ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 5772 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Elán: Energie od publika opravdu pomáhá

0 Redakce 19.10.2010

Bratislavská  skupina Elán je na hudební scéně  neuvěřitelných dvaačtyřicet let. Zažila za tu dobu dobré  i zlé, dnes je legendou československé  pop music a její skladby se staly evergreeny. Ve středu odstartuje v Praze své letošní české turné.

Bude na něm také poprvé prodávat nové album Anjelská daň, které vyšlo sedm let po předešlém studiovém počinu Tretie oko. Na otázky odpověděl klávesista a zpěvák Vašo Patejdl.

Elán nekoncertuje příliš  často. Proč?

Protože objem lidí, kteří mohou přijít na náš koncert, je limitovaný tím, že zpíváme slovensky, nikoliv anglicky. Náš trh je tedy pouze česko-slovenský, tedy dost malý. Abychom se lidem neokoukali, nevystupujeme ani na letních festivalech. Hrajeme skutečně jen jednou za čas a chceme, aby naše koncerty byly událostí.

Máte v bývalém Československu místa, kde se vám hrává nejlépe?

Existují místa, o kterých dopředu víme, že to tam bude fajn. Jsou to bezesporu Praha, Brno nebo Ostrava. To jsou štace, na které se těšíme. Na některých jiných místech ale jdeme na pódium s respektem a čekáme, co bude, protože třeba víme, že tam publikum nebývá tolik spontánní. Nejúžasnější pro mě přesto je, že to pořád funguje. Jsem nadšen, když vidím, jak si lidi zpívají naše písničky. To je úžasné.

V posledních letech vystupujete především v halách, a bude to tak i na následujícím českém turné. V minulosti jste samozřejmě koncertovali i v menších sálech a klubech. Není hala – kvůli nemožnosti bezprostředního kontaktu s publikem – pro kapelu typu Elán příliš chladná?

Neřekl bych, že chladná. Spíše je v ní jiná energie. Vím, že slova o energii přicházející z publika jsou fráze, ale opravdu to funguje. Zodpovědnost kapely při koncertech v halách je obrovská. Částečně ji z vás snímá právě ta energie, euforie a nadšení davu, který zpívá s vámi. Je to skutečně jiný zážitek, než hrát v klubu.

Jakým způsobem tu energii dostáváte?

Uvedu příklad. První koncert probíhajícího česko-slovenského turné jsme hráli na konci září na Slovensku v Nitře. Křtili jsme při něm naše nové album Anjelská daň. Já ale šel na pódium s vědomím, že mi neslouží hlas, protože jsem si už čtyři týdny léčil zápal průdušek, který mi sedl na hlasivky. Tušil jsem, že to asi neuzpívám a samotný koncert jsem pak prožíval velmi těžce. Trápil jsem se. Když jsem si ho později pustil ze záznamu, byl jsem překvapený. To, co ze mě vycházelo, bylo normální, přirozené. Cítil jsem, že v tom je malá hlasová indispozice, ale fungovalo to. Tento úkaz bych přisoudil právě příjmu energie od diváků.  

Navíc vy a Jožo Ráž máte hlasy poměrně charakteristické a každé „poranění“ je může zásadně ovlivnit…

To je pravda. V té Nitře se ovšem ukázalo, že energie od publika opravdu pomáhá. Je to podobné jako ve sportu. Fotbalistům se určitě hraje lépe, když mají plný stadión, než když je poloprázdný.

Jak moc vás ještě  baví na koncertech hrát skladby z osmdesátých let?

Hrajeme jenom písničky, které se nám hrát chce. Naopak jsou některé, jež se nám už hrát nechce a do koncertního bloku je vůbec nevybíráme. Ty se s časem mění. Za sebe mohu říct, že se mi už dnes nechce hrát třeba písničku Miestna jednička, která patří do mé sólové tvorby. Svého času byla docela populární, ale dnes už nemá co říct.  

Které  písně naopak stále milujete?

Vždycky se těším na ty, které nejsou až tak profláklé a moc se nehrají v rádiích. Jednou z nich je Hans Christian Andersen, další například Ak nie si moja. Když pak vidím, jak si ji lidé zpívají, mám z toho ohromnou radost.  

Ovlivňují  vás jako autora řady písniček Elánu události, které  ději ve vašem soukromí?

Jako skladatel jsem několikrát zkoušel takové události vměstnat do písniček. Těmi silnými byly třeba narození mých dětí nebo smrt otce. Nikdy jsem ale ten konkrétní pocit nedokázal vložit do písničky tak, aby to vyšlo a já s tím byl spokojen. Spíš se mi stává, že se ty události navrství a teprve později z nich vznikají skladby, v nichž se odrážejí. Nenapsal jsem nikdy písničku, u které bych mohl říct, že je o té či oné události. Důležité je i to, že nepíšu texty. Konečná verze písničky je kombinací dvou pocitů a zážitků – mé a autora textů. Přiznám se, že trochu závidím lidem, kteří skládají hudbu a píší si k tomu texty, třeba Peteru Nagyovi nebo Miro Žbirkovi.  

Hovoříte svým textařům do jejich práce?

Určitě. Někdy vedeme nekonečné  debaty a někdy dokonce písnička nevznikne kvůli tomu, že se zkrátka nedomluvíme. Jako autor hudby mám určitou představu, a tu se snažím prosadit. Přiznám se, že v poslední době raději píšu muziku na hotový text. Pokud má pravidelnou písňovou strukturu a lze s ním pracovat hned, nebo po malých úpravách, skládá se mi hudba velice dobře. Většina mých posledních hitů měla nejdříve text, včetně písní Voda, čo ma drží nad vodou, Láska moja nebo Jedenácté prikázanie. Myslím si, že takto vznikaly skladby v minulosti. Jelikož nebyly kazeťáky a jiná záznamová zařízení, opery přicházely na svět zhudebňováním textů.  

Ve středu budete v Praze poprvé prodávat nové album Anjelská daň. Vznikalo sedm let. Proč tak dlouho?

Záhoráci mají takový vtip. Patnáctiletý Záhorák celý život nemluvil. Když mu pak nalili víno, napil se a řekl: „Brrr, to je kyselé“. Podivili se a zeptali se ho, proč doteď nemluvil. A on jim na to řekl: „Nebylo o čem“.  Když tedy není o čem, není důvod vydávat desku. Nechceme nahrávat alba za každou cenu. Natočili jsme jich už dost a laťku jsme si nastavili pořádně vysoko. Víme už, co bychom chtěli a měli udělat, i když jsme se nevyhnuli ani slabším nahrávkám. Na nové desce nám moc záleželo i kvůli tomu, abychom lidem i sobě dokázali, že to ještě umíme a má to smysl.  
 
České turné Elánu

20. 10. Praha
22. 10. Brno
25. 10. České Budějovice
29. 10. Ostrava

Jaroslav Špulák