Houpací koně: Kouzlo nebýt velkou kapelou
0 Redakce 19.11.2008Kultovní kapela Houpací koně z Ústí nad Labem už od roku 1991 objíždí kluby v domovině i zahraničí a vydává vysoce ceněné desky mezi indie kytarovkou, drsným popem, zuřícím zboosterovaným nášupem, melancholickými písněmi a lehkým nadhledem. A to vše s vysoce originální poetikou. Houpací koně právě vydávají singl Helium, reflektující zrychlenou současnost a stále koncertují v nějakém klubu blízko vás. S Jirkou Imloufem jsme se sešli v žižkovské hospodě U Vystřeleného Voka a pustili se do konverzace.
Na scéně jste už od roku 1991. Republiku jste projeli křížem krážem. Jak moc se změnily kluby, podmínky, vybavení, publikum, přístup nahrávacích společností atd. Je to lepší nebo horší?
Ani nevím… ale jo, je to uplně jiný, a zrovna teď poslední dva tři roky se věci daly do pohybu. Budu říkat útržky, co mi bleskne hlavou – lepší je třeba vybavení klubů, hlavně to zvukový, tam je to jasně vidět, a vůbec všechno je to na profesionálnější bázi, dělaj to už spíš lidi, který věděj o co jde, víc než dřív. Začátek 90. let byl úžasnej, to byla hladová doba, takovej kotel, to už je fuč… celkem zákonitě. A taky – vypadá to, že je tady strašně hodně kapel, tlačej se ve frontě, aby si zahrály, někdy to vypadá, že je jich víc než posluchačů. Lidi choděj míň, víc se pracuje a míň chodí na koncerty, no a do toho všechny ty další možnosti, snad to nedopadne tak, že budem sedět doma zabarikádovaný s deseti různými ovladači. Ale ne, lidí co hrajou, je fakt čím dál tím víc. Tto je zvláštní. Vždycky jsme byli zatížení na koncerty. Pořád jsem hráli o víkendech a projeli jsme všechny možný ďoury, nakonec se z toho stal životní styl. Teď to chceme dělat jinak, udělat si šňůru, teda v měřítkách naší kapely spíš šňůrku, na místech, kde to má smysl. Teď na podzim už to tak máme, na jaře chceme zas. Co se týče těch nahrávacích firem, nevím, jak to je. Jsme u Guerilly, ta je sympatická, i když ještě nevíme, jak to udělat s vydáním cd. Třeba singl, kterej jsme si teď vydali, jsme dali na webu zadarmo ke stažení, ale je i na cd s obalem.
Houpací koně: Hélium
Měli jste někdy ambice být tzv. „velkou skupinou“? Mám pocit, že být kultovní kapelou s vnímavým, oddaným publikem Vám celkem vyhovuje.
No dík za tu kultovní kapelu s oddaným publikem, není to tak horký. Jasně, že něco bylo. Po tom, co jsme udělali první dvě desky, jsme měli pocit, že to bude velký. Mysleli jsme, že jsme natočili českýho Seržanta, cha cha. Ale nedostali jsme to vejš. Nejsme z Prahy, management byli kámoši, neuměli jsme spoustu věcí. Ale nemá cenu si nad tím lámat hlavu. Možná to pravý kouzlo není v tom bejt velkou skupinou. Ale mohlo by chodit víc lidí na koncerty.
Na myspace jsou dost elektronické remixy Hélia. Pamatuji si, že jste kdysi dávno říkali, že pro vás bylo velkým šokem setkání s taneční hudbou v Holandsku někdy v polovině 90.let.
Parádní šok! Tam venku to rozjížděli jinak, nebyl tam ten propastnej rozdíl mezi kytarovou hudbou a klubovou scénou. Ale tenkrát jsme to nějak neuměli, takže jsme pořád mastili kytary. Pozdějš jsme něco zkoušeli, ale nikdy to nebylo ono. Měli jsme už domluvený, že v Holandsku natočíme desku, ale na poslední chvíli z toho sešlo. Remixy jsme chtěli udělat – když je to o Ústí, tak ať na tom dělá víc lidí z Ústí, ty co je tady všelijak po klubech potkáváme. Aby to byl tak trochu ústeckej singl. Nejdřív jsme chtěli na cd vybrat jen tak dva tři, ale pak se nám líbily všechny, a tak jsme je tam všechny dali. Takže to neni jen naše deska. Taková ústecká parta.
Houpací koně: 666
Které koncerty ti změnily život?
V Ústí jsme třeba v 90. letech chodili na Dunaj. To bylo strašně silný. Došlo nám, že jde hrát evropsky a nemusej bejt kolem žádný opičky. Pamatuju si na koncert Už jsme doma v Teplicích v Zeleným baráku – to byl takovej otlučenej dekadentní klub, někdy v roce 90, to se mnou zamávalo, tam někdy to všechno začínalo. Tuhle jsem si vzpomněli ve zkušebně, jak jsme byli celá kapela na tom prvním koncertě Sonic Youth tady v Lucerně. Hráli s nima ještě Pavement a Sebadoh. Bubeník Pavement byl úplně na hadry, hned pak nějak ho prej vyhodili. Pak taky dvakrát Roskilde v polovině devadesátejch let a všechny ty věci tam – Yo La Tengo, PJ Harvey, Grand Lee Buffalo, dEUS… Nádherný koncerty.
Co jste poslouchali, když jste začali hrát? Už od začátku to znělo čerstvě a oproti dobové konkurenci i originálně.
Ne, já myslím, že jsme poslouchali všechno to, co se tenkrát poslouchalo kolem. Ale vlastně teď mě napadá, že dva z nás – David a Šimon – byli fakt velký posluchači a tahali spoustu skvělejch věcí, třeba nám to otevřelo oči, kdo ví. Poslouchali jsme Dinosaurus Jr., Pixies, Sonic Youth, Mudhoney, ale taky 4AD – Cocteau Twins a tak, Waitse, všelijakou alternativu, úchylnosti… Ode všeho něco. Teď jak na to vzpomínám, tak si to postupně vybavuju – pamatuju si, jak nás s Davidem ještě před revolucí, někdy v roce 88, vzali The Cure a jejich 17 Seconds, to byla jedna z těch zásadních desek. Během revoluce jsme se pořád dokola dívali na Zeď od Floydů, živák Cure In Orange a klipy Kate Bush, do tý jsem se taky zamiloval.
Jaké jsou vaše další projekty? Bude nová deska, když už je singl?
Jasně že jo, těšíme se na to. Deska by měla vyjít zase u Guerilla Records, chtěli bysme jít do studia někdy na jaře nebo v létě příští rok. Jen ještě nevíme, kde a s kým ji uděláme. Chtěli bysme to udělat nějak jinak, než jsme byli u posledních desek zvyklí. Děláme na novejch věcech, rádi bysme třeba vybírali z víc písniček, chcem jich mít tak dvakrát tolik, než jich tam nakonec dáme.
A před tím má ještě – taky u Guerilly – vyjít deska, kde by byly věci, co nikdy nevyšly. Tak někdy začátkem roku 09. Různý rarity a outtaky, co pro nás mají nějakou hodnotu. Materiál je víceméně připravenej, bylo to dobrodružství se tím prodírat, člověku se u toho vybavovalo tolik věcí! Vybírat nebyla sranda, bylo to většinou ještě na kazetách, hodně v tom všem udělal bejvalej basák, Honza Brambůrek, ten ty vybraný věci zvukově ošetřil tak, aby to mohlo jít na cd. Celý to popohání a kočíruje Radek Diestler, nebejt jeho a samozřejmě Guerilly, asi by takový album nikdy nevzniklo. Ve hře je taky nápad, že uděláme koncert, kam pozvem lidi, co prošli kapelou a dáme s nima věci, ve kterejch hráli nebo zpívali.
Houpací koně: Klíčová píseň
Hélium je reakcí na fenomény doby jako MySpace nebo YouTube. Jak se k tomu stavíš? Nemyslíš, že v dnešní době, kdy můžeš jedním kliknutím stáhnout desky, které před tím bylo nutné hledat a chodit kilometry, se něco ztrácí?
Myslím, že technickej pokrok nemůže hudbě udělat nic špatnýho. Televize nezabila divadlo, stahování nezabije hudbu. Spíš se bude míň kravaťáků povalovat v koženejch pohovkách. Vlastně to mám rád, podívat se na Beatles na střeše, nebo na Radiohead ve studiu. My se v tý písničce těm novejm vymoženostem pošklebujem, ale spíš tomu, jak na tom některý lidi frčí, jak pod tím hezkým povrchem kolikrát nic není.
Jako kapela se stále vyvíjíte. Máš představu, kam se hudba HK tentokrát pohne?
Nevím, to hejbání je víc vidět zvenku než zevnitř. Vím, že nás teď baví dělat jednodušší písničky, celý to chcem zjednodušit. Hudbu i texty.
TOM KOMÁREK