Mastodon: Volání pravěku
0 Redakce 23.11.2008Atlantští Mastodon jsou mistři překvapení a paradoxu, kteří s vizáží dřevorubců a texty naškrábanými na umaštěné krabici od pizzy servírují svým posluchačům nejen neuvěřitelně brutální, ale zároveň i rafinovaný sludge metal, navíc ve zcela virtuózním provedení. Napětí, s jakým kritici i fanoušci očekávají jejich v pořadí již čtvrté album, pojmenované Crack the Skye, je tudíž zcela na místě. Tím spíš, že jinak velice přátelská a komunikativní skupina odmítá ke svému nejnovějšímu počinu sdělit cokoliv bližšího než název, počet skladeb a celkové téma.
Odpověď na to, jak chtějí Mastodon na jedné desce propojit motivy carského Ruska, teorii červích děr Stephena Hawkinga a fenomén astrálního cestování, však bude známá až na jaře příštího roku. Do té doby si musíme vystačit s tím, co máme. Například s následujícím rozhovorem s bubeníkem Brannem Dailorem…
Vaše nejnovější album Crack the Skye produkuje Brendan O’Brien, který v minulosti spolupracoval např. s Brucem Springsteenem. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo? Mastodon a Springsteen toho na první pohled zrovna moc společného nemají…
To je sice pravda, ale podílel se i na mnoha jiných věcech než jen na albech Bruce Springsteena (smích). Produkoval např. desky Stone Temple Pilots nebo Pearl Jam a pracoval i na jednom albu Boba Dylana. Prostě samé legendy… Kromě toho si myslím, že Springsteenovo poslední album Magic, které mi doporučil Scott Kelly z Neurosis, je naprosto úžasné. Desku jsem si poslechnul, protože naprosto důvěřuji Scottovu hudebnímu vkusu, a zjistil jsem, že je to skutečně dobré, poctivé album kvalitního zpěváka a skladatele. Líbilo se mi, jak mohutně zní, a napadlo mě, že by mohlo být dost zajímavé, kdybychom materiál, který jsme vytvořili, svěřili právě takovému producentovi, jako je Brendan. Navíc je naše nová deska v podstatě klasický rock, takže je pochopitelné, že by měla mít i klasický zvuk
Mastodon: Seabeast
Souvisela volba producenta i s tím, že toto album má být mnohem „uživatelsky přístupnější“ než vaše předchozí nahrávky?
Když se do té desky jednou zaposloucháš, tak zjistíš, že ve skutečnosti zase až tak jednoduchá není. Ta hudba je pořád v pohybu, neustále se mění, a rozhodně to není nic pro slabé povahy.
Crack the Skye čerpá spíš z psychedelické než popové stránky hudby a přístupnější bude především pro lidi, kteří mají rádi např. Pink Floyd z období Animals nebo The Wall. My ale máme mnohem šílenější bicí, taky jsme dost zapracovali na zpěvu, protože agrese a všechno to „vrčení“ z našich předchozích alb se k tomuto materiálu nehodily. Ta hudba je ale skutečně nádherná, má nesmírnou hloubku a osobitou, velice temnou atmosféru. Myslím si, že je to asi naše nejtemnější nahrávka. Nejtemnější moment naší historie…
Tentokrát tedy svým posluchačům představíte zcela novou, doposud nepoznanou tvář Mastodon?
Asi ano, ale protože vždycky dáváme věcem volný průběh, tak to snad vyloženě ani nebyl náš záměr. Děláme, co se nám chce, a z našich desek je to poznat. Měníme se album od alba, vyvíjíme, jenže je to úplně samovolný proces, nad kterým nemáme žádnou kontrolu. Na to, abychom se zabývali tím, co by se líbilo ostatním, jsme navíc až příliš ponoření sami do sebe a soustředění na to, co bychom svou hudbou chtěli vyjádřit. Snažíme se, aby všechno bylo co nejlepší, ale děláme to především sami kvůli sobě. Chceme, aby každá naše píseň byla i pro nás zcela jedinečná, a věříme, že pokud se nám to podaří, vycítí to i naši posluchači. Alespoň tedy doufáme, že ano…
Nikdy se ale nedá odhadnout, jaká hudba se bude lidem líbit a proč. V tvém životě k něčemu dojde, a ty budeš poslouchat určitou hudbu, která ti pomůže se s danou situací vyrovnat. Stává se, že si koupíš album a zjistíš, že se ti vůbec nelíbí. Když si ho pak ale pustíš třeba po nějakých deseti letech, může se ti naopak zdát naprosto úžasné a budeš se jen strašně divit, jak to, že jsi na to nepřišel už dřív.
Mastodon: Crystal Skull
Existuje nějaká konkrétní životní situace, pro kterou by se Crack the Skye obzvlášť hodilo?
Dali jsme do té desky úplně všechno, a tak je v její hudbě hluboce zakořeněný pocit určité touhy. Asi to ale není ten typ desky, kterou si pustíš a budeš u ní samou radostí tančit po obýváku. Je to spíš drama než komedie. Kdybych to měl přirovnat k filmu, tak je to ten typ náročného snímku, u kterého se musíš nejdřív zhluboka nadechnout a říct si: „Tak jo… můžete to pustit!“ (smích)
Objeví se na desce nakonec i ona čtrnáctiminutová píseň, o které jste prohlásili, že prostě nemáte to srdce ji zkrátit?
Je to závěrečná, sedmá skladba a na albu se skutečně objeví ve své plné délce. Ale ani ostatní písně nejsou nijak krátké, je mezi nimi např. jedna dvanáctiminutová… Navíc platí, že skladby jsou přesně tak dlouhé, jak mají být, nemůžeš si dopředu naplánovat, že napíšeš tříminutovou nebo pětiminutovou píseň.
U našeho předchozího alba Blood Mountain si lidé stěžovali, že chtějí nějaké delší písně, na způsob Hearts Alive z desky Leviathan (13:39 pozn. aut.). Neznám ale nikoho, kdo by takhle ke skládání přistupoval. Jednoduše hraješ, řadíš za sebe a propojuješ jednotlivé pasáže, snažíš se, aby to všechno pěkně plynulo. Tu a tam tu píseň zkrátíš, pokud je to nutné, ovšem rozhodně to neuděláš tak, že ji utneš po třech a půl minutách, protože to je průměrná délka toho, co hrají v rádiu. Takový nesmysl… (smích) Na Blood Mountain jsme měli pětiminutovou píseň Sleeping Giant, kterou pro rádio zkrátili na tři a půl minuty, čímž naprosto ztratila své kouzlo. Ta skladba se postupně vyvíjela, směřovala ke své pointě a ta pointa byla najednou fuč, takže už to prostě nebyla ta samá píseň. „My jsme ji prostě chtěli dostat do rádia a tohle bylo jediné možné řešení,“ vysvětlovali mi. A já na to jen: „Co? Proč?!“ (smích) Ale třeba u takových Pink Floyd hrají i ty desetiminutové kusy…
Co vás přivedlo k tomu, abyste natočili koncepční album o carském Rusku? Těžko předpokládat, že by se ve Spojených státech nějak podrobněji vyučovaly ruské dějiny. Vždyť ty se příliš dopodrobna neprobírají ani na evropských školách, a i pro nás jsou především něčím temným, záhadným…
To se mi na nich právě líbilo a k Mastodon se to dokonale hodí. Všechno to začalo tím, že jsem si kdysi pořídil černou lakovanou krabičku z Ruska (tzv. škatulka je malá lakovaná skříňka s ručně malovaným obrázkem na víčku, pozn. aut.) a knihu ruských pohádek. Estetika té krabičky se mi navíc líbila natolik, že se od té doby vždy nějakým způsobem odráží ve vzhledu našich alb. Na obalu Remission je ozdobně namalovaný kůň na černém pozadí, Leviathan má zlatavé detaily… Tím má posedlost Ruskem začala.
JANA VRBKOVÁ