ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 11237 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Blitzen Trapper: Americká historie je barbarská

0 Redakce 1.12.2008

V Providence, Rhode Island je sedm večer a já v klubu Lupo’s zaujímám pozici u stolku se zbožím Blitzen Trapper. Postupně se tu všichni vystřídají. S kytaristou Erikem Menteerem jsem prohodil pár slov o Bratrech Karamazových, bubeník Brian Koch se vyznal z obdivu k Marshallu McLuhanovi, další kytarista Marty Marquis mě upozornil, že ta písmena na obalu nové desky Furr jsou skutečně vyřezaná do kůry stromu. Přichází čas na jejich set, další zastávka na turné s Iron & Wine.

Šestice z Oregonu se za jediný rok vyšvihla z lokální senzace na jednu z největších nadějí labelu Sub Pop. Album Wild Mountain Nation, které si před dvěma lety sami vydali, bylo neodolatelně zábavnou koláží futuristického country a retro elektroniky. Na nové desce se mírně zklidnili (ty nejlepší písně jsou překvapivě intimní a temné), ale podmanivá je zrovna tak.

Po energickém setu se s Erikem Earlym, zpěvákem, skladatelem a aranžérem, odebíráme do předsálí. Ačkoli právě on je hlasem Blitzen Trapper, mluví na hranici šepotu. Šermuju mu diktafonem před ústy a nechávám ho meditovat o amerických mýtech, násilí a divočině.

 

Byli jste na turné s Iron & Wine, Two Gallants, Stephenem Malkmusem (ex-Pavement) and the Jicks a mnoha dalšími. Kdo je podle tebe nejblíž vaší poetice?

Myslím, že Stephen a the Jicks. Jsou taky z Portlandu a máme s nimi společný smysl pro humor. Stephen a bubenice Janet Weiss jsou naši dobří kamarádi. Z těch dalších musím zmínit Fleet Foxes, s nimiž sdílíme řadu hudebních vzorů.

Během koncertu jsem si znovu uvědomil, jak propracovaná jsou vaše aranžmá. Pomáhá při tom to, že nahráváte ve svém domácím studiu?

Jistě, trávím celé dny tím, že sedím ve studiu a ta aranžmá… propracovávám. Koncertní aranže jsou ale jiná kapitola, na těch spolupracujeme všichni. Vždycky se snažíme přidat něco navíc.

V recenzích na vaši novou desku se opakuje slovo „dospělý“. Bylo vaším úmyslem natočit dospělejší album, nebo to přišlo přirozeně?

Oproti Wild Mountain Nation to možná je klidnější deska, ale Wild Mountain Nation byl naprosto neřízený trip a ojedinělý incident. Celou desku jsme měli hotovou během měsíce a půl. Říkal jsem si: Nikdo to neuslyší, takže se můžeme odvázat. Na Furr se vracím ke stylu, ve kterém jsem skládal dřív. Nechtěl jsem přijít s Wild Mountain Nation 2, takže jsem si řekl, že tentokrát bych měl zkusit napsat slutečně silné písně se smysluplnými texty.

Na vašem blogu na Myspace jsem četl, jak jste hráli v Nebrasce v den prezidentských voleb a jak místní nebyli z výsledku zrovna nadšení. Jak se díváš na ty hluboké rozdíly mezi americkými regiony a mezi republikány a demokraty?

Obyvatelé Středozápadu a Jihu mají naprosto odlišný životní styl od ostatních regionů.  Je to totiž tak obrovská země, že mohou žít takřka v izolaci. Ale ona ideová nesmiřitelnost je celkem nový fenomén. Vyrůstal jsem v osmdesátých a devadesátých letech a volby byly tehdy velmi klidnější a racionálnější. Georgi W. Bushovi se ale podařilo rozseknout zemi na dvě půlky.

Singl Furr vypráví příběh kluka, který utekl do divočiny s vlky. Co tě inspirovalo?

Na symbolické úrovni jde o to nejzásadnější téma v americké historii: vztah mezi civilizací a divočinou. A to je podle mě důvod, proč si ta píseň vede tak dobře. Divočina je pro americkou kulturu natolik důležitá, že se stala mýtickým místem, kam se lidé snaží vrátit a stát se tvorem řízeným instinkty. Tím ovšem nechci říct, že civilizace je špatná. Jen to, že divočina je v rovnováze, kterou civilizace marně hledá.

 

Snaží se tedy hudba Blitzen Trapper vyjádřit vztah mezi civilizací a divočinou tím, že kombinuje country a folk s futuristickými klávesami?

Podvědomě asi ano. Ale hlavně to plyne z toho, že mám ve studiu spoustu bizarních nástrojů a rád si s nimi hraju.

Jaký jsi měl pocit z cest po „civilizovanější“ Evropě?

Civilizovanější je správné slovo. Všechna krvavá historie je přikrytá kamením. Oceňuju odlišnost a respektuju tradici. To ale neznamená, že Amerika nemá historii. Má ji – a je hodně barbarská. Moje babička pochází od Rio Grande a její rodina se protloukala na mexické hranici. Často jsem tam jezdil a pocit, který mám z historie toho místa jsem se snažil vetknout i do Black River Killer.

Black River Killer je jedna z vašich nejtemnějších písní. Do jaké míry je to tvůj osobní komentář k násilí na tomto světě a do jaké míry je ovlivněná žánrem mordýřské balady?

Je to píseň o těch nejhorších stránkách člověka. O tom, že i přes všechny výdobytky civilizace můžeme všichni být zlá a bestiální stvoření – dokonce i ti nejlepší z nás. Ten příběh se ale odehrává na symbolické rovině: vrah je několikrát polapen, ale vždycky ho někdo pustí na svobodu. Ukazuje tak, jak je násilí hluboce zakořeněné v americké kultuře, v naší historii, v tom, jak zacházíme s přírodou. Je to zároveň píseň o vykoupení. Nikdy se úplně neodhalí, kdo vlastně zpívá refrén – jestli vrah skutečně stojí o odpuštění, nebo ne.

V posledním roce měly velký ohlas filmy Až na krev a Tahle země není pro starý, které kladly podobné otázky…

Ty filmy jsou brutální, ale jsou si toho dobře vědomy – na rozdíl od prvoplánového násilí Arnolda Schwarzeneggera. Ukazují, jak hluboko je násilí zakořeněné v naší historii a jaké to má dnes sociální důsledky. Prezentují násilí takové, jaké opravdu je. Nemyslím si, že to je typické pro naší dobu. O vrazích a o násilí se zpívalo vždycky.

 

Myslíš, že se Amerika s násilím může nějak vyrovnat – třeba tím, že si připomene příběhy ze starých písní?

Co se týče umění a hudby jako léku na sociální problémy, jsem velmi skeptický. Hudba je prchavý druh umění, který je nejsilnější v krátkých okamžicích. Může lidi inspirovat, aby se dívali na svět jinak, ale zbytek je jen na nich.

JAROSLAV ŠVELCH (foto: Sub Pop)