ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 14026 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Jana Kirschner: Pivo se pilo až po sedmé hodině

0 Redakce 21.6.2010

Slovenská  zpěvačka Jana Kirschner vydala své  nové album Krajina rovina a mile na něm překvapila. Vyšla totiž vstříc těm, pro které je hudba kumštem a řemeslem, nikoli jen cestou k pobavení a povyražení. Její nové dílko je aranžersky poměrně složité, přitom nadále kdesi ve svém nitru přináší písně tak, jak jsme na to od této zpěvačky zvyklí. 

Vaše nová  deska je překvapivá svou intimitou a důrazem na hudební složku. Co jejím prostřednictvím chcete v rámci své hudební kariéry říct?

V životě každého umělce, a zvláště pak zpěvačky, která s kariérou začala poměrně brzy, musí přijít okamžik, kdy dá jasně najevo, že je už dospělý a přechází z jednoho břehu na druhý. Měla jsem pocit, že přišel čas dát lidem najevo, že už jsem velké děvče.

Dokážete ty dva břehy pojmenovat?

To je složité. Vždycky jsem cítila jsem, že bych se měla hýbat kupředu. To se v mém případě nikdy nezměnilo a nikdy nezmění. První roky mé kariéry byly ale mnohdy dost zmatené. Teď mám naopak pocit, že jsem dosáhla bodu, kdy se mi v rámci hudby rozjasnilo před očima. Přitom jsem vůbec netušila, že to přijde právě s touto deskou. Napsal jsem na ní jednoduché písničky a potom jsem hledala producenta. Našla jsem ho v Eddiem Stevensovi a od prvního momentu, kdy vkročil do studia, se začaly dít skoro až magické věci. Pod jeho vedením se ty původní jednoduché písničky začaly měnit. Desku jsme nahráli za pět ní, ale příprava a postprodukce trvaly půl roku. Za tu dobu jsem se změnila. Začala jsem současně poslouchat hudbu, o které jsem předtím ani nevěděla, že existuje. Například vážnou…

Jak na tu změnu reagovalo vaše okolí?

Když jsem poslala konečnou verzi alba lidem z vydavatelství Universal Music, tři dny nepřišla žádná reakce. Nic se nedělo, nikdo nic neříkal a podle mě ani nikdo nevěděl, co si má o té desce myslet. Nedivím se. Já se na tu změnu chystala půl roku, oni dostali její výsledek. Bylo to, jako bych vykopla dveře skleníku.

Kdy jste přišla na to, že takovou změnu potřebujete?

Přišlo to přirozeně. Odjakživa jsem psala písničky velice organicky. Mé demonahrávky nebyly sice technicky dokonalé, ale byly velmi energické. Vznikaly u mě doma v kuchyni a  byly navíc zvukově dost nenapodobitelné. Spousta zvukařů se na tom shodla. Juraj Kupec, který má na Slovensku studio, se mě vždycky ptal, jak to dělám, že zpěv z mé kuchyně zní líp než všechen, který jsem kdy nahrála v profesionálních studiích. Já přitom doma měla ten nejlacinější mikrofon a zpívala jsem posazená na židli s nohou přes nohu. Po letech mi docházelo, že vždycky, když písničky vezmu do studia a nabalí se na ně kapelní aranže, tak tam sice zůstane její odkaz, ale původní energie se trochu vytratí.  

Mluvila jste o tom s producentem Eddiem Stevensem, který bděl nad vaším novým albem?

Jedna z prvních diskuzí, které jsme spolu měly, byla nad mým domácím demáčem. Byl opět dost syrový, byly na něm rozladěné kytary a bicí automat naprogramovaný velice jednoduše. On si ho poslechl a řekl mi, že je to skvělé. Hlas na té nahrávce dával jednoznačný odkaz, nebylo ho třeba hledat. Naše myšlenka byla vytvořit něco podobného. Mám ráda svou minulou desku Shine. Esence Jany Kirschner, kterou znám, se na ní ale přece jen trošku vytratila.  

Znamená  to, že se teď nechcete příliš  hlásit ke svým předešlým albům?

Myslím si, že to není  nutné. Všechny mé skladby mají společného jmenovatele, a tím je kvalitní a dobrá písnička. Píšu obyčejné písně. Ty, které byly připravené na novou desku, zněly původně stejně, jako písničky, které jsem napsala pro předešlá alba. Od Eddieho Stevense sice dostaly jinou aranži, jmenovatel byl ale pořád stejný.

Víte, když jsem poslala novou desku vydavatelství a nastaly ty tři dny ticha, všichni, kteří jsme se na ní podíleli, jsme trochu znejistěli. Cítila jsem kolem sebe otázku „Co teď budu dělat?“ Měla jsem asi takový pocit, jaký měl Bob Dylan, když začal hrát na elektrickou kytaru. Věděla jsem ale, že to je mé rozhodnutí. Za tou deskou si stojím a myslím si, že je nádherná. Milují ji i moji muzikanti.

Proč  jste ji nahrávala v relativně neznámém studiu v Hranicích na Moravě?

Ono to vlastně ani není  studio. Náš kamarád Venca Vlasák, jinak člen skupiny Citron, v Hranicích bydlí a má strašně rád mou muziku. Hledala jsem k nahrávání místo, kde budeme odříznutí od okolního světa i od přátel. Nechtěla jsem, aby nás ve studiu někdo nebo něco rušilo. Venca má v Hranicích divadlo a penzion a navrhl nám, abychom šli natáčet k němu. Divadlo jsme přestavěli na studio a myslím, že zvuk odtamtud je nádherný.  

Nebála jste se takto riskovat?

Tak jsem o tom nepřemýšlela. Jistotu jsem získala poté, co si byl to divadélko prohlédnou zvukař Michal Pekárek a řekl, že je v pohodě. Spoléhala jsem na jeho technický posudek a potom na Eddieho, který byl na světovém turné se Zero 7 a měl na nahrávání jen pět dní volna. Od jeho příchodu jsem se jen starala jen o to, aby měl každý co pít. Roznášela jsem kávu, čaj a po sedmé hodině i pivo. Měli jsme takové pravidlo, že pivo se může až po sedmé večer.  

JAROSLAV ŠPULÁK