ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 14157 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

O5 & Radeček: Nejsme ničí výmysl, žádný boyband

0 Redakce 15.2.2010

Čtveřice O5 & Radeček se raduje ze svého čtvrtého alba nazvaného Máš mě na svědomí. Byť se prý opět pokusila najít hrubší sound než na svých minulých počinech, stejně je dojem z kolekce trochu sladkobolný, výsostně popový a jasně písničkový. Formaci nelze v žádném případě upřít schopnost napsat a nazpívat silnou středoproudou písničku a ještě ji naléhavě podat. I o tom hovoří Ondřej „Cibule“ Polák, baskytarista Šumperských.

Ve vašich textech nejsou ani tak příběhy, jako spíš atmosféra, nálada, jakýsi obraz. Je to záměr?

Každý dělá co umí. Četl jsem nedávno rozhovor s klukama z Wohnoutu a oni v něm řekli, že nedokážou napsat písničku o lásce. Prý se o to i snažili, ale nejde jim to. Jsou tu textaři, kteří umí napsat do textu příběh. Ta schopnost se mi líbí. Obdivuju ji a vážím si ji, protože my to moc neumíme. Dokážeme do textu spíš vložit atmosféru a eventuálně v něm z příběhu něco naznačit. Baví náš ale to, že většina našich textů na lidi funguje tak, že si v nich představují své věci. Neříkáme jim nic konkrétního. Oni hledají svůj příběh.  

Můžeš  uvést nějaký případ?

Třeba text k písničce Praha. Byla za námi už spousta lidí s různými výklady. Členky nějakého spolku na ochranu znásilněných žen byly dokonce přesvědčeny, že je to píseň o znásilnění. Jistě, ta písnička může být vysvětlena mnoha způsoby. Totéž nová skladba Máš mě na svědomí. Chápu to jako naši výhodu – lidi mají pro svou představivost tolik prostoru, kolik potřebují.

Respektuju to, že neradi vysvětlujete texty, nicméně novou písničku Hej Jude lze jistě chápat jako poctu Beatles…

Přesně tak. Je to jeden z textů, za který jsem moc rád. Napsal ho brácha Tomino, náš zpěvák. Tu písničku nám kdysi zahrál jen tak s kytarou a my ji tak na desce nechali. Je to od něho upřímná věc. Znám ho a vím, že ji napsal bez kalkulu. Kromě kytaristy Radečka, který má doma všechny jejich desky, v kapele vnímáme Beatles jako každý jiný člověk. Když si ale uvědomíme, kolik napsali hitů a krásných písniček, které jsou dodnes v různých znělkách, hymnách a neustále je hrají rádia, musíme smeknout. Na gymnáziu jsem měl rád spíš Rolling Stones a Queen. Musím ale říct, že Beatles nesahají ani po kotníky.  

V písničkách Zprávy v novinách a Dál v tom lítám se nápadně objevuje další téma vašich textů, sice strach. Přepadá vás?

V podstatě se vždycky snažíme nahrát veselou desku – jak hudebně, tak textově. Pořád je v nás ale spousta pochybností. Dokonce bych řekl, že celá kapela na té bázi funguje. Každou věc tisíckrát probereme a zvážíme, nikdy si nejsme ničím jistí. Myslím, že se to v textech odráží, v tom máš pravdu.

Kde se vzalo to nízké  sebevědomí?

Asi je to tím, že jsme z malého města v horách, kde mají lidé v povaze věci cynicky zlehčovat a na všechno se dívat spíš skepticky. Každý úspěch se tam hodnotí pocitem, že určitě bude vyvážený nějakým neúspěchem. Když je člověku dobře, říká si, že se raději nebude moc radovat, protože za chvíli přijde nějaký problém. A když opravdu přijde, řekne si jen, že to věděl. Vždycky mám obavu, aby toho strachu nebylo v našich textech moc. Lidé mají sami hromadu starostí a nepotřebují slyšet další od nás.  

Ve Zprávách v novinách je přímo zmíněný Šumperk…

My je na desku vůbec nechtěli dát. Strašně jsme se o tom dohadovali, ale když jsme dali demosnímek poslechnout známým, tak nám úplně všichni řekli, že je to nejlepší písnička na albu. Proto jsme ji nakonec nahráli. A funguje dál: od vydání desky nám všichni píší, že je to pro ně písnička číslo jedna. Nechápeme to. Z našeho pohledu je dost ublíženecká.  

Jako kapela máte na svém kontě minimálně jeden celorepublikově úspěšný singl (Praha) a spoustu dalších skladeb, které se hrají v rádiích. Ani to pro vás není důvod mít vyšší sebevědomí?

Možná máš pravdu, ale my se nikdy necítili být úspěšní, natož slavní. V Šumperku nás každý zná odmalička a všichni jsme kamarádi, takže nepřipadalo v úvahu hrát si na machry kvůli jedné písničce v rádiu. Také jsme si uvědomovali, že ji sice v rádiích máme, ale chceme tam žít dál, i když už se hrát nebude. Podle mě byla Praha svého času hraná až moc. Hlavně novináři nás za to začali peskovat a stavěli se k nám jako k nějakému boybandu. To s námi také zamávalo. Řekl bych, že jsme se stáhli do ulity a bránili se jako kamarádi. Věřím, že jsme už ukázali, že jsme stabilní kapela, která má na to vystupovat na festivalech, a že nejsme ničí výmysl, žádný boyband.  

Chovají  se k vám lidi z hudební branže jinak než v době vašeho nástupu?

Cítíme, že i ti, kterým se naše muzika nelíbí, se k nám už chovají s respektem. Jsme za to rádi, protože nám to chybělo.

Přemýšleli jste někdy o tom, že byste se ze Šumperka přestěhovali do většího města?

Samozřejmě. Brácha Tomino a Radeček to dokonce zkusili, přestěhovali se na rok do Prahy. Nesli to ale hrozně těžce, nezvykli si a utekli zpátky do Šumperka. Dnes víme, že kdykoliv sedneme na vlak, jsme v Praze za dvě hodiny, a kdykoliv sedneme do auta, jsme tam za tři hodiny. Dá se to vydržet.  

A co společenský  muzikantský život?

To nám trochu chybí. Možností potkávat se s lidmi z branže v klubech a hospůdkách tolik nemáme. Šumperk je ale naštěstí velice muzikantské město, je tam spousta kapel různých žánrů a je obdivuhodné, jak dobře nás tam muzikanti berou. Rozumíme si, potkáváme se, půjčujeme si věci, funguje to. Vlastně to, co nám chybí v rámci pražské scény, prožíváme v rámci Olomouckého kraje.  

JAROSLAV ŠPULÁK