ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 6235 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Anyway: Vkrádá se k nám naděje

0 Redakce 21.6.2009

Třetí deska, Burden, čili břímě. Paradoxně zní, jako kdyby se tihle mělničtí rock'n'rolloví desperáti břemena zbavili.

Mají nového bubeníka, natočili s Amákem (ex-Sunshine) nejpřístupnější a nejracovnější album své kariéry, do koncertů se vrhají se sebevražedným nasazením. Ze štěrkové cesty sjeli na pořádně vyválcovanou silnici, od drsného noise punku se dostali na půl cesty k Mudhoney, Misfits a

. Nad Mělníkem to bouří.

Zpěvák – a nově i kytarista z donucení – Jirka Nedvídek a (stále) čerstvý bubeník Ben Daniels dorazili s předstihem, což se rockerům stane jen v případě, že jim vypnou proud (to ta bouřka!). Daniels, připravený odpovědět na cokoli s nevídaným entuziasmem, kdysi hrál v nadějné anglické punkrockové kapele Jesse James: „Měli jsme stejný management jako Manic Street Preachers. Kdykoli jsme přišli do kanceláře, všude na zdech visely jejich ceny. Zlaté desky, Brit Awards. Ale to je jiný příběh.“ Přestěhoval se do Česka za přítelkyní – a když Anyway potřebovali někoho, kdo by toho uměl pořádně uhodit, byl po ruce. „Bůh nám ho daroval,“ říká Jiří a rekapituluje prokletí Anyway. „Daroval nám ho za tu vykradenou zkušebnu, za ukradenou dodávku.“

Proč vlastně tehdy váš bývalý bubeník Robert po natočení Burden odešel? Byl považovaný za jednoho z nejlepších na celé scéně…

Jiří: Byl negativní, už mu to nedělalo radost. Už to nezvládal a nezvládal ani nás. Některý aspekty života kapely mu nikdy neseděly – nerad dělal rozhovor, nerad se fotil. Odehrál si svoje a zbytek ho nezajímal. Věřil tomu, že pokud jsi dobrý, lidi si tě najdou sami. Tak to ale nefunguje. Nemůžeš být pořád zavřený ve zkušebně. Lidi nám říkali, že když nás opustí Robert, všechno půjde do háje. Ale my jsme dokázali, že to byla blbost.

Jaká byla Benova reakce na českou rockovou scénu a jak se zabydlel v Anyway?

Ben: Něco je tu dobrýho, něco špatnýho. Ale ještě se pořád rozkoukávám. Je tu velká ska scéna, hard core taky. Co se týče Anyway, jsou fajn, akorát kytarista je pitomec. Ne, dělám si srandu. Skvěle si rozumíme. Můžeme s kluky hodiny prokecat u piva o muzice, o filmech, o blbostech. Hraje se mi s nimi strašně snadno. Nechali mě, ať si změním, co potřebuju, a hraju si, jak mi to nejvíc sedne. To mě potěšilo, protože jejich bývalý bubeník má úplně jiný styl, ovlivněný drum and bassem a pochodovou muzikou – já naopak pocházím z klasického rock'n'rollu.

Když mi Jirka dával desku do ruky, upozornil mě, že „je jiná“. A je to znát. Co vás k tomu inspirovalo?

Jiří: Chtěli jsme to zjednodušit, zprůhlednit. Ne každýmu se to líbí. Někteří fandové labelu Silver Rocket nám vyčítají, že jdeme do mainstreamu, že už nemáme ten garážovej zvuk. Ale o to přece nejde. Hlavní je, že hrajeme muziku, která se nám líbí.
Ben: Tomu nerozumím. Proč se nesnažit, aby deska zněla tak dobře, jak to jen jde?
Jiří: Už když jsme začali skládat, řekli jsme si, že nám půjde hlavně o písničky. Už to nemělo cenu nikam hnát. Nechtěli jsme hrát jako Mars Volta, a ani tak hrát neumíme. Chtěli jsme prostě, aby to šlapalo. Nešlo o žádnou vnější inspiraci, vyšlo to z nás. Posloucháme pořád strašně moc muziky napříč všemi žánry, ale snažili jsme se spíš jít ke kořenům než vymýšlet za každou cenu nějaký šílenosti.

Jakou roli v tom měl producent Amák, bývalý basák Sunshine?

Jiří: Amák nám otevřel nový obzory. Když jsme nahrávali u Ondry Ježka, přišli jsme, zahráli jsme všechno naživo, nazpívali vokály a šlo se domů. Tentokrát jsme měli spoustu času si s produkcí vyhrát; měli jsme na to osm měsíců. Byl to kreativní proces. Amák mi ukazoval, jak mám zpívat, a dokonce i spolupracoval na skládání. Sice napsal jenom pár kousíčků, ale i jeden kousek může změnit vyznění celé písničky.

Jak si snášel to, že tě učil zpívat?

Jiří: Občas lítaly židle a nadávky, protože jsem na to nebyl zvyklej. Ondra tě to nechá odzpívat, jak to cítíš, ale Amák se z tebe snaží vymačkat všechno. Měnili jsme texty, pracovali jsme na tom. Když jsme se pak zamysleli nad výsledkem, někdy jsme se divili, že jsme něčeho takovýho vůbec schopní.

Kdo z vás píše texty?

Jiří: Texty už píše jenom kytarista Bohouš. On je ten typ se silnou levou hemisféru. Všechno, co se týká muziky, estetiky, literatury je jeho parketa. Právě mu vyšla knížka povídek o životě na Mělníku, Malý město. Je jako neomezená studnice písniček. Za večer napíše třeba deset věcí, i když se kontroluje a dál předá jen to nejlepší.

Ta maloměstská frustrace hrála ve vašich textech velkou roli…

Jiří: To jo, ale myslím, že už se do těch jeho textů pomalu vtírá naděje. Dřív to bylo surrealistický, temný, teď už je to optimističtější. Celá ta deska je veselejší.

Foukací harmonika byla jedním z poznávacích znaků vašeho zvuku. Rozhodli jste se ji osekat?

Jiří: Je ve třech písničkách, ale není moc slyšet.
Ben: Je dobře schovaná, ale my jsme ji našli! Mám ten zvuk rád; připomíná mi Dylana a Springsteena.
Jiří: Na druhou stranu jsem začal hrát na kytaru. Měli jsme tam tolik kytarových linek, že jsme si nedokázali představit, jak to zahrajeme naživo. A tak mi Amák řekl: Ty budeš druhej kytarista. Úplně na začátku, když jsem do kapely přišel, jsem se pokoušel hrát, ale hned mě zarazili, že dělám moc velkej bordel. A teď je to tu zpátky.

Když jsme spolu se bavili minule, mluvili jsme o tom, že české kapely zřídka hrajou mimo republiku. Zlepšilo se to od té doby?

Jiří: Jedině k horšímu. Dokonce i ti Sunshine, kteří hrávali většinu koncertu mimo Česko, se tu zabydleli a můžou pohodlně žít tady.
Ben: Přitom to jediné, co k tomu potřebuješ, je chtít. Prostě si domluvíš koncerty a jedeš. I v Anglii funguje taková zvláštní pověra, že mimo Anglii je to všechno obrovský problém.
Jiří: Spousta kapel se bojí toho, že jakmile přijede do zahraničí, jsou z nich zase nuly, ať už mají doma fanoušků, kolik chtějí. Anglie je v tomhle ohledu lepší základna, protože lidi jsou zvyklí na to, že muzika proudí z Anglie do zbytku Evropy.
Ben: A hudební média tam mají obrovskou sílu, což může pomoct, když máš štěstí, že usoudí, že je tvá kapela dobrá. Ale na světě jsou miliony skvělých kapel a prosadit se jich může jen pár.

Vidíte tady coby zkušená kapela nějaké nové objevy?

Jiří: Je tu spousta talentovaných lidí, ale málo z nich má sebemenší zkušeností s ježděním na turné a se skládáním. Chvíli jsme měli takový rock'n'rollový projekt s dvěma mladými kytaristy, ale bylo to frustrující. Uměli zahrát všechna sóla, ale nakonec to nikam nevedlo. Lidi se tu navíc rychle vzdávají, když úspěch nepřichází. Je tu ale čerstvá krev, dvacetiletí kluci, co vyrostli na dobrý muzice. Hissing Fauna, Queens of Everything a další.

A jak se Benovi hraje v českých klubech?

Ben: Zatím jsem s Anyway odehrál jenom dva koncerty, takže můžu stěží dělat chytrýho. Ale líbí se mi, že jsou tady menší open air festivaly. Nic takového v Británii není. Tam máš buďto Glastonbury a Reading, anebo hraješ v klubu. A proto se těším na léto.
Jiří: Mám rád tu pestrost. Rád hraju v klubu pro deset lidí i na velkém festivalu. Vždycky jsme hráli na různých akcích – punkových, alternativních i mainstreamových. To je naše výhoda i nevýhoda. Nejdeme snadno zaškaltukovat. Nikam nepatříme, ale hodíme se všude.

JAROSLAV ŠVELCH

 


Anyway živě

19. 7. – Mighty Sounds Festival, Olší u Tábora
25. 7. – Lebeda Festival, Rudimov
26. 9. – Radio Wave Live Session, TBA
17. 10. – Palac Akropolis (před Mudhoney), Praha
14. 11. – Hrad Loket, Loket