ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 6235 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Marta Jandová: V Die Happy jsme čtyři paličáci a máme demokracii

0 Redakce 13.4.2010

Česká zpěvačka Marta Jandová vede bezmála sedmnáct let německou kapelu Die Happy. Nejlepší období sice prožívali v letech 2003 až 2005, stále ovšem platí za kvalitní rockovou formaci evropské scény. 15. dubna se představí v Brně, o tři dny později v Praze. Jandová před těmito koncerty odpověděla na několik otázek. 

 

Loni jsi byla porotkyní  soutěže Česko-Slovenská SuperStar. Tehdy ses dostala i na stránky českého bulváru. Bylo ti to příjemné?

Než jsem šla do poroty, všichni mě před bulvárem varovali. Říkali mi, ať si obleču hodně tlustou kůži, protože se o mně začnou psát nepříjemné věci a z velké části i lži. Zvykala jsem si na to dlouho. Teď už naštěstí nastal útlum, protože nejsem člověk, který by novinářům posílal pohledy nebo fotky z dovolené.

Nebaví mě, že bulvár zajímá hlavně můj soukromý život. Vím ale, že to k tomu patří. Producent Vítek Pokorný mi na to téma řekl: „Na vrcholu fouká víc než v údolí.“

Lhal o tobě  bulvár hodně?

Někdy jsem při rozhovoru s novináři z bulváru něco řekla a při tom jsem se smála. Myslela jsem si, že poznali vtip, jenže oni si to vytáhli z kontextu a zasadili do jiného. A tak se stalo, že jsem jednou z legrace řekla, že kdybych potkala pěknou holku, asi bych si dala říct. Že jsem při tom měla záchvat smíchu, to už nikoho nezajímalo. Pak se v bulváru probíraly moje sexuální choutky a doteď se o mně píše, že jsem sexuální dračice.

Už jsem si na to zvykla a navíc nejsem jediná. Když je mi z toho zle, přečtu si nějaký článek o některém ze svých kolegů a trochu se uklidním. Nelže se jen o mně.  

Díky té  soutěži se ale u nás a na Slovensku ví především o tobě, ne tolik o Die Happy. Nesvádí tě to uvažovat o nahrání sólové desky?

V kapele jsme čtyři paličáci a máme demokracii. Každý si může říct svůj názor, každý má pětadvacet procent. Napsat a prosadit písničku do repertoáru Die Happy je tím pádem trošku oříšek. Proto o té sólovce přemýšlím už asi tři roky. Nemusela bych se při její realizaci nikoho na nic ptát a bylo by to určitě zajímavé.

Máš konkrétní představu?

Nebyla by to jen rocková muzika. Spíš nějaká „úleťárna“ se zvláštními harmoniemi…
Třeba něco, co dělá  Mike Patton?

Dynamika skladeb jeho projektů se mi strašně líbí, ale tak ujeté by to určitě nebylo. To je i na mě moc. Na jednu naši desku jsem napsala písničku Black Painted Heaven. Naťukala jsem si na počítači bicí a natočila nějaký loop, aby kluci z kapely věděli, jakou mám představu o rytmu. Oni ji ale nakonec vzali skoro kompletně celou, jen producent pak prosadil drobnou změnu. Není to určitě naše nejlepší písnička, ale ukazuje směr, kterým bych se na své sólovce vypravila.  

Nahraješ  tedy tu desku?

Uvidím. Zatím na to nemám  čas. Ve svém pražském bytě mám klavír. Koupila jsem si noty, abych mohla cvičit etudy, ale od léta jsem je neotevřela. Mám opravdu strašně málo času, i když si pořád říkám, že už to bude lepší. A mám ještě jeden problém. Dokážu si vymyslet nástin písničky, melodickou linku i představu o hudební složce. Nejsem ale schopna to dát dohromady. Pokud bych sólovku točila, potřebovala bych k ruce nějakého šikovného aranžéra. Předběžně jsem domluvena s naším německým producentem Udo Rinklinem. On to se mnou umí, známe se velice dobře.  

Co by na realizaci tvé sólové desky řekli kolegové z kapely?

Vědí, že na ni myslím. Pokud by tedy neohrozila Die Happy, nebyl by to problém. Přijali i to, že jsem v Praze začala hrát v muzikálech. Vysvětlila jsem jim, že nevím, co bude s kapelou za pár let, a že jako zpěvačka potřebuju fungovat. Vzali to.  

Jak jsi se svým účinkováním v českých muzikálech spokojena?

Mona Lisa mě bavila víc, protože to byl návrat na muzikálová prkna po dlouhé době. Před třinácti lety jsem totiž účinkovala v Krysaři. Teď vystupuji i v Baronu Prášilovi. U mě platí, že podruhé to není tak krásné jako poprvé – ať už to bylo nahrávání desky s kapelou, nebo účinkování v muzikálech. Vyhovuje mi řád. Vím, že večer hraju, pak půjdu domů, dám si sprchu, vyspím se a druhý den večer to zase půjde nanovo. Dalo mi to hrozně moc energie.  

V jakém stádiu dnes kapela Die Happy podle tebe je?

Největší úspěch jsme měli v letech 2003 až 2005. Pak ale začaly německé kapely zase zpívat německy a předjely nás. Když jsme podepisovali nahrávací smlouvu, na německé scéně bylo asi deset anglicky zpívajících kapel. Teď už zbyly jen dvě, my a Donots. Ostatní v posledních letech zahynuli, nepřežili nástup německy zpívajících skupin. Nově mám ale pocit, že se na německou scénu rocková muzika vrací a že firmy opět podepisují kontrakty s kapelami, které zpívají anglicky.

Na naše koncerty pořád chodí  tolik lidí, že nám to stačí. Zaplatíme výdaje a ještě vyděláme. Desky jdou bohužel do háje, ale s tím se nedá nic dělat. Die Happy jsou v Německu chápáni jako taková dlouhodobá kapela. Letos v září totiž uplyne sedmnáct let od našeho vzniku. Natáčíme novou desku a z poloviny si ji financujeme sami.

Jaká  hudba na té desce bude?

Nářez. Mezi dvanácti písničkami budou jen dvě balady. Mám z toho zatím moc dobrý pocit. A možná budeme mít poprvé v kariéře na albu také převzatou skladbu. To se ale ještě uvidí.

A texty?

Z mých textech bylo vždycky to, co jsem právě prožívala. Bude to tak i dál. Na desce bude jeden text o bulváru, v něm jsem si trošku vylila vztek. Další je například o štěstí, abych také někdy napsala nějaký pozitivní. Jedna z pomalých písniček je taková motivační, o dobrých věcech na tom špatném. Bude tam samozřejmě i text o lásce, o práci, ale i vymyšlené příběhy. Všechno nebude autobiografické.

JAROSLAV ŠPULÁK