Maximo Park: Jsme jako turisti!
0 Redakce 11.2.2009Kytara vládne světu a ta britská má stále výjimečné postavení. Maximo Park patří mezi kapely, kterým se podařilo vykročit ze zástupů a svým hravým stylem a přímými melodiemi si vydobýt pozici. V kytarovém předávkování je identifikujete a to není málo. V čele kapely a také na druhém konci telefonního drátu je zpěvák Paul Smith, vtipný chlapík, autor originálních textů a pozorovatel světa.
V Česku budete hrát poprvé, máte představu, jak mohou lidé v tomto regionu reagovat? Získali jste nějaké informace o střední Evropě?
Paul: Nemám ponětí, jak to může dopadnout! Slyšel jsem něco od jiných kapel, většinou informaci, že je Praha nádherné romantické město. Také mám v Praze československou kamarádku, která nám dá tipy na místa, která bychom měli vidět, na kluby a hospody, které bychom měli navštívit.
Přijedete v souvislosti s novou deskou, která vám zanedlouho vyjde. Jak pokračuje práce na nahrávání?
P: Netvrdím, že jde vždy všechno hladce. Ale musím uznat, že čím jsme jako kapela starší a zkušenější, tím lépe překonáváme zádrhele. I když už se netvoříme s takovou lehkostí. Na druhou stranu se cítím být dosud nejsilnější v psaní textů. Deska bude plná napětí a groovů. Expresivní, jednoznačně silně popová, melodická a plná emocí.
O vás je známo, že si velmi zakládáte na textech. Jsou pro vaši kapelu význačným prvkem. Mění se v průběhu let témata, jimž se věnujete?
P: Myslím, že ne. Mám jistý koncept a tím jsou události, které se stávají v životě. Na obyčejné každodenní existenci je něco magického. Hledám v ní maličkosti, které mají obrovskou cenu. Samozřejmě tím pádem píšu hodně například o vztazích.
Vzpomínáte si na nějaký čerstvý text?
P: Napadá mě třeba text jedné písně z připravované desky. Jmenuje se The Kids Are Sick Again a je o prozření. O deziluzi, kterou každé dítě projde, když vyroste. Samozřejmě jsem do textu promítl i své zkušenosti. Například jsem vzpomínal na dobu prázdnin. Na ten strašně zvláštní pocit, kdy celé léto nic nemusíte dělat a obklopuje vás taková nepopsatelná prázdnota. Když jsem se zamyslel, musel jsem si přiznat, že v dnešní době na tom děti nejsou vůbec lépe. Moc se nezměnilo.
Hodně se píše o místě vašeho původu, městě Newcastle na severozápadě Anglie. O jeho vlivu na vás. Poznali jste někde ve světě místo, které by vám ho připomínalo?
P: Vlastně ne. Lidé jsou všude podobní, na mnoha místech jsme našli přátele. Ale pocit, když se vrátíte domů, je neopakovatelný. Užil jsem si například Berlín, poznával jsem ten pocit, když se procházím ulicemi, ale úplně stejné to není nikde. Na nových místech se spíš chovám jako turista. Chci se dozvědět nějaké zajímavosti o městě, vidět unikátní místa a zapamatovat si něco specifického.
Jedním z míst, které jste docela úspěšně s kapelou navštívili, je Japonsko. Jak jste se cítili tam?
P: Je to velmi odlišný svět, prastará kultura. Místa v Evropě jsou si velmi podobná. Třeba v Německu se cítím pohodlně, z tohoto pohledu skutečně skoro jako doma. Japonsko je jiné. Na povrchu je vše velmi uniformní, lidé nesmírně zdvořilí, ale když proniknete do hloubky, objevíte i řadu podivných společenských jevů, které jsou pro nás těžko pochopitelné. Jednoduchý příklad; když se vydáte do města a párkrát odbočíte, velmi snadno se ztratíte. Najednou vám dojde jak veliký je rozdíl v organizovanosti města. Mně se to stalo, málem jsem netrefil zpět do hotelu (smích). Ale pravdou je, že jsem se tam cítil opečovávaný jako dítě. V péči o hosty jsou Japonci mistři.
JAKUB ANDĚL
24.2.2009 – Praha, Roxy – support: Kill The Dandies