Luboš Pospíšil: Mladí lidé přemýšlejí stejně jako za časů mého mládí
0 Redakce 10.5.2010Letos šedesátiletý zpěvák Luboš Pospíšil zahájil svou hudební pouť v roce 1969 v řadách C&K Vocalu. Zásadně se podílel například na jeho průlomovém albu Generace. Zejména ve druhé polovině sedmé dekády se prosazoval s písněmi, které z tvorby mateřského souboru vybočovaly. Na konci sedmdesátých let pak vykročil směrem k vlastní dráze. Jeho první sólová deska vyšla v roce 1983, jmenovala se Tenhle vítr jsem měl rád a stala se senzací. Nyní vychází stejnojmenné výběrové dvojalbum a až do prosince má Pospíšil s kapelou 5P naplánované turné.
Proč jsi vlastně od C&K Vocalu na začátku osmdesátých let odešel?
Než jsem tam nastoupil, byl jsem zvyklý hrát s kapelou na kytaru. Od toho nástroje jsem se ale vzdaloval, namísto elektrické kytary jsem začal hrát na dvanáctistrunku. Přirozeně jsem tedy toužil po tom, abych s nějakou kapelou zase někdy hrál. C&K Vocal kapelu neměl. Na nahrávání desek byli najímáni studioví hráči, a když výjimečně došlo k tomu, že ho naživo doprovázela skupina, byla zase jenom dočasná.
Dalším důvodem bylo i to, že repertoár C&K Vocalu byl velmi kvalitní, ale z mého pohledu trochu – řekněme – zatěžkaný. Chybělo mu něco, co jsem měl rád u anglických a amerických kapel, které jsem jako kluk obdivoval. Chtěl jsem proto, aby mé další písničky našly lehkost, na kterou jsem byl zvyklý. Čtyři roky jsem zkoušel paralelní existování ve svém projektu, ale ukázalo se, že to nejde. V podstatě jsem tím svůj odchod z C&K Vocalu avizoval už čtyři roky předtím, než k němu opravdu došlo.
Toužil jsi i po větší přímočarosti a rockovém drajvu?
Určitě ano, i když musím říct, že C&K Vocal se za dobu, kdy jsem v něm byl, dost proměnil. Zpočátku byl orientovaný na spirituály, ovšem během sedmdesátých let se soustředil spíše na provedení skladeb na hranici rocku, jazzu a vážné hudby. C&K Vocal točil své první album docela pozdě, takže jsem se neměl s čím identifikovat. Další desky už vycházely z alba Generace a v textech byly odkazy na básníky. Netextoval už jen Ladislav Kantor, ale byly tam i verše od Kainara, Halase nebo Villona.
Tebe ale spíš zajímali básnící ze šedesátých let, beat generation a podobně…
To byl také důvod mého odchodu. Přebásnění Roberta Gravese Pavlem Šrutem už směřovalo do oblasti, kterou jsem měl rád – k beatnickým básníkům, Hrabětovi a podobně. Já ale nebyl v poezii až tak kovaný. Dostal jsem se k ní později přes recitace Mirka Kováříka. Strašně se mi to líbilo a chtěl jsem se jí víc věnovat.
Četl jsi poezii?
Vždycky jsem ji četl víc než beletrii. Dostal jsem se k velké řadě básníků a například mě mrzí, že jsem se hudebně nikdy nepotkal s Rimbaudem nebo dalšími francouzskými básníky. Z české klasiky jsem se zase jako muzikant nepotkal třeba se Seifertem. Je zvláštní, že se jeho texty u nás nikdy moc nezhudebňovaly.
Na sólové dráze jsi spolupracoval zejména s textařem Pavlem Šrutem. Jaký je on z tvého pohledu básník?
Vždycky jsem rád dělal s lidmi, které jsem znal. V případě Pavla Šruta jsem měl štěstí, protože než naše spolupráce začala, tři roky jsme se už stýkali. Poznal jsem jeho práci, která byla v tehdejší době nepublikovatelná, protože tady nebyl nikdo tak odvážný, aby ji vydal. Věnoval se tedy především překladům a psaní pro děti. Strašně se mi líbilo, že své básně psal v několika plánech, které se vzájemně prolínaly. Bylo to důležité pro barevnost hudby a korespondovalo to s rukopisem autorů, kteří jeho verše zhudebňovali. Nemyslím teď na sebe, ale především na Petra Skoumala a Bohouše Zatloukala.
Tvé poslední studiové album Příznaky lásky (2008) otextoval také Pavel Šrut. Budete s ním spolupracovat i dál?
Zřejmě ano, protože už máme rozpracované další album. Vyjít by mělo příští rok, v únoru nebo březnu. Jsme zhruba v polovině práce a protože jsou už zhudebněné některé texty Pavla Šruta, je jisté, že zastoupen bude.
Ovlivňuje vás nějak současná hudební scéna?
Nejsem už tak zarytý posluchač, jako jsem býval kdysi. Není to totiž možné vydržet. Tlak hudby je dnes děsivý a ať člověk přijde kamkoli, všude něco hraje. Snažím se v ní ale orientovat. Navíc mám v kapele mladé muzikanty, kteří mají spoustu věcí naposlouchaných. Co potřebuju, to mi seženou. Taková situace mi vyhovuje. Řekl bych, že jsem docela v obraze.
Produkoval jsi album mladé punkové skupiny Rybičky 48. Bylo to pro tebe nějak přínosné?
S mladými kapelami se na festivalech i v klubech potkávám neustále, takže to pro mě nebylo nic výjimečného. Spolupráce s Rybičkama 48 byla nárazová. Ta kapela má nějaký vývoj a na ten já nemám žádný vliv. Nabídl jsem jí jen, že pomůžu s deskou a ona souhlasila. Myslím si, že mladí lidé žijí a přemýšlejí stejně, jako za časů mého mládí. Je v tom bigbít…
Ovlivní podoba nového dvojalba váš koncertní program?
V podstatě moc ne, protože jsme stejně vždycky hráli výběr ze všech skladeb, které jsem zpíval. Pro probíhající turné jsme do programu přidali asi pět písniček, které jsme předtím nehráli. Stáhli jsme některé písně z mé minulé desky a naopak do programu zařadili i skladbu Rockovej vlak, která je bonusem na aktuálním výběru a naznačuje budoucnost kapely.
Proč vlastně děláš muziku?
Tak to jsi mě zaskočil, o tom nepřemýšlím… Hudbu dělám dlouho. Mohl bych asi dělat i něco jiného, ale to by mi nepřipadalo tak smysluplné. V hudbě, kterou dělám, musí být zábava a lehkost. Pokud v ní nejsou, nemá to cenu. Když to tam je, pak teprve přemýšlím o nějakých uměleckých pohledech. A to už se pak buď povede, anebo ne.
JAROSLAV ŠPULÁK (foto: Alena Šustrová)