Pain of Salvation: Přístav duševních konfliktů

Každá doba se vyznačuje určitým všeobecným postojem tvůrců ke světu i k vlastnímu umění. Jestliže v šedesátých letech umělci odvážně experimentovali a užívali si, v sedmdesátých k tomu ještě vášnivě protestovali – proti všemu, v osmdesátých projevovali sklony se až nezdravě předvádět a v devadesátých ignorovali okolní svět, tak ti novodobí se specifičtí tím, že hodně přemýšlejí.

A to dokonce tak moc, že rádi zbavují kritiky jejich funkce a sami se oblibou pouštějí do analyzování vlastních děl. Může se to zdát poněkud domýšlivé. Rozhodně však není nezajímavé povídat si s umělci, obdařenými neuvěřitelnou schopností sebereflexe. Nakonec kritici si nejspíš z velké část sami zavinili své sesazení. Publikum se utápí v nepřeberném množství informací i příležitostí k všemožnému kulturnímu i méně kulturnímu vyžití. Takže je na tvůrcích, aby sami učinili srozumitelnější své snažení. Současnost to umožňuje – nakonec není potíž s obdivovateli komunikovat přímo. Leader švédské progresivní formace Pain of Salvation Daniel Gildenlöw obvykle využívá nabízející se příležitosti, aby své besedníky vtáhnul do víru vlastních nekonečných úvah o životě, vesmíru a vůbec… Aktuální rozprava na oblíbené téma vznikala průběžně v době říjnového turné kapely po Evropě k podpoře jejího nejnovějšího alba „Road Salt One“.

V absenci ideálního posluchače

Show k aktuálnímu turné jste postavili na skladbách s různých desek, které živě spolu skvěle fungují. Všechny mají v sobě určitou intimitu, surovost a ryzost. Snažím se přijít na to, jestli je to dáno spíše výběrem nebo koncertní prezentací. Dokonce ani „Diffidetia“, která pochází z vašeho nejimpozantnějšího, orchestrálního alba „Be“, nepůsobí nemístně. Asi u ní je právě také nejvíce cítit, že má odlišnou příchuť, než na studiové desce.

Řekl bych, že je věc, o kterou se pořád snažím. Vždycky jsme kombinovali na svých koncertech skladby z různých desek. Líbí se mi dávat vedle sebe písně, které původně nebyly zamýšlení tak, že by měly spolu komunikovat, nicméně pořád mají určitý společný jmenovatel. Líbí se mi tvořit nové umění propojením již existujícího a sám pro sebe objevovat nové smyslové vrstvy. Jsou umělci, kteří na koncertech k podpoře daného alba, hrají svou aktuální desku celou nebo přinejmenším kladou na ni největší důraz. Mě to ale nebaví. Je tolik jiných skladeb, které cítím potřebu hrát živě.

Plyne z toho i zajímavý vedlejší účinek – publikum běžně vnímá, jak moc se „Entropia“ liší od „Be“ a „Be“ zas od „Road Salt“. Když ale dostaneš na pódium skladby z těchto desek, zjišťuješ, že vlastně nejsou zas až tak odlišné, jak se na povrchu zdá. Rozdíly jsou dány spíše produkcí a tím, v jakém období svého života se posluchač k nim dostává. Vím, že většina lidí má zpravidla nejsilnější emotivní vztah k prvnímu albu, kterým jej určitá skupina osloví. V našem publiku je právě mnoho nových posluchačů, kteří mají hodně rádi „Scarsick“ a „Road Salt“. Starší fanoušci zas krouží kolem prvních desek. Proto zvláště u kapely, jako je Pain of Salvation, která neustále mění svůj hudební směr, mi přijde důležité, využít živá vystoupení k tomu, aby fanoušci získali nový pohled, trochu více do hloubky – umožnit jim vidět, že základ všech desek je pořád hodně podobný.

Četl jsem některé komentáře starších fanoušků, kteří se ztotožňují hlavně s deskami jako „One Hour by the Concrete Lake“ nebo „The Perfect Element“, a oni si stěžují, že je nový materiál příliš jednoduchý. Přitom pro mě je nejtěžší hrát živě právě naše nové skladby. Jsou mnohem komplexnější. Na povrchu zní sice skutečně jednoduše. Pravda ale je, že uvnitř nich jsou textury, které jsou mnohem komplikovanější, a je pak těžké všechno dobře zahrát při živém vystoupení. O to víc mě samozřejmě baví. Třeba v „Linoleum“ je tolik neobvyklého, co na první poslech vůbec nevnímáš, protože bicí jsou hodně přímočaré a celkově je skladba více agresivní. Je proto hodně snadné přeslechnout všechny zrádné drobnosti, které se uvnitř skrývají.

Zajímavé je, že i největší odpůrci „Road Salt“, když slyší skladby z této desky živě, jim neodolají. Publikum vlastně na ně reaguje nejvíc, jakoby se na ně dokázalo nejlépe napojit. A pak také na „Diffidentia“, což je zvláštní pozorovat z pódia.

Zajímavé, protože z určitého úhlu pohledu se „Be“ a „Road Salt“ jeví jako dva protiklady ve vaší kariéře – tedy především po stránce zvuku.

Ano, právě.

Stylově je „Road Salt“ nejrozmanitější deskou ve vaši diskografii.

Na předchozích deskách byly prvky, které jsem zakomponoval do všech skladeb. K „Be“ a „Road Salt“ jsem přistupoval jinak. Nechal jsem písně, aby byly tím, čím jsou. U „Road Salt“ jsem projevil postoj spíše jako The Beatles ke svému Bílému albu. Na něm je také každá skladba stylově odlišná. A skutečně nejsou propojeny mezi sebou. „Rocky Raccoon" nemá nic společného s „Piggies“. „Back in the U.S.S.R“ je hudebně také o něčem jiném atd. Většina raných progrockových kapel jako Kansas, Yes, Genesis… nikdy nevyzkoušela žádny ze stylu, které integrovala, na maximum. Vždycky jen tak trochu zavítali tu a tam. Řekl bych, že jsem se posunul od tohoto způsobu myšlení více k přístupu Bílého alba, tedy k myšlení pozdních The Beatles a pustil se do všeho naplno. Vlastně podobné myšlení mají i Frank Zappa, Queen… Jsou to umělci, kteří vždy dovolili, aby do jejich skladeb pronikl jakýkoliv typ hudby. Jakoby se přitom ani nesnažili přetvořit daný styl k obrazu svému. Ani se žádnému typu skladeb nikdy nebránili. Vyzkoušeli všechno, co je lákalo. Vezměme si například „Bycicle Race“ – je úplně jiná než „Bohemian Rhapsody“ – tedy na poměry Queen. V té druhé míchají dohromady všechno a některé části jsou úžasné a další ne tak dobré, ale píseň si musíš vážit takovou, jaká je.

Tentokrát jsi nepřišel s komplexním mnohovrstevnatým dílem, ale každá píseň je na albu sama za sebe, nezávislá – tedy nejen hudebně, ale i po textové stránce. Má svůj vlastní příběh.

Dokázal bych vybrat snad pomalu každou píseň Pain of Salvation a analyzovat v ní všechny substruktury. Mohl bych napsat celou knihu o rytmických i textových vzorcích v nich. Mám sklony k tomu přemýšlet o všem. Analyzují každý svůj krok milionkrát, než považuji píseň za zakončenou. To platí i pro „Road Salt“. Rozdíl spočívá spíše v tom, že na povrchu skladby působí jednoduše, přímočaře a emotivně, takže posluchač nabývá dojmu, že se do nich snadno dostal. Kdo bude chtít a bude se snažit, stejně toho pod povrchem objeví mnoho dalšího, jak po textové stránce, tak i v melodických strukturách. Není to ale jako u konceptu „Be“, kde i kdybys poslouchala album pořád dokola a přečetla sis všechny knihy, ke kterým odkazuje, tak pořád ti bude něco unikat – pořád bude pro tebe jakožto pro posluchače těžké uchopit koncept v jeho celistvosti. Ale myslím si, že je to tak dobře. Je to jako vytrhnout z románu několik jeho kapitol a přetvořit fragmenty něčeho velkého. Vzpomínám si na rozhovory, které jsem poskytoval kolem vydání tohoto alba. Mohl jsem vytýčit jedno jeho téma a mluvit o něm do nekonečna. Stojí za ním tolik filozofických idejí…

Vzpomínám si, bylo to poprvé, kdy jsem s tebou dělala rozhovor.

Opravdu? Tak chápeš, o čem mluvím. (smích) Bylo to jedno z těch alb, u kterého se věci nedají zjednodušit a představit stravitelnějším způsobem. Nesnášel jsem otázky typu: „Mohl bys stručně popsat, o čem je koncept?“ (smích) Dokázal bych leda tak stručně popsat některou část. (smích) Ale také si myslím, že snad ani není nutné něčemu plně rozumět proto, aby to člověk dokázal ocenit. Nemusím plně chápat komplexní struktury přírody a vesmíru, ale stejně je mohu obdivovat. Nepotřebuji k tomu chápat každý řetězec molekul. Asi to není zrovna nejlepší příklad. Chci říct, že vždycky existují další roviny chápání světa. Stejně se dostaneš k tomu, že poznání světa není nekonečné… Frustruje mě představa, že toho za tři sta let lidstvo bude vědět mnohem víc než dnes… a já tu nebudu. Ale tak to prostě je. Nicméně tato skutečnost mi nebrání obdivovat svět, který mě obklopuje.

Myslím si, že je to stejné s deskami. Pro mě je důležité udělat to nejlepší, čeho jsem schopen. Když čtu knihu, není to tak, že bych jen četl slova. Každé slovo hraje určitou úlohu v kontextu knihy. Takže musím vynaložit úsilí a pochopit ji. Stejně jsem si jistý, že existují subroviny – přinejmenším v dobré literatuře musí být subroviny, které autor měl na vědomí a mně uniknou. Stejné je to i s hudbou. Pro mě je pořád důležité, aby každý člověk, který se dostal do styku s hudbou Pain of Salvation, se maximálně vynasnažil pochopit, o čem to všechno je, aby dovolili hudbě proniknout do jeho vlastních systémů a představ.
Jak nás upozorňuje teorie literatury, ideální čtenář nemůže existovat…

Každý je vybaven jinými schopnostmi porozumění, každý pochází z jiného prostředí, věnuje se jinému oboru, takže každý projevuje pak jinou schopnost pitvat hudbu. Nechci tím říct, že by posluchač musel naši hudbu nějak vědecky rozebírat, dokud z ní nic nezůstane. Jde spíše o to dokázat se jí otevřít. Vím, že lidem vždycky uniknout některé fragmenty z myšlenkového procesu, který mě vedl k vzniku daného alba. Ale to je v pořádku, pokud neignoruji skutečnost, že vždycky zůstane ještě něco navíc, něco, co tam bude před ním ukryto.

Zkusím se vyjádřit jednodušeji – musíš být pozorný posluchač, musíš projevovat hlubší zájem. Vím, že každý věnuje jiný typ pozornosti uměleckému dílu, každý jej vnímá jinak, každý se zaměřuje na jiný prvek – pro někoho je podstatný koncept, jiný analyzuje hudbu. Někdo má hluboký emotivní prožitek. Pokud posluchač věnuje mé práci jakýkoliv typ pozornosti, jsem spokojený. Nekladu si větší nároky. Netrval bych na konkrétním přístupu. Samozřejmě, pořád vyhlížím lidi, kteří uchopí co nejcelistvěji podstatu mé práce. Takové setkání mě vždy nadchne. Ale s albem jako je „Be“, vím, že se to ani nemůže stát. Na samotném albu není dostatek informací, které by pomohly poskládat si mozaiku z jednotlivých dílů, které nabízím. Je tolik dalších střípků v mé hlavě, pro které nebylo na albu místo, takže jediná cesta je sedět a diskutovat o všem nekonečně dlouho.

Nicméně posluchač, který je dostatečně zběhlý v různých filozofiích, náboženstvích a antropologii se vypořádá i s albem jako „Be“ docela úspěšně.

Ano, samozřejmě, stojí na solidnějším základu.

Relativita svobody

Na jaře ses svěřil, že když jsi dával dohromady pořadí skladeb na „Road Salt“, byl jsi veden praktickými pohnutkami. Popravdě řečeno, pořád mám pocit, že skladba „Linoleum“ dost vyčnívá. Už tím, že je tvrdší a má jiný sound než zbytek desky. A vzhledem k soundu zbytku skladeb z EP „Linoleum“, které se dostanou na „Road Salt Two“, se mi zdá, že by její místo bylo spíše právě na druhé části. Nicméně, chápu, že je to song, ke kterému jste již měli hotový videoklip.

Ano, chtěl jsem skladbu dát na „Road Salt Two“. Z hudebního, z koncepčního hlediska, jsem věděl, že je její místo právě tam. Máš pravdu i tom, že sound „Linoleum“ je jiný – to, protože skladba byla smíchána o dost dříve než zbytek „Road Salt One“. Jenže v danou chvíli i kvůli videu to už byla skladba, kterou lidé znali a která reprezentovala nové POS. Byl to jeden z kompromisů, které jsem musel učinit. To samé jsem udělal i se skladbou „Road Salt“, protože už jsme s ní zúčastnili konkurzu Melodienfesten. Naopak chtěl jsem mít „Condition“ na „Road Salt One“… Dnes mi už ale přijde přirozené, že jsou tam, kde jsou. Člověk si na všechno zvykne. Nakonec, jak jsi sama řekla, na této desce jsou písně tak odlišné, že si myslím, že s tím dokážu v pohodě žít. (smích)

Mé první album v případě POS bylo „The Perfect Element“. Jeho nástupce „Remedy Lane“ mi zpětně přišel jako jeho logické pokračování a po produkční stránce i jako vyvrcholení vývoje kapely z jejích prvních tří desek. Od „Be“ ale přicházíte na každém albu s úplně novým přístupem. Pokaždé si říkám, že mě už asi nic v případě POS nepřekvapí, ovšem zatím opak je pravda.

Příště bychom asi měli přijít s deathmetalovým albem, s dvojšlapkou u basového bubnu… to překvapí asi všechny. Myslím si, že nejvíc takový krok ocení náš bubeník Leo. (smích)(Leo Margerit hrál dříve ve francouzské extrémní kapele Zubrowska – pozn. aut.) Ten by asi nejraději hrál grind core. Sebe bych zas nejvíc překvapil, kdybych natočil hodně veselé album. Ale už kvůli překvapení by to snad za to i stálo. (smích)

Legrace stranou. Nesnažím se, aby desky POS byly za každou cenu odlišné, ale jsem rád, když se to povede. Co se týká „The Perfect Element“ a „Remedy Lane“, jsou zrovna dvě desky, které jsou si v naší diskografii nejvíce podobné. Myslím si, že je to dáno tím, že je „Remedy Lane“ albem, které jsem nejrychleji natočil. Navíc vzniklo těsně po „The Perfect Element“.

Vím, že lidé tomu nevěří, ale po „The Perfect Element“, na kterém jsem strávil hrozně moc času a hodně jsem nad ním přemýšlel, u „Remedy Lane“ jsem se jednoduše pustil do práce. Většina posluchačů tvrdí, že je „Remedy Lane“ mnohem propracovanější. Ve skutečnosti práce na něm probíhala jako „power shopping“ – když vtrhneš do obchodu, bereš věci z regálů a u pokladny si najednou řekneš: No, snad se mi podaří z toho něco uvařit. Nějak to budu muset utřídit.

Po „The Perfect Element“ nám přišla nabídka na turné s Dream Theater. Skládal jsem hudbu a psal texty a pak jsme se vrátili a nahrávání, mastering a práce na obálce nám zabrali pak dohromady jen pár týdnů. Byla to naše vůbec nejrychlejší produkce. Bylo to také první album, které jsem natočil přesně tak, jak jsem to v danou chvíli cítil – stejně jsem mimochodem přistupoval i k „Road Salt“. Pracoval jsem s obrovským zápalem. Neměl jsem čas přemýšlet. Cítil jsem, že musím album co nejdříve natočit. Všichni z mého okolí měli tehdy pochybnosti, jestli jsem se nepomátl – tedy hlavně kluci z kapely. Říkali mi: „Zní trochu divně… a všechno je tak pomalé a ponuré… Ale nakonec u tebe všechno dopadne dobře, takže ti věříme.“ (smích) Nicméně ve studiu se zase na mě koukali a říkali mi: „Opravdu, Danieli? Myslíš to fakt vážně?“ Z nahrávací společnosti se mi také snažil naznačit, že bych měl všechno znovu zvážit: „No, nevíme, nejsme si tím jistí…“ Myslím si, že bychom desku jako „Remedy Lane“ nemohli nikdy vydat jako naši první. Asi by s námi nikdo nepodepsal smlouvu. Nakonec se do ní každý zamiloval.

Téma alba bylo hodně intimní… Tehdy jsem pochopil, že jediný způsob, jak stvořit album tak rychle, je postavit jej na příběhu, který mě sám povede. Není pak třeba přemýšlet, všechno přichází intuitivně… a je i posluchači blízké.

Od té doby, když pracuji na novém materiálu, přemýšlím spíše o tom, co se mi dané album snaží říct a jaké musí ve finále být, aby se naplnilo jeho sdělení. Pak už se snažím po celou dobu brát zřetel na směr, kterým cítím, že se musí ubírat. Samozřejmě, musím učinit spoustu kroků, než se dostanu k vytýčenému bodu, a mnohokrát pochybuji a ptám se, co se vlastně děje…

Dodává ti skutečnost, že nebereš ohledy na očekávání posluchačů a vydavatelské společnosti, pocit svobody?

Ani nevím. Uvědomuji si, že z marketingového hlediska by bylo nejlepší natáčet pořád stejné album dokola. Je to nejlepší pro fanoušky. Máš k tomu jako bonus jistější prodeje desek. Horší je, že cítím potřebu si užívat to, co dělám… Není mi dobře, když vím, kolik lidi naštvu. Samozřejmě, představa, že budou zklamaní a nebudou schopni album pochopit, mě žádný pocit svobody nepropůjčuje. Musím pokaždé psychicky strávit hromadu špatných recenzí – protože se očekávalo, že album bude jiné.

„Nejlepší“ byla recenze na „Road Salt“, která vyšla v jednom velkém švédském deníku. Byla opravdu krátká. Dostali jsme dva z pěti bodů, které recenzent, běžně hodnotící metalové desky odůvodnil slovy: „To není metal!“ (smích) Ano, to víme. A co z toho plyne? To byl správný postřeh. Nyní bys mohl vysvětlit, své ohodnocení. (smích)

Několikrát se nám už stalo, že novináři napsali znovu recenze na naše desky – dva tři roky po jejich vydání. Většinou začínají slovy: „Musím říct, že jsem před dvěma roky hodnotil tuto desku jako průměr. Po čase jsem přišel na to, že je to vlastně jedna z mých nejoblíbenějších desek všech dob. Takže cítím potřebu napsat novou recenzi.“

Naše alba potřebuji čas, než se dostanou do myšlenkové a estetické soustavy posluchačů. Podle mě, pokud jednou pronikneš do světa POS, bude už pro tebe snadnější dostat se do každého dalšího alba. Ale i lidé z médií, kteří dostávají každé naše album, kolikrát zareagují: „Cože? Co to má být?“ Nejhorší je, že většinou nám ani nedají špatnou známku, ale něco uprostřed. Tři body z pěti… To nesnáším! Pak ani nedokážu v noci usnout! Sedím a říkám si: Tolik lidí to zase nepochopilo! Jenže, jak bych mohl udělat cokoliv jiného?! Jak bych mohl mít jiný zvuk na „Road Salt“? Kdyby deska měla stejný zvuk jako naše raná alba, bylo by to, jako bych Mona Lise nakreslil vousy. Nechci tím přirovnávat naše album k da Vinciho dílu. Ale písně si žádají určitý zvuk, a kdyby měly jiný, něco by bylo špatně.

Na druhé straně, máš pravdu… Skutečně je vysvobozující, když máš odvahu nechat skladby růst a jít směrem, kam cítíš, že se potřebují vyvíjet. Prožíváš obrovské nadšení, když je všechno kompletní a čekáš na jejich vydání, na to, aby se dostaly do rukou dalších lidí.

Bohužel ani progrockoví fanoušci nejsou vždycky zvlášť vnímaví a otevřeni k novým a provokativním věcem.

Přijde mi zvláštní, jak lidé, kteří sledují metalovou scénu, dokonce i ti, kteří se zajímají o progmetal, podceňují všechny ostatní hudební styly. Opovrhují lidmi, kteří poslouchají mainstream, tvrdí, že nerozumí dobré hudbě, ale nakonec jsou sami tak úzkoprsí ve svém přístupu k hudbě. Vlastně si vytvářejí svůj vlastní mainstream. Mají vlastní uniformy. Razí svůj způsob uvažování. Jejich myšlení je nakonec stejně omezené jako myšlení kohokoliv jiný. Přijde mi to smutné. Protože lidé, kteří poslouchají mainstream si aspoň nehrají na to, že by byli zvlášť chytří. Jednoduše poslouchají to, co běží v rádiu a nic moc kolem hudby neřeší. Ale lidé, kteří se prezentují jako svobodomyslné a vnímavé, a zvolili si svůj hudební styl, protože je inteligentnější, by si měli dávat větší pozor na projevy své předpojatosti. U nich je pak úzkoprsost ještě nápadnější, protože se sami považují za přemýšlivé tvory. Nechápu jejich negativní postoj. Podstatné je, aby se mi hudba líbila. Je jedno, jestli je od Robbieho Williamse nebo od Dimmu Borgir. A pokud je k tomu i zajímavé sdělení, pak je to skvělé.

Pro tebe samotného je sdělení vždy podstatné. Na dřívějších deskách jsi spíše odhaloval, jak společnost ovlivňuje jedince a naopak jedinec společnost. Nahlížel jsi na svět z různých úhlů pohledu a doplňoval sis struktury v mozaice univerza. Oproti tomu je „Road Salt“ mnohem více individualistická deska.

Především jsem se vždycky snažil zachytit esenci toho, co z nás činí lidské bytosti. V podstatě svým způsobem hledám struktury lidství. Řekl bych, že o tom je i „Road Salt“. Je o tom, jaký efekt mají různé situace na lidskou psychiku. Sociální kontext není příliš zřetelný. Deska pojednává spíše o jedincích a o tom, jak různé situace poznamenávají životy lidí.

Křehká krása rozkvete ve špíně

„Road Salt“ je hodně o rozhodování a hodnocení toho, co je správné a co špatné. Jenže tyto představy jsou často dost relativní. Jsou ovlivněné kulturou dané společnosti, a ty je těžké absolutizovat.

Samozřejmě, stačí se podívat na různá období v lidské historii, abychom si všimli, jak se tyto představy liší. Ovšem, jsou činy, které vždycky budou hodnoceny, jako špatné. V běžném životě je však hranice mezi dobrem a zlem často dost nestálá. Společnost tě učí, co je správné v době tvého dospívání a najednou jsi dospělý a už se na spoustu otázek nahlíží zcela odlišně. Je pak těžké se v tom všem najit jako osobnost.

Třeba alkohol je v dnešní době tolerován společností. Je to povolená droga. Ale myslím si, že kdyby teprve dnes někdo objevil alkohol, byl by zakázán. Vážně. Podle mě nespadá mezí ostatní drogy jen proto, že historicky k našemu životu patří – po staletí a tisíciletí. Je to takový jednoduchý příklad, proč si o některých věcech myslíme, že jsou v pořádku jen z toho důvodu, že jsme vyrůstali v domnění, že na nich není nic extra špatného, tedy jinak – že jsou pro společnost přijatelné.

Když umělec zpracovává určité téma, zpravidla je to, proto, že se sám potřebuje s ním v sobě vypořádat. Je pro tebe nyní snadnější se rozhodovat?

Ani ne. Pořád se ke všemu stavím hodně ambivalentně. I na Facebooku jsem se popsal jako člověk, který prožívá stálý vnitřní boj mezi tím, co chce, a tím, co ví, že je třeba udělat. Podle mě žít je dost těžká věc. (smích) Nebo tak, je dost těžká věc žít naplno, protože stav bytí ve světě je hodně komplexní záležitost. Myslím si, že život ani nemůže, neměl by být jednoduchý. Nikdy si nemůžeš být jistý, že jsi učinil správné rozhodnutí. Jednoduše se pro něco rozhodneš a musíš dál žít s důsledky svých rozhodnutí. Takže pro mě dnes není snadnější se rozhodovat. Je tomu přesně naopak. Když mi bylo třináct čtrnáct let, věřil jsem si mnohem víc – byl jsem přesvědčený o tom, co je správné. Každým dalším rokem na tomto světě se všechno stává mnohem těžší, mnohem složitější. Je to, jako bych zasadil kolem sebe jeden strom každý rok. A nejednou už nevím, kudy jít, protože nevidím cestu.
Jenže máš určité životní zkušenosti za sebou a musíš vědět, co má a co nemá smysl.

Přečetl sis mnoho knih, mohl jsi přehodnotit věci i mimo standardní normy společnosti.

Erudice, moudrost a inteligence jsou hodně těžké… jak to nazvat, nechci použít slovo zbraně, možná spíše nástroje, prostředky… Jsou to složité nástroje, které ničím neusnadňují život. Naopak komplikují jej ještě víc. Přinejmenším to platí pro můj život. Čím více znalostí, moudrosti a inteligence v sobě máš, tím těžší je vidět svět v bílých a černých barvách. Vnímáš všechno jen v odstínech šedé. Získáváš k věcem ambivalentní postoj. Přinejmenším tak to platí pro mě. Nevím, jak to mají jiní lidé.

V průběhu turné si na svém profilu na Facebooku zanechal zprávu: Daniel Gildenlöw se dívá na lidstvo s neutichajícím údivem, jak se taková krása a ošklivost mohly najít útočiště uvnitř stejné entity a přežívat bok po boku. V důsledku toho musí také všechny formy umění být přístavem stejného konfliktu – bez toho by ztratily svůj smysl. Křehká krása lilie vyniká v přítomnosti špíny, potu a chtíče a může se stát nesmrtelnou jakožto symbolem dokonalosti jen v rivalitě s nimi.

Ano, a vyvolalo to pěknou diskuzi na Facebooku.

Jaké prožitky a myšlenkové pochody tě vedly k formulaci této sentence?

Pravda je, že si je všechny nevybavuji už úplně přesně. Podstatou toho je, že lidstvo je schopno vytvořit, jak nádherné, tak i naprosto hrozivé věci. A tato jeho dualistická povaha je zároveň požehnáním i prokletím. Všechno je o tom, jak fungujeme ve svých představách… Máme schopnost plánovat svá jednání mnoho kroků dopředu. V tom se lišíme, pokud ne od všech, tak rozhodně od většiny dalších tvorů na této planetě. A dává nám to možnost tvořit nádherné věci. Stejně tak to nám ale dává moc napáchat velké škody, způsobit zkázu. Stejná představivost stojí v základu obojího. Jsme hodně kreativní, když jde o teroristické nebo sadistické činy… To si také žádá intelekt, inteligenci a schopnost plánovat detailně dopředu. Stejné to je s dalekosáhlou pomstou. To by člověk nedokázal, kdyby žil jen přítomným okamžikem. Je to typická lidská vlastnost cítit potěšení, když je někomu jinému ubližováno. Tím se vyznačují snad kromě nás jenom opice.

Šlo mi vlastně o dva pohledy na stejnou věc. Nedokážeme si ponechat jen schopnost plánování hezkého a odstranit to hrozivé. Nejhorší je, že naše psychika reaguje hodně nepředvídatelné. Běžně uvažujeme tak, že pokud lidská bytost je pořád vystavována ošklivostem v životě, pak její schopnosti budou zaměřeny negativně. Je velká pravděpodobnost, že zlo z tebe stvoří osobu, která je schopna napáchat hodně škody. Naopak, pokud prožíváš hodně pěkného, bys teoreticky měl tvořit dobro… Ale ani to neplatí absolutně. Někdy teprve to, že si projdeš hodně zlým, učiní z tebe vyrovnanou, nádhernou bytost. Nikdy nevíš, co jak na člověka zapůsobí. Nemáme počítačové mozky… Nakonec ani počítačové programy nejsou dokonalé. Když vznikne nový program, teprve po jeho instalaci, začneš přicházet na chyby, které se v něm vyskytují. Tak se programy dál zdokonalují… Než vyrobíš skutečně dobrý program, musíš projít hodně dlouhým a úmorným procesem.

Na druhé straně z nás právě chyby při programování dělají lidské bytosti. Pokud se ti podaří projit životem bez ujmy a bez chyb, znamená to, že jsi neměl ani zážitky… jednou jsem to přirovnal k tomu být jako prázdný děrný štítek. Všechny ujmy a chyby, pokud si jimi nezpůsobíš smrt, utvářejí tvou osobnost. To neznamená, že musíš nutně být zničený životem… Spíše jsem se chtěl zaměřit na to, že právě chyby v programu nás činí svým způsobem jedinečné. To byl tedy krok číslo jedna, který mě vedl k této sentenci.

Krok číslo dvě bylo, že umění reprezentuje lidstvo – svým způsobem. I kdybys umělecky předváděl něco jiného, než jsi jako lidská bytost, tak pořád je to obraz lidstva – jen je protažený přes určitý filtr. Takže umění pořád prezentuje nějakou formou lidskou společnost. A lidstvo má dualistickou povahu, která se musí dostat do umění, pokud umění má být smysluplné. To znamená, že umění musí být zároveň ošklivé i krásné. Na první pohled se to zdá jako rozpor. Ale ve skutečnosti není. Je to spíše taková zvláštní symbióza, protože se obojí v sobě navzájem ohlíží. Rozhodně jsem neměl v úmyslu tvrdit, že krásné nemůže existovat bez ošklivého nebo že dobro a zlo nemohou bez sebe být. Je to na můj vkus příliš standardní klišé. Všechny kultury se zabývají konfliktem mezi dobrem a zlem. Jenže dobro a zlo se navzájem potřebuji, aby přežily. Není to tak, že by krása potřebovala ošklivost, je to o tom, že dobro je znakem zla. Kdybychom využili klasické přirovnání k minci, není to tak, že by jedna strana potřebovala tu druhou – jde o to, že nemůžeš jednu z nich odstranit. Není to tak, že by dobro potřebovalo zlo. Nebo že by se navzájem přitahovaly, aby vytvořili jednotu. Jde o to, že dobro nemůže porazit zlo a zlo nemůže porazit dobro. Můžeme se snažit, když hodíme minci, aby častěji padla ta dobrá strana. To by byl případný lepší scénář našeho života. Nicméně pořád to bude zrcadlový obraz zla.

Třetím krokem byla úvaha, že umění je nesmrtelné. Lidstvo není nesmrtelné, lidská bytost není nesmrtelná, kultura není nesmrtelná, ale věřím, že umění je svým způsobem nesmrtelné – i kdyby bylo umělecké dílo zničeno… je za ním idea a ta přežije, protože už je vštípena do univerza. Je to asi hodně plátonistické, viď? Umění by mělo být dokonale. Život je nedokonalý, lidstvo je nedokonalé, ale idea uměleckého díla je dokonalá. Ovšem, aby se umění změnilo v nesmrtelný symbol lidstva, musí v sobě obsahovat jeho dualitu. Tu jsem ve svém výroku označil jako rivalitu…

Diskografie:
1997 Entropia
1998 One Hour By The Concrete Lake
2000 The Perfect Element, part I
2002 Remedy Lane
2004 Be
2007 Scarsick
2010 Road Salt One

Sestava:
Daniel Gildenlöw – vokály, kytara, Johan Hallgren – kytara, podpůrné vokály, Fredrik Hermansson – klávesy, Léo Margarit – bicí, podpůrné vokály, Per Schelander – basová kytara, podpůrné vokály

ZLATINA JEŘÁBKOVÁ

PLAY.CZ

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Doporučujeme