ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 4375 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Martin Chodúr: Nikdy bych nenapsal, že mi některé Claptonovy desky připadají nudné

0 Redakce 7.6.2010

Od pondělí 7. června je na trhu debutové  album zpěváka Martina Chodúra. Jmenuje se Let’s Celebrate a vítěz první Česko-Slovenské SuperStar na ně nahrál deset vlastních popových písniček, k nimž jako bonus přidal svou verzi hitu Paparazzi od Lady Gaga. Kolekce ilustruje jeho představu o současném popu. V rozhovoru mluví o své kapele, anglické komunitě i češtině v textech.

V Česko-Slovenské SuperStar jste byl favoritem už od prvního finálového kola. Byla to příjemná situace?

Já si nemyslel, že jsem favorit. Když jsem do soutěže šel, říkal jsem si, že bude stačit, když budu perfektně zpívat a svědomitě se připravovat. Potom jsem pochopil, že to tak není a že je ještě důležité udržovat si u lidí mediální obraz, podle kterého budu normální. To bylo těžké. Psali o mně, že jsem arogantní a nebavím se s ostatními. Já se ale jen soustředil, abych své vystoupení nezkazil, a schovával jsem si energii na pódium. Nepotřeboval jsem žádné výlevy jako třeba Jan Bendig, který pořád dokola říkal, jak je nervózní.  

Po soutěži jste opustil post zpěváka v ostravské skupině  Robson. Neexistovala pro vás varianta, že byste jím nadále byl a první desku nahrál s touto kapelou?

Robson existuje dlouho a nikdy moc neprorazil. Hlavní důvod je, že to byl pro všechny členy jen takový projekt pro zábavu. Každý měl ještě jinou práci. Když jsem vyhrál SuperStar, taková cesta pro mě neexistovala. Chtěl jsem se stoprocentně věnovat hudbě a živit se jí. Kdybych zůstal ve skupině Robson, nemohl bych mít třeba každý den koncert, protože členové kapely měli jiné závazky a nezvládali by to. Je pro mě lepší mít vlastní kapelu, která je složená z profesionálních muzikantů a má na každý post alternaci.  

Jakou kapelu máte?

Je to ta, se kterou jsem nahrával album. Jejím šéfem je Oskar Rózsa, známý slovenský producent a muzikant. Za každého hráče je náhrada, která je vyškolená a může kdykoliv nastoupit. Já prostě přijdu na pódium a vždy mám za sebou kapelu, která své party dokonale umí.

Jak to vypadá  s koncerty k vašemu albu?

V létě se objevím na několika festivalech. To hlavní ale přijde na podzim, kdy plánujeme turné. Měli bychom ho absolvovat s rozšířenou sestavou. Přemýšlíme o dvanácti členech, měli by tam být i dechy. Chtěli bychom, aby to byla show s tanečníky, projekcí a aby byla režírovaná. Nesmí se stát, že nebudu vědět, co mám zrovna mezi písničkami říct a podobně.  

Všechny skladby na desku jste si napsal sám. Jsou mezi nimi i tzv. šuplíkovky?

Jsou tam písničky nové i starší, některé vznikly i během SuperStar. Nahrál jsem dvacet skladeb, které jsem poslal lidem na vydavatelské firmě Sony Music. Oni si je poslechli a neměli s nimi problém. Pak bylo na mně, abych vybral písně, které chci nahrát. Samozřejmě jsem se rozhodl pro ty nejlepší, takže se na album nedostala žádná vycpávka. Někomu to tak sice může připadat, ale pro mě je každá skladba nějakým způsobem důležitá.  

Která  je nejdůležitější?

Hodně se mi líbí  Things That Have Happened, která je na desce poslední. Je ve stylu písniček k filmům o Jamesi Bondovi. Rád zpívám i písničku Karla. Je v duchu šedesátých let, tedy stylu, který mám rád. Povedla se u ní také aranž. V textu je ale velká mystifikace. Je v něm zmínka o Eriku Claptonovi, která je pro mě důležitá. Nikdy bych si nemohl dovolit napsat písničku o tom, že mi některé jeho desky připadají nudné. V tomhle textu to ale šlo.

Proč  jste na album nahrál vlastní  verzi skladby Paparazzi, kterou jste už  zpíval v SuperStar?

Nejdřív jsem tu písničku neměl moc rád. Potom jsem zjistil, že je vlastně dobře napsaná. Slýchal jsem ji v rádiu a říkal si, že je škoda, že Lady Gaga pořádně nedozpívá refrén, který mi připadal takový divný. Pak mě napadlo, že bych si ji mohl zazpívat po svém. V soutěži to mělo úspěch a současně to byla jediná písnička, kterou jsem přetvořil v tak velké míře. Z těch, které jsem v soutěži zpíval, byla nejvzdálenější originálu. Proto mělo smysl ji nahrát.  

Na desce je jen jediný  text v češtině, v písničce Vím jak to je – napsala ho Jana Rolincová. Proč jich není víc?

Je to kvůli tomu, jakým stylem skládám. Vždycky mě totiž v jednom momentu napadne kompletní věc, tedy i s textem. Mám spoustu přátel, kteří jsou Angličané. Některé věty, které od nich slyším, mě inspirují. Takhle to bylo třeba s větou Let’s Celebrate, podle které se jmenuje první písnička na desce. Chtěli jsme ji přeložit do češtiny, ale nebylo to reálné. Všechno je napasované na angličtinu. Napadne mě text a hned i melodie.  

Jak jste se učil anglicky?

Už ve čtvrté třídě na základní škole jsem se snažil porozumět textům kapel, které jsem poslouchal. Můj otec je velký posluchač, nahrávky jsem měl od něho. Učitelka angličtiny mi ale řekla, že je to těžké a že to nebudeme překládat. Já byl však přesvědčen, že se to dá naučit. Vždyť těm textům rozuměli i ti nejobyčejnější Angličané, pročež nemohly být nepřeložitelné a nesrozumitelné.

Začal jsem číst anglické  knihy a hlavně se dívat na filmy a pohádky v původním znění. Nakonec jsem si našel kamarády, kteří byli z Anglie. Chtěl jsem se jim vyrovnat a musel jsem tedy umět jejich řeč. Strašně rychle jsem rostl, byli jsme spolu každý den a postupně jsem si přestal věty překládat do češtiny a přemýšlel jsem o nich v angličtině. Je to podle mě jediná možnost, jak se řeč dobře naučit. Gramatiku jsem studoval později.

Vaši angličtí  přátelé žijí v Ostravě?

Ano. Dostal jsem se do komunity učitelů angličtiny, kteří tam učí. Spřátelil jsem se nejdřív s jedním a po čase nás byla celá parta. Jsou v ní lidé, kteří hovoří různými akcenty. To bylo také velmi přínosné, protože jsem musel porozumět i jim. Zároveň poznávám, jak mezi sebou fungují sociálně.

JAROSLAV ŠPULÁK