ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 13796 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Bluey & Incognito: Nic už není zadarmo

0 Redakce 2.3.2009

Vůdčí osobnost legendární skupiny Incognito, světoběžník Jean-Paul Maunick zvaný Bluey, původem z ostrova Mauricius, kolem sebe už bezmála třicet let obměňuje kosmopolitní acid jazzovou formaci. Vystupoval v neuvěřitelné řadě zemí, snad ve všech s výjimkou Antarktidy. Dnes, v pondělí 2. března, přiveze svou skupinu do Prahy. Pohostí jej Lucerna Music Bar.

Vzpomínáte si ještě na vaše první vystoupení v České republice?

Ano, rozhodně, vzpomínám si na publikum, překvapila mě jeho energie. Nevěděl jsem, co mohu čekat, jestli nás vůbec někdo zná. Nevzpomínám si, kdy přesně to bylo, ale ten zážitek si vybavuji přesně.

Za svou dlouhou kariéru jste navštívil spoustu různých míst. Co mají lidé z publika ve všech koutech světa společného?

Myslím, že každý na koncertě hledá jisté uspokojení, chce dostat něco speciálního, ne jen vidět partu chlápků na podiu. Chce se nechat unést emocemi. My jako muzikanti i jako diváci hledáme něco, co zůstane v srdci a v mysli.

 

Přesto, setkal jste se někdy s nepochopením?

Ne, to je právě důvod, proč dělám muziku. Nezáleží na tom, zda hrajete v Manile nebo v Jižní Africe. Hudba je nad jakýmkoliv jazykem, obraz také nepotřebuje vysvětlení. V hudbě je emocionální hodnota, která je mezinárodně srozumitelná. V tomto smyslu jsou Japonci úplně stejní jako Italové.

Za roky, které jste strávil cestováním po světě, se toho mnoho změnilo. Je dnes svět pro hudebníky jiný než dříve?

Rozhodně ano. Já měl štěstí, že jsem přišel do Anglie v šedesátých letech a měl jsem možnost vidět jammovat spoustu velkých muzikantů, jako byl třeba Jimi Hendrix. Hudba byla zdarma, všichni si ji vyměňovali a posílali dál, byl to svět hippies. Scéna byla živelnější a opravdovější. Dnes už není nic skutečně zdarma. V jistém smyslu musíte za všechno zaplatit, internet z hudby udělal zboží. Ve své době vydavatelství vyhazovala peníze oknem a bylo jich pro muzikanty dost, dnes už nikdo nechce plýtvat. Po zkušenosti s punkovými kapelami ze sedmdesátých let, kterým zaplatili deset liber za noc, už nikdo nechce vyhazovat stovky liber za kapelu. Řada pořadatelů proto přešla k DJs. Jen hlupák neregistruje ty změny. Ani v životě není nic zadarmo. Všude se setkáváme s manažery, kteří se ptají nejprve na finanční podmínky, ještě dřív, než tě slyší cokoliv zahrát.

Incognitem prošly zástupy muzikantů z mnoha zemí, jak si je pro spolupráci vybíráte?

Svým způsobem je k vám cosi přivede. Nemám žádnou vizi, jak kapelu budovat. Na prvním albu hráli tři chlapíci, které jsem potkal večer před nahráváním v hospodě. Ani jsem nejdřív nevěděl, že jsou muzikanti. Jeden z nich měl flétnu v kapse, tak jsem mu řekl, aby zajammoval. Druhý den už s námi nahrával. Někdy je v mém okolí nějaký zajímavý člověk, ani mě nenapadne, že by se mnou mohl hrát, ale pak se to stane a říkám si, jak je jen možné, že k tomu nedošlo dřív?

 

Vaše hudba je živelná a veselá, jak je tedy možné, že člověk jako vy nosí celý život přezdívku „Bluey“? (pozn.: blue = angl. modrý, nebo také smutný) Má to snad něco společného se špatnou náladou?

Ne, rozhodně ne… (smích) Je to přezdívka, kterou mi dali děti ve škole v jedenácti letech. Jeden chlapec neuměl vyslovit mé jméno, tak mi začal říkat Bluey a už mi to zůstalo. Chytlo se později i v hudebním byznysu. Jediný, kdo mi tak neříká, je moje máma. Ale zní to dobře, ne? Myslím, že je to dobrá přezdívka.

JAKUB ANDĚL