské konzumaci drog a chlastu značně chaotické. Doteď kolují šílené historky. Jako, když klavírista Duffy, byl v NYC někde v baru pobodán a došlo mu to až druhý den odpoledne. Bobby: „Deska měla dodat více duše, proto balady, jednoduchý rock´n´roll a pár funky věcí. Tisk desku nenáviděl, ale třeba Noel Gallagher jí adoruje…Dnes si myslím, že album je příliš přeprodukované. Není dostatečně intimní.“ Když mluvíme o tisku, kromě toho, že Primal Scream vyčítal odklon, často je zle ironizoval jako regresivní revival, dokonce je přirovnával k vulgárnímu Lenny Kravitzovi. Jak vlastně Bobby bral tyto výtky? „Upřímně mi to bylo, a pořád je, u prdele. Zvlášť, když se deska opravdu super prodávala. Spíš mě trápilo to, že mohla být lepší. Nahrávání opravdu nebylo lehké. Kromě drog mě nebavila naše rytmická sekce, která nebyla schopná spontánnosti. Už tenkrát jsem měl v hlavě daleko experimentálnější věci a chtěl jsem větší kreativní svobodu.“

Primals následně absolvovali poměrně úspěšné turné, ale drogy začali být opravdová zátěž. Bobby, který už od puberty slušně jede ve speedu najíždí na heroin a celá skupina se pohybuje na hraně šílenství a smrti. Totální chaos v hlavě a ve skupině. Nepomýšlel Gillespie v tomto stádiu na sólové album? Jako třeba Ian Brown ze Stone Roses? „Ne nikdy. Ian to udělal, protože neměl na výběr. Kdyby se Primals rozpadli, tak bych pokračoval s nějakou jinou skupinou. Ale je fakt, že jsem všeho měl plné zuby… A to nás přivádí k Vanishing Point…“

Zpívat v masce Dark Vadera

Přesně tak. Vanishing point z roku 1997 je zlá psychedelický deska, plná divně ponurých zvuků, dubových, ambientních a krautrockových vlivů a paranoidních představ, nahraná s improvizačním espritem. Původní koncept byl natočit imaginární sountrack k velmi destroy road movie stejného jména. Bobby: „Je to velmi vřelá deska, trochu bláznivá, ale bez limitů. Byly to skvělé časy. Snažili jsme se vyjádřit paranoiu. Nijak jsme se neomezovali. Žádný refrén, modální postupy. Jako James Brown, jako free-jazz.“ Velkým osvěžením posádky je příchod fenomenálního baskytaristy Gary „Mani“ Mountfielda ze Stone Roses. „Skvělej chlap! Je skvělé, že je s náma. Naposledy, když jsem ho viděl, tak jsem byl opravdu šťastný a jsem pořád!“ Na této experimentální desce se také nachází cover Mötorhead údajně nazpívaný pod maskou Dark Vadera. Proč to? „Moc nevím, co si o tom mám myslet. Byl to nápad kytaristy Andrewa Innese. Potkali jsme se s Lemmym před tím, než jsme to nahráli. Mani a já. Vzali jsme si nějaké drogy a dva dny nespali, když jsme ho potkali, tak jsme moc nevěděli co mu říct. On dal souhlas, ale co si pak o tom myslel fakt nevím.“
S tímto albem vyšli také dubové remixy Echo Dek. Bobby se usmívá: „Na desce je moje nejoblíbenější píseň Primals. Je to Living Dub, ten neuvěřitelný remix Long Life. Je to jako obraz od Jacksona Pollocka. Je třeba to poslouchat co nejvíce nahlas.“

Drogová politika

V roce 2000 vychází XTRMNTR. Násilná, klaustrofobní a nekompromisní deska zuřících kytar, zlých beatů, kontroverzních sloganů (Kill All Hippies), politických textů, brutálního hip-hopového smogu a zboosterovaného vzteku. Silné a naštvané album. Bobby: „Je důležité nebrat tuto desku prvoplánově. Je to více realistické, než pesimistické. Snažili jsme se kritizovat anglickou drogovou kulturu té doby. Všichni jsme byli na koksu a já byl úplný speed freak. Alespoň jsem věděl, o čem mluvím. Snažili jsme se vysvětlit, že obchod s drogami vydělává peníze velmi vysoko postaveným lidem. A tím, že se to toleruje, se vlastně podporuje ovládání populace. Když dáte drogy chudým, můžete si být jistí, že ti lidé chudí zůstanou nebo zemřou. Vyrostli jsme v letech vlády Margaret Theatcherové a ještě teď tím trpíme. Tahle stará kurva opravdu ubližovala chudým lidem. Ona je ztělesněné zlo, je to opravdu hnusná ženská. Nesnáší prosté lidi. Je to strašná egoistka, která naštěstí brzo chcípne.“ Jako bonus se na americké verzi objevila vrcholně zajímavá předělávka I´m Five Years Ahead Of My Time od obskurních garážistů The Third Bardo z roku 1967. Bobby nadskakuje: „Největší blbost je, že jsme udělali uplně nejlepší verzi s Jaki Liebezeitem z Can na bicí. A je to k mání jen jako B singlu Accelerator.“
Deska Evil Heat vychází v roce 2002. Je uvolněnější, elektroničtější, luxusnější a… „A je víc cool, více sexy a tak nějak luxusnější, jak říkáš. Nevím proč to tak je. Je to přirozené pokračování. Některé písně pocházejí ze Session XTRMNTR.“

Na albu je také několik prestižních hostů: zpěvák Jim Reid z JAMRC, vizionářský kytarista Kevin Shields (My Bloody Valentine), Robert Plant na harmonice a duet s překrásnou Kate Moss. „Roberta jsme potkali v hospodě kousek od našeho studia. Byli jsme s Manim trochu připití a požádali ho se slovy, že to bude znít jako něco mezi Captainem Beefheartem a Throbbing Gristle. K našemu udivu do toho šel. Ten duet s Kate mám fakt rád. Chtěl jsem udělat něco, jako dělal Gainsbourg. Nakonec z toho je takový morbidní disco, ale Kate má velmi sexy hlas.”

Nejlepší rock´n´rollová kapela na světě

Další stylový obrat prodělali Primals v roce 2006 s albem Riot City Blues. Rock´n´roll, vliv Stones/Faces, garážové nářezy ala 13th Floor Elevators, soulové sbory a vyhulený mysticizmus. Bobby: „Chtěli jsme prostě dokázat, že jsme největší rock´n´rollová skupina na světě. Nic komplikovaného. Rytmiku jsme nahráli během pěti dnů ve studiu Olympic. Youth produkoval a David Sardy mixoval. Je to bohaté album.“

Nové album Beautiful Future je na první poslech lehčí, tanečnější a uvolněnější. Ale jen zdánlivě. Temnota a politické svědomí jsou stále zde. Objevuje zde kytara zabijáka Joshe Homma, Philly soul na Uptown, kytarovější mazec, duet s Lovefoxxx z CCS, temné „primitivní“ electro s ozvěnou Alana Vegy nebo techno gospel a junkie historky. „Mám z alba hroznou radost. Tvrdě jsme na něm pracovali. Je lehké, euforické a optimistické. Co se týče songwritingu, je více klasické. Je to popové album. Přesně takové jsme je chtěli mít. Už se nemůžu dočkat až z něj budeme hrát naživo!“

TOM KOMÁREK (zdroj: Rock et Folk)