ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 30412 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Brett Anderson: Z parodie Suede do vnitřní divočiny

0 Redakce 5.12.2008

Zpěvák a skladatel Brett Anderson je širší veřejnosti znám jako dandy v černém, který za mikrofonem skupiny Suede přinesl do brit-popu okázalou eleganci, erotickou vyzývavost, glam rockovou androgynní auru a pichlavé texty popisující svůdné nikdy nekončící noci plné sexuálně-drogového napětí.

Po velmi úspěšných a nadmíru vydařených deskách Dog Man Star a Coming Up se stále udržuje kvalita s Head Music. V mlze excesů se Suede rozpouští s komerčním propadákem A New Morning. Následoval rozpad a Anderson poté, co si dal osobní problémy do pořádku, se zapojil do projektu The Tears a později vyrazil na sólovou dráhu. Jeho nové, již druhé album Wilderness sice sklidilo rozpačité kritiky (buď se velmi líbí, nebo ne), určitě ale stojí za poslech. Nehledě na to, že Brett Anderson je stále fascinující osobnost. Okolo poledne je umělec ve zmrzlém Londýně nečekaně otevřený, příjemný a neskrývá nadšení ze svého nového tvůrčího vykročení a euforii ze svých posledních intimních koncertů.

 


Vaše druhé solové album Wilderness působí více introspektivně, melancholicky a více minimalisticky. Jak byste ho popsal vy?

Jak to popisujete je odpovídající. Je to melancholické, prosté, minimalistické, celkem romantické. Řekl bych, že je i v celku pozitivní. Pro mě to není temná deska. Většina písní je milostných. I když jsou třeba o nevydařených vztazích. Desku jsem natočil velmi rychle (nahrávání desky údajně trvalo jen sedm dní – pozn. TK), vzhledem k tomu, že vše bylo velmi dobře naplánováno a vše již připraveno. Bylo to velmi příjemné natáčení už jenom proto, že jsme většinu věcí nahrávali naživo.

Říkal jste, že vaší hlavní ambicí s touto deskou bylo vytvořit „krásné písně“. Nebylo to svým způsobem obdobně se Suede?

Ale ano, samozřejmě vždy to bylo mojí ambicí. Ale když jste ve velké skupině, musíte řešit spoustu jiných věcí. Na této desce jsem se mohl soustředit jen a pouze na průzračnost hudby.


Brett Anderson: Love Is Dead

Na Wilderness se nachází duet Back to You s Emmanuelle Seigner (manželka Romana Polanského, herečka např. Hořký měsíc, Devátá brána a také zpěvačka s Death In Vegas a Ultra Orange – pozn. TK). Jak k tomu došlo?

Setkali jsme se v Londýně a začali spolupracovat. Zpíval jsem na její desce. (Les Mots Simples společně se zajímavým duem Ultra Orange – pozn. TK). Její hlas perfektně zapadal do toho, co jsem chtěl vytvořit v této skladbě. Jsem její velký obdivovatel. Myslím, že je cool osobnost a jako umělkyně se snaží dělat dobrá díla. Opravdu to nedělá jen proto, aby byla slavná.

Setkal jste se při práci na Les Mots Simples s electro-retro rockery z Ultra Orange?

Ne. Zpíval jsem ve studiu na jejich hudbu, ale byl jsem tam sám s Emmanuelle. Zcela jistě je to dobrá skupina a definitivně jim přeji hodně štěstí. (Smích)

Excesy všeho druhu spojené se Suede jsou pro vás údajně minulostí. Je pro vás jednoduší tvořit s čistou hlavou a pevnějším osobním řádem?

Tento styl života je svým způsobem velmi nezralý a dost adolescentní. Musím přiznat, že jsem si to řádně užil a bylo to pro mě nejlépe strávené mládí. Teď cítím mnohem víc. Cítím více vášně. Nemůžete být celý život tím samým člověkem. Kdybych se snažil být pořád tím samým, myslím, že by to bylo dost smutné. Nejsem v roce 1994. Moje práce by ustrnula a jako umělec bych nešel kupředu. S Wilderness jsem chtěl vytvořit něco zcela jiného. Není to indie rock. Nevím co to je, ale je to tomu velmi vzdálené. A cítim se ohledně toho šťastný protože se mi to jeví jako správné.


Brett Anderson:  Back To You

Do jaké míry jste v dobách Suede (možná nevědomě) vytvořil vaší snadno rozpoznatelnou postavu? Taková ta dandyovská, byronovská figura v kožené bundě s dlouhou patkou oddávájící se dekadentnímu hédonismu zasazenému do temné strany velkoměsta?

Nebylo to úmyslné. Prostě to tak bylo. Je to velmi těžká otázka, protože těžko můžu vědět, zda to bylo podvědomé. Ale vědomě jsem se nesnažil vytvořit nějakou postavu. Byl jsem to jenom já a život, který jsem tenkrát žil. Předpokládám, že to byla tenkrát velmi silná image. Je to také o tom jaký jazyk jsem používal. Určitě jsem se snažil vytvořit lehce rozpoznatelný styl. Ale každý dobrý umělec nebo spisovatel tohle dělá. Snaží se ustanovit svůj styl. A to jsem udělal. Problém je, že se to může zvrhnout v parodii sebe sama. Když jsem si uvědomil, že jsem parodie sebe sama, tak jsem přestal, rozpustil skupinu a začal dělat něco jiného. Snažím se dělat věci ze správných důvodů. Udržet si uměleckou integritu a nedělat věci jen kvůli mému kontu v bance. Dělat hudbu je důležitější než tohle. Opravdu je.


Suede: Heroine

Že už nejste tak často v rádiu, v televizi a jste na malém labelu, tedy svědčí vaší kreativitě…

Ani sekundu nepřemýšlím o tom, abych byl v rádiu. Ani videoklipy nebudu dělat. Tohle může být důležité, když děláte pop nebo korporační rock. Poslední dobou se snažím dostat od tyranie písně. Rád bych začal rozvádět různé zvukové krajiny a prozkoumat jiné atmosféry. Tímto směrem bych se rád vyvíjel. Taková hudba k filmu, ale v popovém formátu. Na živo to je také zajímavé. Hraju na piáno a kytaru. Je to více intenzivní a silné. A to i bez ohromného zvuku a rychlosti. Je to pro mě velmi dobré.

V roce 2005 jste se nečekaně spojil se svým starým milovaným/nenáviděným parťákem Bernardem Butlerem v kritikou do nebes vynášeném projektu The Tears. Bude druhý díl nebo nějaké pokračování této spolupráce?

No…Nejspíš ne.

Mluvíte pořád spolu?

Ale ano. Všechno je mezi náma v pohodě. Žádný velký příběh, prostě každý děláme něco jiného.

Nacházíte vliv Suede u mladých kapel?

Myslím, že to není na mě, abych odpověděl. Víte co, je to jako v každé kapele, která si upřímně myslí, že je podceňovaná, a že se pak časem vše ukáže. (Smích) Je to trochu nafoukané, takhle uvažovat. Jsou ale mladé kapely, které ke mně občas přijdou a říkají, že jsme je ovlivnili a mají rádi co dělám. Třeba Bloc Party nebo Magic Numbers. Je to od nich hezké.


Suede: We Are The Pigs

TOM KOMÁREK (foto: Sony BMG)