ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 26695 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Bush: Kdyby tak lidé měli trochu laskavosti a porozumění pro druhé

0 Petr Hašek 25.7.2012

Britská rocková skupina Bush byla světovou hvězdou zejména v devadesátých letech. Roku 2002 se ale rozešla, kytarista Nigel Pulsford se chtěl tehdy více věnovat své rodině.

Nyní je formace zpět, byť v pozměněné sestavě, bez Pulsforda a bývalého baskytaristy Davea Parsonse (nahradili je kytarista Chris Traynor a baskytarista Corey Britz, s nimiž v mezičase Rossdale pracoval na svém sólovém projektu).

Loni vydali Bush skvělé album The Sea Of Memories a 22. srpna vystoupí v pražském Lucerna Music Baru. Na otázky odpovídá zpěvák Gavin Rossdale.

Vaše aktuální album se jmenuje The Sea of Memories. Název je trochu nostalgický, nemyslíte?

Není to tak myšleno. Jde o to, že když se cokoliv děje, například telefonuji s vámi, váže se na to mnoho asociací – například se strašně těším do Prahy, protože jet tam je můj celoživotní sen. Ale to jsem trochu odběhl od tématu. Když přijde na něco řeč, nesete si do té konverzace celý svůj příběh. Kde jste vyrůstala, jak žijete, jaké máte touhy a přátele. Nesete si v sobě své milence i vzpomínky na ty, které nenávidíte. To jsem tím myslel. Moře vzpomínek na to, jak jsme se stali tím, kým jsme. Jací jsme lidé.

Souvisí to s vašimi texty?

Souvisí. Pro mě je celkem těžké být politický, protože mě daleko víc zajímají politiky jednotlivých lidí. Zajímají mě vztahy. Ten název bych ovšem rád využil i jako příležitost k obecnější poznámce. Svět je zvláštní, nekteří lidé chtějí stále bojovat, dějí se nejrůznější věci, někdo chce dělat hudbu a být umělec, jiní lidé chtějí jen přežít a vyrůst. Říkám si, že i když se lidé na něčem neshodnou, nemusí se zabíjet. Měli bychom s tím něco dělat. Ale to trochu odbíhám od tématu. Vemte si ale, že na světě je přes padesát válek…

Takže politika vás zajímá, ale nechcete o ní psát?

Ano, nejsem vůči ní slepý. Sleduji politiku. Mám rád Amnesty International, to je neuvěřitelná organizace. Když vidíte fotografie z těch hrozných konfliktů, ptáte se, co se to děje? Vždyť takhle nikdo nemůže vyhrát. Ale vraťme se k těm textům. I témata, která komentují dění z širší perspektivy, se snažím převést do osobní roviny. Například má poslední válečná písnička Frontline je psaná z perspektivy někoho, kdo je v první linii. Někoho, kdo je vyděšený a nechce tam být. Má rozbité vybavení a křehkou helmu. Lidé se nerodí, aby dělali takové věci. Velmi mě to znepokojuje.

Píšete někdy o veselých tématech?

Ano, stoprocentně. Jen si musím vzpomenout, kde se to projevuje… Nechci psát jen o zkáze, jen se snažím být realistický. Často je to tak, že část písně je o trápení a problémech, ale pak se snažím ukázat řešení nebo naději. Něco, co vám pomůže cítit se lépe. Nechci, aby ty písně vyzněly, jako že všechno je špatné, pojďme skočit ze střechy. Chci, aby tam byla i oslava života, toho, co máme. Důležitý je i soucit. Kdyby tak všichni lidé na světě měli trochu laskavosti a porozumění pro druhé. Svět by byl jiné místo. Zároveň všichni víme, že to není jednoduché. Dost těžké je udržet klid v rodině, natož v celém světě.

Která písnička z nového alba je pro vás osobně důležitá?

Mám rád Be Still My Love a The Mirror of the Signs. To jsou moji osobní oblíbenci. U té první se mi líbí bicí. Hrozně mě baví, obzvlášť na pódiu. A má i pěknou kytaru. Navíc ze mě doslova vyskočila, najednou se objevila. To je vždy dobré znamení. Jsem vděčný, když se to stane. Takovou píseň vždy uvítám, poděkuju jí a miluju ji. Co se týká The Mirror of the Signs, vždy jsem chtěl udělat skladbu, která by začínala podobným zvláštním kytarovým partem. Nejvíc jsem se vždy o hudbě naučil experimentováním. Je to opačný příběh než u Be Still My Love. Někdy mám nějaký nápad a nevím, jak ho realizovat. Zůstanu u něj celý den a nutím se do toho, abych na to přišel. A když na konci takhle dlouhého procesu vznikne dobrá písnička, jsem na ni pyšný. Ale nikdy jsem nevydal desku, na které bych nebyl pyšný na většinu z písní. Jen někdy si později uvědomím, že některá není tak dobrá jako ostatní, že jsem udělal chybu.

Prodáváte na své koncerty VIP lístky, které umožňují vašim fanouškům se s vámi setkat. O čem s vámi chtějí mluvit, když se potkáte?

Je to velmi roztomilé, protože většinou nejsou schopni mluvit. Říkám jim, ať jsou v klidu a dýchají. Oni vždy říkají, jak jsou z toho vedle, že nevěří, že jsme se potkali, a že najednou nemůžou jasně přemýšlet. Takže se většinou ptám na něco já, abych odlehčil atmosféru. Snažím se to otočit.

Jaké kapely vás v současné době inspirují?

Cokoliv dobrého. Může to být nová deska Garbage, nebo starý track od Jimmiho Hendrixe. Krása hudby je i v její nadčasovosti. Když je dobrá, nezáleží vůbec na tom, kdy vznikla. Nehledám ovšem inspiraci jen v hudbě. Rád se nechávám ovlivnit muzei a výstavami umění. Nebo v kině. Nikoliv v akčních filmech, ale ve snímcích o různých prohrách, průšvizích a špatných rozhodnutích, které způsobí zásadní zvrat. Takové věci mě inspirují.

ŠÁRKA HELLEROVÁ