Ma Jian: Umění boje s cenzurou
0 Redakce 27.5.2009Ma Jian, jeden z nejvýznamnějších a nejstatečnějších hlasů čínské literatury, se narodil ve východní Číně. Poté, co vydal sbírku povídek Ukažte mi jazyk zakázala čínská vláda publikování jeho dalších děl. Téhož roku odešel z Pekingu do Hongkongu a stal se disidentem. Jeho nejznámějším dílem je román Pekingské koma, v němž se vrací k masakru na Náměstí nebeského klidu.
Jak byste sám sebe představil českým čtenářům, kteří o vás zatím nevědí téměř nic?
Roku 1986 jsem se vystěhoval do Hongkongu a dnes žiji se svou ženou v Anglii. Většinu času píšu povídky a romány. Moje knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, nejvíce do němčiny a do angličtiny. V Číně jsem naposledy pod svým jménem publikoval v lednu 1987 krátký cyklus povídek inspirovaných Tibetem. Byl z toho velký skandál, kvůli povídkám vyměnili tehdy šéfredaktora nejprestižnějšího čínského literárního časopisu, a od té doby jsem v Číně zakázaný autor. Začali mě publikovat teprve v posledních dvou letech.
Vy smíte publikovat v Čínské lidové republice?
Nejdřív jsem patnáct let nesměl publikovat vůbec. Poslední dva roky se mi podařilo vydat dvě knížky, ale ne pod svým jménem. Přesto nemohu zcela zatajit svoji identitu. Nakladatel samozřejmě ví, kdo je autor. Ale příslušné schvalovací orgány to nevědí. Je to vždycky dobrodružství. A hlavně jsem musel dovolit, aby trochu upravili můj text.
Proč to děláte? Proč vydáváte svoje knížky ve zmrzačené podobě?
Když jsem poprvé po letech dostal nabídku publikovat v Číně, dal jsem si podmínku, že nakladatelství nesmí změnit ani slovo. Zanedlouho mi ale došlo, že to prostě nepřipadá v úvahu. A pak jsem si řekl, že snad bude k něčemu dobré, když si čínští čtenáři přečtou třeba jen dvacet procent mé knížky – pořád lepší, než když si nepřečtou nic.
Vrátím se ještě k tomu, jak jste se nám představil. Vypadá to, jako by váš život začínal až odjezdem z Číny.
Před rokem 1986 jsem žil hodně jednoduše. Živil jsem se jako výtvarník, pracoval jsem v Pekingu, v podniku, kde jsem dělal hlavně návrhy na reklamu zboží, které se prodávalo do zahraničí.
Původně jsem maloval jenom krajinky, jak mi radil můj učitel, protože nechtěl, abych se dostal do potíží – krajinka je apolitická. Můj učitel vycházel z vlastní zkušenosti, protože on se kdysi dostal do potíží, jeden jeho obraz byl shledán nevhodným, obvinili ho z „pravicové úchylky“ a poslali na „převýchovu“.
Mě ale nakonec také zatkli a vyslýchali. Hlavně kvůli aktům. Maloval jsem a fotografoval ženské akty. Kromě toho moje výtvarné návrhy „neodpovídaly normám stanoveným Stranou“. Když mě po výslechu propouštěli, jeden policista mi povídá: „Ma Jiane, jestli se nezačneš chovat slušně, zařídím, abys potichu zmizel.“ Strašně jsem se bál, doslova mě studilo na zátylku, jak jsem si představoval, že mi někdo na ulici položí zezadu pistoli k hlavě a odstřelí mě. Nakonec jsem se rozhodl, že odejdu z Pekingu a budu se inkognito toulat po Číně.
Žijete v cizině, a píšete o Číně a čínsky. Nenutí vás to ke stylizaci, jež by byla bližší západnímu publiku – a tím i k jistému odcizení od publika čínského?
Když píšu, vůbec nemyslím na čtenáře. Jsem naprosto ponořený do svého příběhu, do svého jazyka, do života svých postav. Rozdíly mezi tím, když jsem psal doma a když píšu v cizině, přece jen existují a jsou důležité, komplikují mi práci, ale také mi pomáhají. Především už nežiji ve svém jazykovém prostředí. Dále mám určitý odstup od společenské reality. A především jsem pánem svého času a prostoru. Kdybych byl v Číně, asi by se mi psalo snáze, ale chyběl by mi odstup, který považuji za strašně důležitý. Na druhé straně to, že píšu v cizím prostředí a chybí mi každodenní kontakt s mluveným jazykem, mi psaní také strašně komplikuje, jestli to tak můžu říct, pod nohama mi chybí půda, ve které jsem vrostlý.
OLGA LOMOVÁ
(redakčně kráceno)
Ma Jian vystoupí na 19. ročníku mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha 7. – 11. června 2009 v divadle Laterna magika. Rezervace vstupenek na [email protected].