ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 6853 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

SACD a DVD-Audio: Skrytá síla audioformátů s přívlastkem

0 Redakce 9.2.2009

Na konci devadesátých let vstupovaly do boje dva formáty z rodiny optických disků: SACD (Super Audio Compact Disc) a DVD-Audio. Na body sice nejenom v měřících laboratořích zvítězil první jmenovaný, ale z trhu dodnes nevymizely oba. Zpočátku urputné soupeření SACD a DVD-Audio se totiž dostalo do mediálního stínu, protože z pohledu technicky méně fundovaných novinářů oba formáty „nesplnily očekávání“. Ty ale nikdy neměly ambice nahradit kompaktní disky, ale od počátku nabízely vyšší kvalitu pro náročnější posluchače.

Kompaktní disk, který v roce 1979 představily společnosti Sony a Philips, byl dlouho pro širokou veřejnost doslova zhmotněním dokonalosti, protože nabízel v osmdesátých letech mnohem víc, než průměrný gramofon nebo kazetový magnetofon. Z maximalistického pohledu (tedy spíše poslechu) však digitální záznam se vzorkovací frekvencí 44,1 kHz a rozlišením 16 bitů představuje omezení pro jemné detaily a čistotu zvuku i jeho dynamiku. Po dvaceti letech se tento handicap u nejrozšířenějších dvanácticentimetrových optických disků rozhodly změnit opět společnosti Sony a Philips (SACD) a koncern Matsushita, reprezentovaný značkami Technics a Panasonic, podporovaný konsorciem DVD Forum, vyvíjel nezávisle přímého konkurenta (DVD-Audio).

Z dnešního pohledu mají oba formáty mnoho společného, shodují se například datovou kapacitou jedné vrstvy (4,7 GB, stejně jako „obyčejné“ DVD-Video), vlnovou délkou laseru ve čtecí mechanice (650 nm) a především stejným datovým tokem 9,6 Mbps (běžný kompaktní disk si musí vystačit s 1,4 Mbps). Z hlediska historického se na stávající úroveň dostaly oba formáty až po více než ročním soutěžení. Jako první se v roce 1999 představil SACD, v témže roce se v novém formátu objevilo několik prvních jednovrstvých stereofonních disků. Technické parametry budily úžas. Dynamický rozsah 120 dB, kmitočtový rozsah od 5 Hz až do 96 kHz a vzorkovací frekvence 2,822 MHz, kterou samozřejmě vzhledem k jednobitové delta-sigma modulaci, která tvoří základ technologie DSD (Direct Stream Digital), nelze kvantitativně přímo porovnávat s konkurenčními formáty (nenechte se zmýlit zmíněnou jednobitovou modulací, rozlišení digitálního záznamu na SACD je jinak 24 bitů). Na první pohled bylo zřejmé, že se SACD přiblížilo „přírodě“ a tomu nejlepšímu z analogového záznamu podstatně blíže, nežli CD.

V roce 2000 však proti SACD nastoupil formát DVD-Audio, který byl hned od počátku multikanálový (tedy šesti-, respektive 5.1-kanálový) a dvouvrstvý, což zajišťovalo kompatibilitu s běžnými DVD přehrávači: na druhé vrstvě byl audiozáznam v nízkém rozlišení, totiž v komprimovaném formátu Dolby Digital. Co se kmitočtového rozsahu týče, „šplhá“ sice oproti SACD pouze do 40 kHz, ale s ohledem na fakt, že akustické pásmo končí na 20 kHz a mladý neopotřebovaný sluch o tři čtyři kilohertzy níže, dostáváme se stejně už spíše do sféry hodnot, které lze leda měřit… S ohledem na maximální datový tok konkurenční médium nabízelo buď špičkový dvoukanálový zvuk se vzorkovací frekvencí 192 kHz a rozlišením 24 bitů, pro prostorový („5.1“) zvuk si musel vystačit „pouze“ s 96 kHz (připomínáme, že CD má vzorkovací frekvenci 44,1 kHz při rozlišení 16 bitů). Uváděný dynamický rozsah až 144 dB bere dech, ale v praxi ho nikdo nevyužije (respektive nedosáhne), stejně jako 120 dB u SACD. Netrvalo však dlouho a „soňácké impérium“ vrátilo úder: k SACD vrstvě, doplněné o data s šestikanálovým mixem, přibyla druhá (CD) vrstva, takže tzv. hybridní SACD bylo možné přehrát na libovolném CD přehrávači nebo multimediálním PC – opět samozřejmě pouze digitální audiozáznam v „nízkém rozlišení“. Zvídavější čtenář laskavě promine, ale nebudeme u obou formátů zabíhat do podrobností, jemné technické nuance rozebírá jak u SACD, tak u DVD-Audio například britská (!) Wikipedia.

Článek dále míří docela jiným směrem. První eufórii přibrzdila skutečnost, že hlavně v prvních letech přibývaly na trhu tituly v obou formátech velmi zvolna. Největší „koláč“ měla na trhu s disky SACD společnost Sony Music, která měla z velkých labelů v prvních letech po boku pouze Virgin Records. Za disky DVD-Audio z „majors“ stála především firma Warner Bros., s větším odstupem následovaná Universal Music a EMI. Zatímco majitelé SACD přehrávačů a DVD přehrávačů s „vyšší kvalifikací“ netrpělivě čekali na každou novinku, mateřské společnosti, stojící u zrodu obou formátů, tedy značky Sony, Technics a Panasonic okázale ignorovaly konkurenční média. Dodnes neexistuje jediný přehrávač Sony, který by snad akceptoval DVD-Audio. A stále to platí i naopak, tedy z koncernu Matsushita už pouze pro techniku s logem Panasonic. Staré přísloví říká, že „když se dva perou, třetí se směje“. Protože obchod je obchod, licence na oba formáty skončily u dlouhé řady firem, které začaly vyrábět univerzální přehrávače, které si (samozřejmě před nástupem formátů Blu-ray a dnes už dožívajícího HD-DVD) poradily prakticky s každým optickým diskem, ať šlo o SACD, DVD-Audio, nebo rozšířenější CD a DVD-Video.

Zvítězili hudební fanoušci

Formátově vyhranění „hifisté“ ostrouhali. Až na několik desítek titulů (navíc hlavně ze světa vážné hudby) si totiž jedno a totéž album nepořídíte na obou formátech. Rockeři, chcete konkrétní příklad? Pink Floyd na DVD-Audio neexistují, ale i u formátu SACD se nabídka omezuje pouze na reedici legendárního alba Dark Side Of The Moon. U další artrockové legendy si můžete pořídit leda desku Fragile na DVD-Audio, ovšem na SACD zapomeňte. Příklady to jsou názorné, ale pro ty, kteří se s poměrně mladými formáty teprve seznamují, ne zrovna povzbudivé. Ale paradoxně novou krev dostal labužnické audioformáty v posledních dvou třech letech, i když navrch mají atraktivní novinky na SACD. Vůči zájmu vydavatelů nezůstali slepí a hluší ani výrobci „hardware“, kteří si zavzpomínali na úplné začátky formátu SACD a ve střední cenové třídě vyrukovali s dvoukanálovými SACD přehrávači (značky Pioneer, Marantz a Yamaha). Ještě v polovině naší dekády patřilo k dobrému tónu nad oběma formáty „lámat hůl“. To snad platí pro DVD-Audio, které se občas zabydlí i na médiu zvaném DualDisc: ale vzhledem k výpravným boxům s alby Björk (Surrounded) a Talking Heads (Brick) z poloviny naší dekády budou početní příznivci islandské divy a newyorské legendy nové vlny mluvit jinak.

Ano, hádáte dobře, na SACD tyhle desky nekoupíte. Tento formát po vydavatelsky spíše hubených letech zaznamenal poprvé žně v roce 2003, kdy se na trhu objevila na hybridních SACD kompletní albová diskografie Petera Gabriela, i výběrová od Boba Dylana (15 alb) nebo Rolling Stones (všechna alba i kompilace vydané původně na vinylech do roku 1970 u společnosti ABKCO). Pak se však několik let nic zásadního neudálo, což vedlo média ke zmíněným skeptickým poznámkám. V tichosti došlo na „permanentní revoluci“ během roku 2007, kdy vyšly první dva Box Sety s alby Genesis (1976-1982, respektive 1983-1998, každé hybridní SACD „vypárované“ diskem DVD-Video s klipy, záznamy z koncertů i 5.1-mixy v DTS a Dolby Digital), ten nejvíce očekávaný 1970-1975 s Peterem Gabrielem coby členem skupiny se objevil loni před Vánoci (zatímco první dva boxy se už objevily na trhu „rozbalené“ po jednotlivých titulech, poslední to teprve čeká). V roce 2007 vyšla ve sběratelské dvojdiskové edici řadová alba Depeche Mode, která měla (pozor, pouze v evropské edici) za první disk opět hybridní SACD. Do boomu se zapojilo i malé, ale velmi vážené audiofilské vydavatelství Mobile Fidelity z Ameriky, které spojilo síly s labelem 4AD, který měl především v 80. letech status přímo kultovní. Největší ohlas způsobila loňská reedice všech alb (včetně jednoho EP) dua Dead Can Dance, ale „první vlaštovkou“ byla na jaře 2007 nová SACD edice debutu Surfer Rosa bostonských Pixies, následovaná o rok později alby Doolittle a Bossanova.

Zajímavých novinek se objevilo samozřejmě mnohem více, velkou neznámou je především Japonsko, kde se už na CD v minulosti objevila řada jinde nesehnatelných (podotýkáme, že anglo-amerických) desek. Nejkomplexnější informace najdete na webu www.sa-cd.net. Jistotou je, že po vlastech českých si o titulech na SACD, případně DVD-Audio, moc nepočtete, nabídka je – vzhledem k tomu, že na globálním trhu se už objevilo více než 5 000 titulů – prakticky nulová, protože české pobočky nadnárodních koncernů pár desítek prodaných kusů nevytrhne. Samozřejmě lépe než kamenné krámy na tom jsou některé e-shopy, konec konců, žijeme v Evropě, že?!. Domácí příspěvek světové kultuře je zatím ovšem chabý: „živá“ nahrávka Dvořákova oratoria Svatá Ludmila (Arco Diva, 2005), album Mater se skladbami Vladimíra Godára a sólovým zpěvem Ivy Bittové (koprodukce Indies Scope Records s bratislavským labelem Pavian Records, 2006) a Krausberry: Nálada (Levné knihy, 2007).

PAVEL VÍŠEK