A Banquet: Nejzásadnější je písnička
0 Petr Hašek 11.6.2012Své muzice říkají „futu-roll“, což v praxi znamená spojení více hudebních vlivů z různých období a elektroniky.
Základem jejich tvorby je písnička, debutové album Breath natáčeli zčásti v Chicagu se slavným producentem Stevem Albinim, zčásti v Praze s Borisem Carloffem, a rádi by se alespoň trochu prosadili v zahraničí.
A Banquet jsou z Prahy, žijí v jednom panelákovém bytě, čerstvě uvádějí videoklip Far Away a mají velké plány. K rozhovoru dorazili všichni, tedy zpěvák a kytarista Mathieu, baskytarista Michael a bubeník Richard.
Od konce loňska jste byli řadou našich médií považování za objev roku 2012. Jak se vám s tímto vědomím tvořilo a nahrávalo?
Mathieu: Na jednu stranu to bylo trochu svazující. Když jsme brouzdali po internetu a četli to na několika místech, samozřejmě nám to začalo vrtat hlavou a říkali jsme si, že od naší desky asi někdo něco fakt očekává. Pravda ale je, že jsme tomu šli naproti. V momentě, kdy jsme řekli, že na své první desce budeme spolupracovat s producentem Stevem Albinim, tak od nás média logicky očekávala víc. Na druhou stranu jsem rád, že se nám dařilo o tom nepřemýšlet, když jsme album tvořili a nahrávali.
Michael: Měli jsme také štěstí, že jsme dost hráli. Úvahy o tom, že zřejmě natočíme dobrou desku, se vyrojily ve chvíli, kdy už jsme za sebou měli přes sto koncertů v klubech. Reálně jsme v té době znali svou situaci, věděli jsme, kolik lidí na nás chodí a jak reagují. Tím pádem nás ta očekávání až tak nezaskočila. Kromě toho jsme se v téhle kapele sešli kvůli tomu, abychom se hudbě věnovali naplno a pořádně. Nebylo by dobré, kdyby nás články v médiích vyvedly z míry.
Měli jste před dvěma lety, kdy kapela vznikla, jasno v tom, jak bude vaše tvorba vypadat?
Michael: Měli jsme rádi určité spektrum kapel a dalším poslechem k nim přibývaly nové. Vlivů byla spousta, ale my jsme především skládali písně, které nás bavily. Dělali jsme a děláme hudbu, kterou máme rádi, a nepřemýšlíme nad tím, co komu přinese.
Mathieu: Dali jsme se dohromady proto, že chceme dělat hudbu naplno. To byl základní stavební kámen, o tom, co budeme hrát, jsme nepřemýšleli. Každý den jsme jamovali ve zkušebně, kterou jsme měli ve třetím patře nad klubem Cross v Praze, a z toho se začalo linout něco, co jsme teprve pak začali rozvíjet. Nijak jsme nekalkulovali.
Proč jste se rozhodli spojit tak poměrně velký objem vlivů?
Mathieu: Kluci předtím hráli ve skupinách, v nichž se nepracovalo s elektronikou. Já ji ve své předešlé kapele používal a přinesl jsem ji i do A Banquet. Elektronika se stala důležitým prvkem v tom, co budeme hrát. Rozšířilo nám to mimo jiné zvukové možnosti. V prvních chvílích jsme si dost hráli s retrem, takže vznikaly skladby, v nichž bylo nejvíce slyšet vliv šedesátých a sedmdesátých let okořeněný elektronikou. Byla to zvláštní kombinace. Ke kapelám z osmdesátých let jsme se dostali hlavně díky našemu producentovi Borisi Carloffovi. Pomohl nám objevit skupiny, které pro něho byly v osmdesátých letech důležité, a nám se zalíbily také. Další jsme pak už objevovali sami, a děláme to pořád.
Jak vaše skladby přicházejí na svět?
Mathieu: Vždycky chceme, aby jádrem byla stará dobrá písnička. Nehledáme cíleně žádné experimenty, netoužíme být za každou cenu novátory a nechceme přicházet s tvorbou, kterou nikdo nebude poslouchat. Jakmile tu základní písničku máme, začneme aranžovat a hledáme její konečný zvuk.
Může přijít současná hudba ještě s něčím novým?
Michael: Z mého pohledu už asi ne. Zajímavé ale může být další propojování již existujících stylů.
Mathieu: Podle mě je pro hudbu nejzásadnější právě ta písnička, o které jsem mluvil před chvílí. V okamžiku, kdy ji jako autor chceš zachovat, vzniká pro tebe jasné omezení. Možná přijde někdy někdo s něčím novým, zvukově progresivním, a bude schopen při tom zachovávat písničkovou linku. Nemyslím si ale, že je to teď pro hudbu zásadní výzva. Souhlasím s tím, že cesta k něčemu novému vede přes spojování stylů.
Jaké místo mají ve vašich písničkách texty?
Mathieu: Pro mě jako pro jejich autora jsou na stejné úrovni důležitosti jako hudba. Nikdy bych nezveřejnil písničku, ve které bych si nestál za textem. Mám strašně rád českou poezii, mým nejoblíbenějším básníkem je Jiří Orten. Mám také rád impresionisty, symbolisty a prokleté francouzské básníky. Poetická část textu je pro mě tedy velice důležitá, ale dát dohromady dobrý text je vždycky oříšek. Musí mít pointu a v ideálním případě více rovin. A nejraději bych, aby si lidé četli booklet našeho alba jako sbírku básniček. Pro mladé lidi není angličtina překážkou.
A nebylo by pro tebe výzvou psát ty „básně“ česky?
Mathieu: Ve svých předešlých kapelách jsem české texty psal, takže jsem si to vyzkoušel. Když jsme začínali s A Banquet, docela rychle jsme se shodli na tom, že budeme psát v angličtině. První důvod je ten, že bychom chtěli vyjet hrát do zahraničí, a druhý, že hudba, kterou děláme, zní s anglickými texty lépe. Všechny styly, které v ní mícháme, jsou z anglofonních zemí, a angličtina jim dává styl. Existují samozřejmě pokusy psát k podobné hudbě české texty. Nabyl jsem ale dojmu, že ať se textař u podobných písniček snaží sebevíc, zní to o třídu hůř. Čeština je krásná řeč a mám ji moc rád, ale myslím, že do naší hudby se nehodí.
Vaši první album Breath spoluprodukoval Steve Albini, jenž mimo jiné pracoval s Nirvanou. Jaký byl jeho konkrétní přínos nahrávce?
Mathieu: V první řadě motivační. Že se takovému člověku líbí naše hudba a chtěl s námi spolupracovat, pro nás bylo velmi přínosné. Díky tomu jsme začali cítit, že by se naše hudba mohla zalíbit i někomu dalšímu, třeba někomu v hudebním světě důležitému. Spousta lidí si myslí, že jsme v Americe s Albinimi obešli řadu vydavatelství. Tak to ale nebylo. Albini pracuje především s nezávislou scénou a s lidmi z velkých vydavatelských společností se vlastně moc nestýká. Týdenní nahrávání v jeho studiu v Chicagu pro nás mělo také stmelující charakter, bylo vrcholem naší dosavadní práce. Albiniho přínos byl samozřejmě i ve zvuku desky. Naučil nás také nastavovat si správně aparáty a spoustu nových věcí.